Hlavní obsah

Kde skončili padlí od Waterloo? Často jako přísada do kafe

Foto: Acabashi (CC BY SA 4.0)

K rafinaci řepného cukru se dříve využívalo i takzvané kostní uhlí. (ilustrační foto)

Skupina odborníků v nové publikaci shromáždila informace o tom, jak potravinářský průmysl doslova ve velkém měřítku zpracovával ostatky vojáků z napoleonských válek. Studie se týká především pozůstatků padlých z bitvy u Waterloo.

Článek

Čtete ukázku z newsletteru TechMIX, ve kterém Pavel Kasík a Matouš Lázňovský každou středu přinášejí hned několik komentářů a postřehů ze světa vědy a nových technologií. Pokud vás TechMIX zaujme, přihlaste se k jeho odběru!

Předmětem zájmu vědců byly především kostry padlých vojáků, případně koní. Kosti byly nezbytnou složkou pro výrobu hnojiv, ale zmíněný výzkum naznačuje, že minimálně právě u Waterloo nastal po roce 1820 dramatický posun ve využití kostí doprovázený zesílením poptávky a zvýšením cen. Rozdrcené a zuhelnatělé kosti neboli kostní uhlí hrály zásadní roli v rozvoji průmyslu, který dal západnímu světu novou „nejsladší drogu“, totiž v cukrovarnictví.

Je obtížné určit, kdy přesně začali lidé používat kosti jako hnojivo v zemědělství. Historické prameny ukazují, že lidé na různých místech světa si už před minimálně staletími byli vědomi toho, že rozemleté kosti jako hnojivo zvyšují kvalitu půdy.

V průběhu 18. století se pak postupně zjistilo, že onou příznivě působící složkou je fosfát, konkrétně fosforečnan vápenatý – a ne třeba „mokrá složka“ (tedy organické zbytky), jak řada zemědělců a autorit odhadovala předtím.

V Anglii, která byla na špičce technologického vývoje v zemědělské oblasti, začaly první specializované mlýny na kosti fungovat někdy kolem roku 1780. Praxe se postupně – ale poměrně pomalu – šířila i do dalších zemí a oblastí. Na kontinentu se kostní moučka začala ve větší míře využívat až o několik desetiletí později.

Anglie byla ovšem podle historiků stále nejvýznamnějším trhem, a tak na kontinentu vzniklo odvětví, které plnilo její potřeby: „Z Anglie se vynález rozšířil do Francie, a to dávno před tím, než se kdokoli v Německu vůbec dozvěděl, za jakým účelem několik anglických lodí převáželo ze severního Německa celé náklady kostí“, napsaly německé noviny Münchener Politische Zeitung v roce 1820.

Vypukla „kostní horečka“. V pobřežních oblastech severního Německa se údajně objevili chudí lidé, pro které kosti představovaly nový zajímavý typ příjmů. Současně se sběr kostí a jejich skladování stále více regulovalo. Například v roce 1824 vydalo město Lübeck nařízení, že „hromadění a skladování nevyčištěných kostí ve sklepích, místnostech a jiných uzamčených prostorách ve městě nesmí být tolerováno, neboť je zdraví škodlivé, to se tímto zakazuje všem a to všude pod hrozbou pokuty“.

V první polovině 19. století irský lékař John Murray a anglický zemědělský vědec John Bennet Lawes zjistili, že přírodní kostní moučka není pro hnojení tak účinná jako kosti rozpuštěné v kyselině sírové. V roce 1842 si oba nechali patentovat postup výroby toho, co Lawes nazval „superfosfát“. Hnojivo, které používáme dodnes, jen dnes už minerálního původu (vyrábí se rozpouštěním apatitu nebo fosforitu v kyselině sírové).

V té době však již většina evropských kontinentálních států sběr kostí nejen přísně regulovala, ale také zavedla vývozní cla. Evropští zemědělci si začali uvědomovat, že vývoz kostí do Británie připravuje o živiny jejich vlastní půdu.

I proto evropské kosti Británii nestačily a hledal se nový zdroj. Jedním z nich se stal Egypt, odkud se kromě „čerstvých kostí“ do Británie dovážely tisíce tun mumifikovaných zvířat a lidí z historických hrobek.

