Obtížný problém. Ruské letectvo trápí Ukrajince novým způsobem

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na rusko-ukrajinském bojišti se odehrává evoluce a vytříbení postupů, které obě strany v minulosti používaly. Hlavní změna je ovšem v tom, že různé složky ruské armády se zřejmě alespoň v tomto případě naučily lépe spolupracovat.

S popisem taktiky přišel, alespoň pokud lze dohledat, kanál Roy TV, na základě nejmenovaných zdrojů z armády. Věrohodnost podobných informací je vždy nejistá, v tomto případě ovšem popis v médiích velmi dobře odpovídá obrazu, který jsme si mohli udělat v posledních týdnech a měsících.

Základním znakem nové ruské taktiky má být využití klouzavých leteckých bomb. To v principu není žádná technologická novinka, ruské letectvo ji ovšem začalo ve větším měřítku používat až od letošního jara. Umožnilo mu to poprvé nasadit do boje zbraň, kterou mohou ruské letouny účinně používat z bezpečné vzdálenosti od stanovišť ukrajinské protivzdušné obrany.

Dolet těchto pum doplněných o křídla a naváděcí systém se může za určitých okolností údajně pohybovat až kolem 70 kilometrů. V praxi to bude obvykle asi o pár desítek kilometrů méně, v každém případě ale i to stačí, aby ruské stroje zbraně vypustily tak daleko od fronty, že je ukrajinské rakety mohou jen těžko zasáhnout.

Ukrajinci stále nemají proti podobným náletům spolehlivou zbraň, rozhodně ovšem jen trpně nesedí a nečekají. Jejich asi nejlepší nadějí na úspěch jsou přepady s pomocí skrytých stanovišť protiletadlových raket.

V podstatě nejde o nic jiného, než že se ukrajinští vojáci pokusí nenápadně a skrytě přesunout nějaký protivzdušný systém blízko k hranici či frontě a co nejlépe ho tam zamaskovat. Celý systém se nechává vypnutý, aby se neodhalil, dokud se nenaskytne příležitost znenadání přepadnout protivníkovy stroje, které si připadají v bezpečí. Hned potom ale musí celý systém rychle zmizet, protože je příliš blízko nepříteli. Může být třeba v dosahu těžkého dělostřelectva, které má zhruba podobný (spíše o něco menší) dostřel než podobné protivzdušné systémy.

Jednu takovou událost jsme viděli na konci dubna, kdy Rusko během dvou minut přišlo nad vlastním územím o dvě proudová letadla a dva speciální vrtulníky. Celá skupina se podílela právě na vypouštění klouzavých bomb ze vzdušného prostoru nad Bělgorodskou oblastí, tedy za severní hranicí Ukrajiny, když všechny stroje prakticky současně zasáhly řízené střely zatím neznámého typu.

To byl ovšem zatím zřejmě neúspěšnější případ podobného přepadu. Ruské letectvo nepochybně bolestivě zasáhl, ale nezastavil a ve své taktice pokračuje. I když ruské naváděné bomby údajně nemají takovou přesnost jako třeba srovnatelná západní technika, mohou napáchat značné škody a ukrajinská obrana nemůže hrozbu jen tak ignorovat.

Během probíhající ukrajinské ofenzivy v jižní části fronty ruské letouny vypouští klouzavé bomby například proti místům, kde se mohou soustřeďovat ukrajinští vojáci a technika, na možná velitelská stanoviště a na další podobné cíle.

Ruští piloti přitom odhazují bojový náklad, co nejdále od fronty (tedy ve větších výškách a rychlostech). Ukrajinci pak musí reagovat tím, že své systémy protivzdušné obrany přesunou blíže k frontě, aby měly alespoň teoretickou šanci protivníka zasáhnout.

Rusové to ale pochopitelně vědí a údajně stále častěji proto údery klouzavými pumami koordinují s vypouštěním kamikadze dronů Lancet, které představují zřejmě nejúspěšnější ruskou technologickou novinku v této válce. Kremelská armáda je používá k úderům na různé cíle, primárně ovšem zřejmě dělostřelectvo. V daném případě mají ovšem vyhledávat a ničit stanoviště protivzdušné obrany, když jejich posádka zapne radary či jinak odhalí svou polohu. V tu chvíli se rychle stanou cílem pro Lancety.

