Geoinženýrství se možná nevyhneme. Zatím ale skřípají i malé pokusy

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Podle některých médií „tajný“ experiment probíhal na letadlové lodi Hornet, která kotví v San Franciscu a slouží jako muzeum. Vědci z letové paluby stříkali do atmosféry drobné částečky běžné soli a pak sledovali, jaký to má vlastně vliv a zda z toho lze soudit něco o případné účinnosti této metody ve větším měřítku.

Cílem pokusu ovšem nebylo přímo ovlivnit mračna nebo místní klima. Experiment nezahrnoval rozjasňování mraků, ale pouze to, jak se rozprášené částice soli chovají za různých atmosférických podmínek. Pokusy tak měly probíhat čtyři dny v týdnu vždy ve tři různé denní doby po dobu nejméně několika měsíců, možná ale až let. V podstatě měly tedy v malém ověřit, zda a jak dobře funguje „solné dělo“, které vědci postavili.

První testy začaly 2. dubna 2024 a probíhaly bez větších komplikací. Ovšem 4. května město Alameda, v jehož katastru letadlová loď kotví, na své facebookové stránce oznámilo, že si vyžádalo přerušení experimentu kvůli obavám o zdraví obyvatel.

Městští úředníci uvedli, že spolupracují s nezávislými konzultanty, kteří by měli vyhodnotit zdravotní a environmentální rizika pokusu. Tedy zda rozprašované „chemické látky“ (tedy sůl) představují riziko při vdechnutí, a to jak pro lidi, tak pro zvířata. Případně zda částice nemohou představovat nějaké riziko po dopadu na zem či hladinu moře. Dodali, že zatím nemají důkazy, že by experiment způsobil ohrožení zdraví nebo životního prostředí, ale přesto má být ihned zastaven.

Výsledky kontroly byly k dispozici ke konci května a dospěly k závěru, že aerosoly uvolňované při experimentu nepředstavují „pro okolí měřitelné zdravotní riziko“. Což zastupitelé vzali na vědomí, ale zjevně to nepřijali za své. Na dalším zasedání o týden později totiž od nich několikrát zaznělo, že pokus i přes ujištění autorů i nezávislých odborníků považují za rizikový. Zástupci města pak experiment definitivně přerušili na dobu neurčitou – tedy jej de facto zakázali.

Není pochyb o tom, že se řídili přáním veřejnosti, protože většina vyjádření, která měli radní k dispozici, byla negativních. „Nechte naše nebe na pokoji. Máme právo na přirozené sluneční světlo,“ citovaly jednu reakci NY Times.

Nečekaný konec jednoho zjevně nepochopeného pokusu by mohl vypadat jako malá a globálně nepodstatná kauza. Jenže jeho nejrůznější varianty by se v příštích letech mohly odehrávat i na jiných místech světa a být stále vyhrocenější. Rozprašování soli a podobné metody totiž autoři experimentu a také stále rostoucí počet jiných vědců či mecenášů vědy považuje za pojistku proti možné klimatické katastrofě.

Je jasné, že klimatická změna probíhá, o tom už asi dnes pochybuje málokdo. Otázkou ovšem je, kdy se zastaví. Optimistický, ale poměrně dobře podložený scénář zhruba říká, že Země by se mohla do roku 2100 v průměru oteplit o 2,5 °C proti době před začátkem průmyslové revoluce. Polovina z tohoto oteplení už je přitom skutečností. Je to obří zjednodušení, protože ve skutečnosti budou v oteplení a změnách velké lokální rozdíly, ale to v tuto chvíli pomiňme.

Je to však stále jen odhad. Některé klimatické modely naznačují, že oteplení zhruba o 1,5 °C a více zvyšuje riziko náhlých změn klimatu, které nedokážeme úplně přesně předpovídat. Má jít o jakési body zlomu, kdy „přepnutí“ jedné hodnoty vede k náhlému přechodu do jiného stavu.

Příkladem by mohlo být náhlé uvolnění významného množství oxidu uhličitého a metanu z tající, donedávna „věčně zmrzlé“ půdy v Arktidě. To by pak pochopitelně vedlo k mnohem výraznějšímu oteplení než o těch zmíněných 2,5 °C, a navíc ještě tak rychlému, že by bylo málo času na přizpůsobení.

Jak reálné riziko takových „zlomů“ je, to se dnes posuzuje mnohem hůře než vliv rozprašování soli nad zálivem v San Franciscu. Podle některých názorů ovšem stojí za to se na takovou možnost připravit – a tady přichází ke slovu sůl.

Zjasňování mraků rozprašováním krystalků soli do atmosféry je jednou z nejznámějších myšlenek, které se shrnují pod názvem „geoinženýrství“ či „klimatická intervence“.

Geoinženýrství je poněkud nejasný pojem i podle Mezivládního panelu pro změnu klimatu. Velmi například záleží na rozsahu zvoleného zásahu a záměrech jeho autorů. V každém případě zahrnuje pestrou škálu různých více či méně reálných nápadů, a dokonce i několik do jisté míry ověřených postupů.