Výroba cukru

Druhou technologií, která z kosterních pozůstatků udělala žádanou komoditu, byla výroby cukru z řepy. Jeho hlavním zdrojem i pro Evropu byla dlouho cukrová třtina. Válka, která přerušila dovoz třtinového cukru, i pokrok v zemědělství a potravinářství to ale v 19. století změnily.

Průkopníkem byl pruský chemik Franz Karl Achard. Experimentoval se šlechtěním odrůd řepy s vyšším obsahem cukru a s podporou svého krále vybudoval v Dolním Slezsku na počátku 19. století pokusný malý cukrovar. Nakonec vytvořil odrůdy řepy s cukernatostí až kolem 10 procent.

Z dnešního hlediska dostal technologii na „hranici komercializace“. Přesto jeho vlastní startup i přes státní podporu a dotace neuspěl. Patrně proto, že byl sice dobrý chemik, ale špatný byznysmen.

Součástí výroby cukru je i rafinace, tedy vlastně odbarvování a čištění řepných šťáv. K tomu je zapotřebí nějaký materiál, který dokáže nasát nežádoucí složky a má dobré absorpční schopnosti. A takzvané kostní uhlí se k tomu velmi dobře hodí.

Na začátku 19. století používal evropský cukrovarnický průmysl jako filtrační činidlo dřevěné uhlí. V roce 1811 ovšem francouzský průmyslník Charles Derosne zavedl používání granulovaného kostního uhlí, které mělo mnohem lepší odbarvovací vlastnosti. Během následujících let přešel celý řepný cukrovarnický průmysl v Evropě na používání nového materiálu, který byl v pozdějších letech mezinárodně známý především pod průmyslově používaným názvem spodium.

Spodium lze použít vícekrát, i když ne donekonečna. Je ho totiž možné vyčistit. Poptávka po kostech se tedy jen zvýšila. Živočišné uhlí, konstatovaly německé noviny Allgemeiner Anzeigen und Nationalzeitung der Deutschen v roce 1841, „je nezbytným materiálem pro výrobu cukru z řepy a nemělo by zůstat bez povšimnutí, jak užitečná se právě tato okolnost ukazuje. Často člověk narazil na pole pokrytá kostrami; kosti poražených zvířat byly bezcenným odpadem. Výroba řepného cukru z něj učinila materiál pro důležitý průmysl. Sbírání kostí zaměstnává nemalý počet chudých lidí a v Durynsku je 8 až 10 pecí na kosti, které do země odvádějí velké sumy peněz za jinak bezcenný odpad. Cena surových kostí stoupla ze 7 na 22 a ½ guldenu a poptávka po nich je tak silná, že kosti lze bez nadsázky nazvat tím nejžádanějším artiklem.“

Ekonomická motivace byla zjevně silnější než společenské konvence a v řadě případů i legislativa. Kosti padlých vojáků šlo lehce najít, byly obvykle jen špatně uložené a nikdo se o ně moc nezajímal. Nejvíce ohrožena byla místa, kde bylo umístění masových hrobů v živé paměti nebo v rámci jedné generace. To je důvod, proč podle autorů máme zachováno poměrně málo pozůstatků z bitev z konce 18. a začátku 19. století, ale stále nacházíme řadu hrobů na bojištích ze středověku.

Dobrým příkladem může být situace u německého Hamburku, který v letech 1813-14 neúspěšně obléhaly síly protinapoleonské koalice. Francouzi opustili město v květnu 1814. Z posádky zahynuly tisíce mužů, hlavně v důsledku nemocí, tisíce mrtvých měly i síly protivníka. A Francouzi také vyhnali na konci roku 1812 z města 30 tisíc jeho obyvatel, aby ušetřili zásoby. Ti neměli z velké části kam jít a i mezi nimi si nepochybně nemoci a mráz vyžádaly celou řadu obětí.

