Sedmdesát procent ukrajinských ztrát způsobil stejný typ zbraní, popsali lékaři

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Válka na Ukrajině připomněla západním vojákům, politikům i veřejnosti něco, co nemohli znát z osobní zkušenosti a z lekcí dějepisu na to většina lidí zapomněla – jak rychle moderní válka polyká jak lidi, tak materiál.

Málokdo byl připraven na možnost, že obě strany po sobě budou denně pálit desítky tisíc kusů dělostřelecké munice, Ukrajina za rok použije řádově tisíce protiletadlových střel, Rusko ztratí za rok a půl podle ověřitelných údajů více než dva tisíce tanků.

Obě strany budou mít dohromady stovky tisíc raněných a neznámý počet mrtvých.

V současné chvíli je možné pouze odhadovat, ale při zahrnutí civilních obětí je velmi pravděpodobné, že se celkový počet zemřelých blíží také hranici sta tisíc. Jen ruská armáda totiž zřejmě už přišla o zhruba 50 tisíc mužů, ukázala práce nezávislých ruských novinářů a statistiků.

Jsou, či nejsou západní armády na konflikt takového typu připraveny? Příliš ne, píše na základě svých zážitků a poznatků z konfliktu tým lékařů z charitativní organizace Global Surgical and Medical Support Group, která působí v řadě zemí světa. Od zahájení ruské invaze v únoru 2022 poskytuje pomoc také Ukrajině, konkrétně lékařskou a chirurgickou podporu a školení zdravotnických pracovníků.

Tým má rozsáhlé zkušenosti v oblasti medicíny a především chirurgie v náročných podmínkách konfliktních zón a také s budováním zdravotnických kapacit v partnerských zemích. V posledních dekádách to znamenalo, že působil často v zemích, kde armády USA a jejich spojenců působily v rámci „globálního boje proti terorismu“.

Zkušenosti z působení na Ukrajině jsou ovšem dosti odlišné. Právě proto se autoři rozhodli publikovat odborný článek určený především pro odborníky a velitele západních armád. Dění na Ukrajině je totiž podle autorů může pomoci připravit na problémy s poskytováním zdravotní péče v podmínkách, které prakticky nikdo v západním světě už nezažil na vlastní kůži: v případné válce s podobně silným protivníkem.

Na první pohled se přitom může zdát, že co se zranění týče, situace z „policejních“ akcí posledních desetiletí a války na Ukrajině je podobná. Ani v jedné válce není mnoho raněných v důsledku přímé střelby z osobních zbraní nebo třeba kulometů.

Během 20 let „války proti teroru“ měly americké síly celkem zhruba sedm tisíc mrtvých a 53 tisíc zraněných. Téměř 80 procent všech zranění pocházelo z explozí, třeba nějakých min či ještě častěji improvizovaných výbušnin, ale také granátů nebo třeba po minometných útocích.

Podle statistik, které s autory sdíleli ukrajinští lékaři, je 70 procent ukrajinských ztrát (tedy včetně raněných, kteří musí z fronty do zázemí) důsledkem právě výbušné munice, především dělostřeleckých granátů či raket.

Ale podobnost zastírá důležité rozdíly. Zbraně používané třeba Tálibánem či jinými skupinami byly obecně řečeno prostě méně kvalitní a nebezpečné. Výbuch jedné improvizované nálože nezraní tolik lidí a nezraní je tak vážně jako granát z houfnice nebo dopad rakety.

To například znamená, že v intenzivním konfliktu mohou být zdravotníci rychleji zahlceni: úder zraní více lidí najednou a všichni potřebují pomoc.

Zároveň bývají zranění vážnější. Mnohem častěji než třeba v Afghánistánu jsou v ukrajinské válce k vidění vojáci s vážným zraněním několika různých orgánů. Což je pochopitelně výrazně komplikovanější než jedno lokalizované zranění a mnohem spíše to může končit smrtí.

Celá řada vojáků má také z dělostřelecké palby opakovaně těžké otřesy mozku, které mohou mít vážné zdravotní následky. Podle autorů si na takové potíže stěžovali prakticky všichni pacienti, kteří se do nemocnice dostali se zraněním způsobeným tímto druhem zbraní.

Ukrajinské bojiště je několikrát nebezpečnější než méně intenzivní konflikty posledních desetiletí. Podle ukrajinských odhadů, ke kterým bohužel nejsou veřejně dostupné podklady, je zhruba pět až deset procent ukrajinských vojáků během nasazení zraněno nebo zabito. Zraněných je přitom několikanásobně více než mrtvých, ale přesný poměr neznáme.

Pro srovnání, během „globální války proti teroru“ bylo zabito nebo zraněno 1,3 až dvě procenta do boje nasazených amerických vojáků.

