Článek
S umělou inteligencí je zábava. Už to zjistili úplně všichni. Po novinářích, nejprve těch technologických a pak i byznysových, to byli političtí komentátoři, spisovatelé, samozřejmě překladatelé, a také studenti všeho druhu. Umělá inteligence se totiž ukázala být dobrou na psaní esejí a domácích úkolů.
Následovali lidé dalších profesí, mám například kamaráda lékaře, který byl překvapený, že ChatGPT málem udělal test z předmětu, který absolvují medici ve třetím ročníku. Když teď své dialogy s AI dávají na sociální sítě už i politici, je jasné, že „wow!“ faktor se pomalu vytrácí a běžné klábosení přestává být sexy.
Jinými slovy je na čase, aby se objevily nějaké teď už opravdu užitečné a prakticky použitelné aplikace.
Což se do určité míry stalo. Řada agentur a některá média používají AI k psaní textů nebo článků, samozřejmě publikovaných po „lidské“ editaci. Podobné nástroje pomáhají překladatelům, ilustrace vytvářené AI používají manažeři v prezentacích a někdy i média, byť profesionální výtvarníci a grafici je za to kritizují.
K dispozici jsou aplikace (obvykle už nějak zpoplatněné), které umí načíst text například vědecké práce, a pak odpovídat na otázky, které se toho textu týkají. Nevím, jak moc se dá na správnost odpovědí spoléhat, ale podle letmého testování se to daří celkem dobře. Existuje i služba, kde můžete nahrát celou knihu, a pak si o ní s umělou inteligencí povídat.
Naučil jsem se používat nástroje AI k vyloženě praktickým úkonům. Například když točím podcasty, dělám fotky hostů černobíle. Ale redakce Seznam Zpráv je po mně chce v barvě, kvůli grafice. Není nic jednoduššího: využívám aplikaci, která umí černobílé fotky „obarvit“. A dělá to tak dobře, že to ještě žádný z hostů nepoznal.
Nebo jiný příklad, nakladatel Tomáš Baránek mě už asi před dvěma měsíci naučil používat Elicit, což je služba, které můžete přirozeným jazykem klást otázky, na něž vyhledá odpovědi v publikovaných vědeckých studiích. Samozřejmě s odkazy, a s upozorněním na to, když různé studie mají různé výsledky. Jinými slovy, pokud vás unavují články typu „vědci zjistili …“, a vy víte, že v pondělí zjistí obvykle něco jiného než v pátek, tak tohle je služba pro vás.
Avšak zpátky k umělé inteligenci. Myslím, že je pravý čas začít z věci k pobavení dělat užitečný a použitelný nástroj. A v tomhle duchu se o ní bavit, případně o ní psát do médií. Samozřejmě s vědomím, že bude ještě relativně dlouho trvat, než to bude nástroj osvědčený a spolehlivý. Ještě jinak, my dnes víme, že AI „něco“ dokáže, a je nám jasné, že je to pozoruhodné až dechberoucí, ale zatím přesně nevíme, co to „něco“ je.
To je možná aspekt, který mě v této souvislosti nejvíc fascinuje. Totiž že nám technologické firmy, a z těch velkých a významných asi můžeme v tuhle chvíli jmenovat především Microsoft, nabídly služby či nástroje, které jsou při nejlepší vůli polotovarem, trochu „nedopečeným“, a hlavně hodně nevyzkoušeným.
Jistě, software nikdy nebyl úplně bez chyb, a z devadesátých let si někteří pamatujeme vtipnou analogii, která srovnávala automobily a produkty právě Microsoftu. Možná si vzpomenete: Kdyby auta byla jako software, tak 1) dvakrát denně by bez důvodu havarovala, 2) vždycky, když se na silnici změní dopravní značení, tak by si lidé museli koupit nová, 3) občas by bez důvodu na dálnici přestala fungovat … atd.
Ale i když je software často s chybami a nedokonalostmi (a vše se pomalu dává do pořádku v nových verzích), tak aspoň víme, k čemu je určený, v čem se na něj můžeme spolehnout (případně v čem nikoli) a jakou hodnotu pro nás představuje. Nic takového u AI chatů a dalších nástrojů nevíme. Můžeme to prozkoumávat a zkoušet (viz výše zmíněné nástroje, které už používám), ale tvůrci základních modelů AI nám v tom moc nepomáhají.
Nedokážu vyloučit, že to je proto, že dost možná ani oni sami úplně přesně nevědí, co vytvořili a vytvářejí.
Microsoft investoval do vývoje AI miliardy dolarů, a pak prostě „vyklopí“ na web něco, co budí jak úžas, tak i rozpaky, nebo dokonce úzkost? A nechá to testovat miliony lidí, kteří o tom pak ostatní informují na sociálních sítích? Řekl bych, že je to i v technologickém světě něco velmi nového až bezprecedentního.
Rozumím: AI je potřeba ozkoušet na velkém a pokud možno globálním vzorku uživatelů. Zároveň pokračuje i fáze „učení“, takže tím, že pro AI modely vymýšlíme stále nové a rafinovanější úkoly, a snažíme se v jejích schopnostech najít mezery či naopak skryté možnosti, zároveň pro její tvůrce bezplatně „pracujeme“.
Jsme tedy zároveň pokusnými králíky i nadšenými dobrovolníky. Je to OK? Pro většinu z nás asi ano, vždyť nám hraní s AI působí spoustu radosti a zábavy. Na druhou stranu, nedá se vyloučit ani to, že si hrajeme s něčím, čemu nejenže nerozumíme, ale zatím ani ještě úplně nechápeme, v čem to může být nebezpečné.
Nesdílím pesimismus lidí, jako je například psycholožka Celeste Kiddová, kterou citoval deník Wall Street Journal, a která říká: „Představte si, že dáte do pitné vody něco karcinogenního a řeknete: Uvidíme, jestli je to karcinogenní. Ale i když bude, tak to nemůžete vzít zpátky, protože lidé už mají rakovinu.“
Ale každopádně jsme svědky nejen něčeho velmi revolučního, ale taky zároveň nestandardního. A celkem rozumím obavám některých špičkových výzkumníků v oboru AI, kteří říkají, že „uvolnění GPT3 pro běžnou veřejnost“ je předčasné a problematické.
Zároveň jsem ovšem velmi, velmi šťastný, že se to děje a můžu být u toho.