O několik let později se mrtví změnili ve zdroj žádané suroviny, jak napsal v prosinci 1821 zpravodaj novin Morgenblatt für die gebildeten Stände:

„Jinou záležitostí je kopání a sbírání kostí, které se do Anglie odvážejí lodí a jsou tam dobře placeny. Po obléhání byl tento obchod velmi výhodný, obzvláště na jednom místě, kde bylo do země položeno 15 000 Francouzů (to je číslo podle historiků nepochybně hodně nadsazené, pozn.red.). Brzy ráno bylo možné vidět stovky sběračů kostí, jak s krumpáči a lopatami a vybaveni prostornými pytli, vyráží z brány a do polí, kde leželi Francouzi, a žádný zákaz úřadů nemohl této hrůze zabránit; protože když byli tito rušitelé po krátkou dobu zatčeni, byli o tom rádi, protože tím byla od nich odňata potřeba starat se o své bídné živobytí, a jakmile byli propuštěni, s radostí pokračovali ve své obvyklé práci, takže úřady se nakonec unavily a nechaly je být, dokud nebyly zásoby vyčerpány, což se nyní zřejmě už stalo.“

Případ Waterloo

Průběh kostního boomu se mohl lišit podle místních podmínek, dokládají autoři zmíněné studie Bernard Wilkin, Robin Schäfer a Tony Pollard na příkladu bojiště u Waterloo, které dobře znají i z archeologických výzkumů. Do této oblasti dorazila vlna zájmu o těžbu kostí v plné síle až ve 30. letech 19. století. V okruhu několika kilometrů od bojiště byly dva cukrovary. Filtrace cukru v nich vyžadovala velké množství spodia.

Během debat o omezení prodeje kostí v Belgii v roce 1836 liberální poslanec Léopold Zoude uvedl: „Cukrovar na řepu potřebuje velmi značné množství noir animal (tj. spodia čili kostního uhlí, pozn. red.): Množství, které potřebuje, představuje třetinu hmotnosti vyrobeného cukru. Od prvního roku tedy tyto závody potřebují půl milionu liber kostního uhlí, což představuje jeden milion kilogramů kostí.“

Historické důkazy sebrané autory přitom naznačují, že minimálně v případě dvou zmíněných velkých cukrovarů u Waterloo pocházela většina použitých kostí ze samotného bojiště. Píše o tom řada pramenů, objevují se i úřední zákazy – byť není jasné, do jaké míry byly míněny vážně.

Podle svědectví turistů, kteří bojiště navštěvovali a kteří se často setkávali s nabídkami na odkup pozůstatků padlých, se také nezdá, že by se vykradači hrobů nějak báli úřadů – byť ty ostentativně označovaly vyzdvihování kostí za nelegální. V tehdejším belgickém tisku také autoři neobjevili žádnou zmínku o zatčení za vykradení hrobu.

Přesvědčivým důkazem je archeologická situace na bojišti: Vědci se účastnili pravidelných archeologických výzkumů, které ovšem neodhalily prakticky žádné kosterní pozůstatky padlých lidí nebo tažných či jezdeckých zvířat. A to třeba ani kolem statku Hougoumont, který byl dějištěm vážných bojů, a kolem kterého se mrtví údajně původně vršili do výše několika metrů. Jak sami uvádí, na bojišti je zatím doložený spolehlivě moderní nález jen dvou těl.

V bitvě přitom mohlo padnout kolem 10 tisíc mužů a stejný počet koní. Což je podle hrubého výpočtu zhruba 1700 tun kosterních pozůstatků. V roce 1837, tedy na vrcholu boomu, se 100 kg surové kosti prodávalo za 14 franků. A pod zemí u Waterloo leželo tedy necelých čtvrt milionu franků. To se dnes dá přirovnat řádově k několika desítkám milionů korun. Proč tedy nesáhnout po statisících, které se „válí“ na vašem pozemku jen kousek pod povrchem?

Jiné Česko?

Napoleonské války prošly i českými zeměmi. V našem prostředí jsem ovšem práce o osudu padlých mužů (i zvířat) nedohledal.

Ředitel Ústav archeologické památkové péče Brno Michal Přichystal, který se podílel i na exhumaci ostatků vojáků padlých u Slavkova, k tomu říká: „U nás o průmyslovém využívání ostatků vojáků po napoleonských válkách zprávy nemáme. Naopak známe několik hromadných hrobů, umístěných buď v bezprostřední blízkosti slavkovského bojiště, nebo v širším okolí, kde obvykle souvisejí s existencí lazaretů.“

V plné verzi newsletteru TechMIX toho najdete ještě mnohem víc. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každou středu přímo do své e-mailové schránky.

Doporučované