Ukazuje se také, že ochrana vojáků proti ostřelování těžkými zbraněmi je často nedostatečná. Autoři zmiňují zkušenosti jednoho ukrajinského chirurga z třítýdenního období nepřetržitých dělostřeleckých útoků.

Během této doby lékař ošetřil více než 200 zraněných. Většina zranění se vyskytovala na bocích těla, a to na úrovni břicha nebo hrudníku. Přibližně v 60 procentech případů došlo ke zranění na bocích těla ve směru podél plátů neprůstřelné vesty, kterou měli vojáci na sobě. Jinak řečeno, šrapnel či jiný objekt přilétl z bojů a zasáhl zraněného do nechráněného místa.

V dalších 30 procentech případů pod vestou, tedy hlavně v dolní části těla. Asi u 10 procent zraněných vojáků nějaký projektil či šrapnel pronikl přímo skrz pláty neprůstřelné vesty, nebo zraněný žádnou neměl.

Většina vojáků má tedy běžnou úroveň tzv. „balistické ochrany“: neprůstřelnou vestu, která jim kryje přední a zadní část těla, a helmu. Ochrana je navržena tak, aby chránila životně důležité orgány zepředu a zezadu, ale to zjevně v řadě případů nestačí. Když jsou muži v zákopu a pod dělostřeleckou palbou, chrání si pochopitelně hlavně hlavu a jejich boky jsou o to zranitelnější.

Problém ovšem nemá jednoduché řešení. Existují typy vest, které nabízejí větší ochranu boků a břicha pomocí přídavných bočních pancéřových plátů a speciálního balistického materiálu, ale takové vybavení je těžké. Obtížně se v něm pohybuje, což by vojáka nejen omezovalo, ale také přímo ohrožovalo v řadě případů na životě.

V některých případech pak ani moderní ochranné prostředky prostě nepomohou. Obávanou zbraní na obou stranách jsou například moderní protitankové střely, především ty silnější a obvykle naváděné.

Jejich nálože jsou navržené tak, aby pronikly i extrémně silným pancířem moderních tanků. V konfliktu se ovšem často používají i proti jiným cílům, například jen provizorním krytům nebo slabě či vůbec pancéřovaným vozidlům. V takových případech je podle autorů práce jejich účinek obvykle extrémně silný a naděje na přežití malá: kolem 25 procent.

Speciálně zmiňuji i tzv. termobarické zbraně, které ruská armáda v posledních desetiletích využívá stále častěji. Ty způsobují jak podobná zranění jako běžné střely, tak i masivní popáleniny.

Autoři tvrdí, že byli svědky dopadu takové střely (možná z raketometu s termobarickou municí?), který si vybral 12 bezprostředních obětí v okruhu zhruba 20 metrů od místa dopadu. Další člověk, který byl 60 metrů od místa dopadu, utrpěl popáleniny na 80 procentech povrchu těla, které se do 72 hodin ukázaly jako smrtelné navzdory tomu, že byl z místa evakuován a předán lékařům.

Lékaři při popisu situace na Ukrajině zmiňují i jedno pozorování, které se objevuje prakticky ve všech analýzách „lekcí“ z Ukrajiny: v moderní válce je málokde bezpečno. Nejen zdravotníci, ale třeba i opraváři, mechanici, zbrojíři a další musí počítat s tím, že nejsou v bezpečí a mohou se stát cílem útoku i stovky kilometrů za frontou.

Extrémním případem byl v loňském roce útok na nemocnici v Žitomiru zhruba 400 kilometrů za frontou, není to ovšem příklad jediný. V blízkosti fronty je riziko ostřelování zdravotnických zařízení ještě pravděpodobnější, protože zbraní, které dostřelí 10 až 20 kilometrů za frontu, má protivník mnohem více než řízených střel s několikasetkilometrovým doletem.

Těžké je tak už jen evakuovat zraněné z fronty. Z války je doložena celá řada případů útoků na zdravotnický personál, v tomto ohledu červený kříž na kapotě neposkytuje žádnou jistotu.

V řadě případů tak není evakuace jistá, nebo vůbec není možná. Na Ukrajině tak údajně v některých případech složitější chirurgické zákroky probíhaly i jen několik set metrů od linie fronty.

Vzhledem k tomu, že útok může přijít prakticky z každého směru, velmi často z oblohy, navrhují autoři, zda není nejlepší ochranou zdravotnická zařízení v blízkosti fronty úplně zahloubit – budovat je tedy prakticky výhradně pod zemí. Což by znamenalo, že armády musí investovat do vývoje a nákupu techniky, která by něco takového rychle dokázala zrealizovat.