Na jednom konci jsou především úpravy místních podmínek, jako „setí“ mraků za účelem zvýšení množství srážek v nějaké oblasti. To se dnes používá například ve Spojených arabských emirátech v podstatě pravidelně k ovlivnění počasí v Dubaji. Zatím nikdo ale nepoužil tyto metody v takovém měřítku, aby se mluvilo o klimatickém inženýrství. Vždy šlo o to, aby „(ne)pršelo teď a tady“. V principu u toho ovšem nemusí zůstat.

Další možností je přímé ovlivňování množství skleníkových plynů v atmosféře nebo množství slunečního záření, které ohřívá atmosféru Země. „O této metodě se v poslední době mluví v souvislosti s možnými úpravami klimatu nejčastěji,“ říká klimatolog Ladislav Metelka z Českého hydrometeorologického ústavu.

Navrhovaných metod je celá řada. Může jít například o zastínění části zemského povrchu před dopadem slunečního záření pomocí nějakého velkého „slunečníku“ ve vesmíru. Další možností je zesvětlit planetu – tedy zvýšit množství slunečního záření, které se od Země odrazí, aniž by ji zahřálo. K tomu by mohlo sloužit právě rozprašování solného roztoku, jehož reálnost chtěli ověřovat při kalifornském pokusu.

Další variantou je vypouštění malých kapiček kapaliny – aerosolů – do vysokých vrstev atmosféry. Což je postup, který nepochybně v principu může teplotu planety srazit, to už jsme viděli na vlastní oči třeba na začátku 90. let 20. století.

Filipínská sopka Pinatubo v polovině roku 1991 vyvrhla do stratosféry zhruba 15 milionů tun oxidu siřičitého, kde reagoval s vodou a vytvořil oblak aerosolových částeček. Stratosférický vítr tyto částice roznesl po světě, a během následujících 15 měsíců průměrná globální teplota dočasně klesla přibližně o 0,6 °C.

Příroda nám už sice předvedla, že úpravy klimatu jsou možné, geoinženýrství je ale zatím téměř výhradně teoretickou disciplínou. Důvody jsou přitom pádnější než ty, které měli bázliví zastupitelé v Alamedě.

Prakticky všechny tyto technologie by mohly mít závažné důsledky, které nedokážeme předpovědět. Vypouštění milionů tun plynů či aerosolů nepochybně ovlivní stav atmosféry nebo procesy v ní probíhající. Klimatické inženýrství neznamená návrat do „starých dobrých časů“, protože odstranit prvotní příčinu změn – zvýšený obsah oxidu uhličitého v atmosféře – lze pouze s velkými obtížemi a většina možných přístupů s tím nepočítá.

Zdá se, že bychom mohli zařídit, aby Země odrážela více záření do vesmíru a energetické „má dáti–dal“ se vyrovnalo. Ovšem Země se teď otepluje především proto, že atmosféra pohlcuje více infračerveného záření než v minulosti. Metody „umělého ochlazení“ jsou založeny na omezení příkonu viditelného slunečního záření.

Není to tedy zcela rovná výměna. Geoinženýring ve velkém měřítku by patrně změnil, jak klimatickým systémem energie probíhá. A celé klima a nás svět by tak začaly fungovat jinak než v minulosti – a trochu nepředvídatelně. „Připomíná mi to starou moudrost o vyhánění čerta ďáblem,“ říká klimatolog Metelka.

Technologie má také politická rizika: „Zcela konkrétně si představte, že po masovém rozprašování nějakých aerosolů v atmosféře nad nějakou oblastí se v sousedství objeví silný hurikán nebo ničivá povodeň,“ předkládá jeden scénář klimatolog Radim Tolasz. Postižená část obyvatelstva bude mít zcela pochopitelný pocit, že by se to nestalo, kdyby se do klimatu nezasahovalo. Žádným odhadem, modelem nebo měřením přitom nepůjde dokázat, že to tak nebylo.

Je to stejné jako dnes, kdy i přes úpornou snahu některých aktérů nikdy nelze přesně říct, zda je ta či ona událost následkem změny klimatu. Aktuálně probíhající změnou klimatu jsou totiž ovlivněny všechny procesy v atmosféře, nejen jeden nebo několik vybraných, a nelze mezi nimi jen tak vybírat podle toho, jak se nám to argumentačně hodí.

Stanovisko většiny odborníků je tedy zatím opatrné: „Výzkum v této oblasti pokračuje, a dokud nebude mít spolehlivé výsledky, bylo by velice riskantní cokoli prakticky podnikat,“ řečeno slovy Ladislava Metelky.

Kvůli nedostatku místa a času navíc ještě pomíjím další problémy jako mezinárodní politiku (změna klimatu nezná hranice, geoinženýring také ne), otázku spravedlnosti (změny v jedné části světa mohou zhoršit situaci jinde) či klíčovou otázku nákladnosti takových opatření (kolik procent světového HDP chceme dávat na obří „rozprašovače“ či lapače CO2?)

Případ experimentu v Alamedě některé z těchto obtíží v malém poměrně jasně ilustruje. Jde o cestu pro většinu z nás zatím nepředstavitelnou a nepochybně plnou nástrah. Z mého pohledu jsou ale i tak experimenty v této oblasti přínosné, byť doufejme skončí někde v šuplíku a nebudou nikdy prakticky zapotřebí.

V plné verzi newsletteru TechMIX toho najdete ještě mnohem víc. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každou středu přímo do své e-mailové schránky.