Podle ruských blogerů akce probíhají v součinnosti s armádními specialisty přímo na zemi. Třeba jednotkami ostřelovačů, které mohou zaútočit na odhalené ukrajinské pozice, a pak rychle prchnout na malých terénních vozidlech (obě strany si pro podobné účely oblíbily různé typy čtyřkolek.)

Nemáme z fronty tak přesné informace, abychom mohli říci, jak často se taková taktika skutečně používá a s jakým úspěchem. Jisté ovšem je, že v posledních dvou týdnech podle řady zdrojů intenzita útoku ruského letectva na frontě má být vyšší než v minulosti.

Ruským komentátorům připomíná tato situace válku v Afghánistánu, kde také tehdejší sovětští velitelé přicházeli s inovacemi v těsnějším propojení a spolupráci různých ozbrojených složek. Více inovací ale přicházelo údajně spíše „odspodu“ než z vyšších velitelských úrovní.

I současná ruská armáda nereaguje příliš pružně a k zavádění novinek a inovací dochází podle analytiků v různých jednotkách a u různých zbraních velmi rozdílným tempem. Právě v případě protivzdušné obrany a dalších podobných specializovaných činností bývá ovšem ruská reakce rychlejší. Mohou se opřít o skupinu specialistů, kteří mají v průběhu války získávat nové zkušenosti a učit se – a to jednoduše hlavně proto, že ve válce neumírají zdaleka tak často jako třeba pěchota.

Ani Kyjev nedokáže v mnoha ohledech inovovat a reagovat tak rychle, jak by bylo žádoucí, přístup ukrajinských ozbrojených sil je ovšem přece jen pružnější. Pokud skutečně nová ruská taktika představuje takový problém, jak ruské zdroje uvádějí, tlak na zavedení nějakých protiopatření bude extrémní.

V dosavadním průběhu ofenzivy totiž byly do boje nasazeny pouze menší počty mužů i techniky. Na frontě zatím například nebyla spatřena většina z nově vytvořených brigád a velká část nedávno dodané techniky. Všeobecně se ovšem očekává, že pro rozhodující úder přes ruské linie nakonec Kyjev shromáždí stovky obrněných vozidel v relativně úzkém úseku fronty, aby došlo skutečně k průlomu.

Kdyby ovšem v takovém chvíli mohlo nad frontou úspěšně působit ruské letectvo, riziko neúspěchu podobné operace by výrazně narostlo. Ukrajinská technika by pro ruské bomby představovala velmi vítaný cíl. Žádné tanky či jiná obrněná vozidla nemohou odolat leteckému bombardování.

Nejde přitom pouze o klouzavé pumy z ruských letadel. Kromě nich podle dostupných informací ruské letectvo s větším úspěchem než v minulosti využívá i bojové vrtulníky. Největší úspěchy údajně zaznamenává typ Kamov Ka-52, který může jako jeden z mála ruských strojů vypouštět protitankové střely Vichr s doletem kolem 8-9 kilometrů. Což je dost na to, aby se octil mimo dosah odpalovaných protivzdušných střel, které představují hlavní obranu ukrajinských frontových jednotek proti vzdušným cílům.

Souvisí to nepochybně s tím, že ukrajinské jednotky se vydaly ze svých obranných pozic do útoku. Tanky a další obrněná vozidla jsou ve volném terénu mnohem zranitelnější než během stání v připravených pozicích (pěchota pochopitelně také, ale na tu letouny či vrtulníky řízenými střelami „neplýtvají“).

Nevýhodou pro Kyjev také je, že jeho hlavní spojenci nemají po ruce žádné připravené řešení. Velení NATO vždy vycházelo z předpokladu, že jeho pozemní jednotky budou chráněny vlastním letectvem, které je silnější než letectvo jakéhokoliv protivníka. Proto ve větších počtech neobjednávaly mobilní protiletecké systémy, které by mohly chránit třeba právě útočící kolony obrněné techniky. To byla spíše doména sovětské doktríny.

V přímé konfrontaci se silami NATO by ruské letectvo nepochybně neobstálo, to jeho špatné výkony na Ukrajině jen potvrdily. Ovšem ukrajinské vzdušné síly se ruským rovnat nemohou a během příštích několika týdnů se to nejspíše nezmění. I když o dodávkách západních letadel na Ukrajinu už se veřejně mluví a jsou zřejmě otázkou času, nejsou zřejmě ještě zcela připravené.

Do té doby si Ukrajina bude muset s ruskou vzdušnou hrozbou poradit jinak.