Děla nemají munici. Ukrajinci přesto mohou Rusko rozstřílet

O klíčové roli dělostřelectva ve válce, kterou Rusko rozpoutalo napadením Ukrajiny, dnes není sporu. Prakticky od začátku se ukázalo, že právě tato tradiční zbraň – byť doplněná o některé technologické novinky – má pro obě strany zásadní důležitost.

V prvních dnech zastavily pokusy o průnik ruských sil ke Kyjevu ani ne tak údery populárních „dronů“ Bayraktar, ale útoky ukrajinských jednotek na zásobovací linie Rusů a práce dvou brigád dělostřelectva, které dokázaly zastavit postup ruských obrněných kolon (alespoň to tvrdí velká analýza prvních měsíců bojů).

Po neúspěchu svého plánu bleskového obsazení velkých ukrajinských měst se pak o dělostřelectvo opřelo i Rusko. Od počátku mělo v této zbrani převahu, ale nebyla zřejmě tak výrazná. Již zmíněná analýza dospěla k závěru, že na samém začátku konfliktu měla ruská armáda na ukrajinském bojišti k dispozici zhruba dvakrát více hlavní (včetně raketometů) než ukrajinští obránci. Dohromady zhruba 5 500 systémů na ruské straně proti 2 800 ukrajinským.

Prvních několik týdnů války byly síly na obou stranách v této zbrani relativně vyrovnané, pak se ovšem začala ruská převaha projevovat výrazně. Ne že by ukrajinské dělostřelectvo bylo zdevastováno, začalo se však projevovat jak opotřebení starších ukrajinských zbraní, jejichž velká část za sebou měla nasazení v předchozích letech na Donbase, tak také nedostatek střeliva.

Vraťme se do jara loňského roku. Ukrajinské zásoby munice nebyly tak veliké a nedařilo se je dostatečně rychle doplňovat. Ukrajinští dělostřelci dokázali několik týdnů držet krok s ruskými protivníky, pak začali výrazně zaostávat. V létě roku 2022 tak mělo Rusko v počtu vypálené munice výraznou převahu, snad až 10:1. Údaj vychází primárně z ukrajinských tvrzení, a tak je možná nadsazený – ruská převaha však byla jasná.

Podle některých hlasů ukrajinských vojáků na sociálních sítích byly nejtěžšími měsíci války duben a květen, kdy ukrajinské dělostřelectvo nemohlo ruskému prakticky nijak odpovídat. V té době ruské síly dokázaly doslova rozbít na kusy roky pečlivě budovanou obranu v okolí městečka Popasna. Tento průlom hlavní ukrajinské linie obrany pak během následujících několika týdnů vyústil v obsazení Severodoněcku a Lysyčansku.

Kolik přitom použily ruské síly munice? Podle hojně citovaného odhadu estonských tajných služeb byla průměrná spotřeba ruských sil během prvních měsíců války kolem 30 tisíc kusů dělostřelecké munice všeho druhu za den. Během vrcholu ofenzivy na přelomu jara a léta údajně ruské síly dokázaly vystřílet v některých dnech až 60 tisíc kusů granátů a raket během 24 hodin. Celkem tedy Rusko využilo během roku 2022 něco přes 10 milionů kusů munice.

Vývoj také jasně ukázal, že ruská armáda s takovou podporou dělostřelectva dokáže postupovat i proti pevné a pečlivě navržené a připravené obraně. Nicméně situace se od té doby znovu změnila.

Kolem Bachmutu, kde ruské síly útočí vytrvale už měsíce, jejich taktika vypadá poněkud jinak. Prakticky nepoužívají těžkou techniku, která pomohla zajistit dělostřelectvem zničené ukrajinské pozice u Popasne. V případě Bachmutu se mnohem více využívá útoků větších či menších skupin pěchoty. Dělostřelectvo je stále klíčovou součástí ruské taktiky – má ničit pěchotou odhalené pozice, které se nepodařilo dobýt – ovšem jeho nasazení je střídmější než v první polovině roku.

Podle některých hlasů dokonce v ruském dělostřelectvu zavládl „hlad“. Chybí údajně především munice pro nejmodernější a nejvýkonnější děla ráže 152 mm. Mimochodem, v létě se v Rusku mluvilo o nedostatku 122milimetrové munice, kterou primárně používala vojska loutkových republik na Ukrajině. Ta údajně nakonec přešla z velké části na ráži 152 mm, což muselo mít vliv na tempo spotřeby.

Přesný rozsah potíží se zásobováním municí není jasný. Stížnosti se ovšem ozývají z různých stran, včetně vagnerovců, kteří kvůli nedostatku munice sprostě uráželi na sítích ruského ministra obrany. A od jejich velitele Prigožina se jim za to dostalo de facto pochvaly. Ukrajinští vojáci několika reportérům v poslední době říkali, že intenzita ruského ostřelování u Bachmutu – tedy místa nejprudších střetů v posledních týdnech – je nižší než u Chersonu během léta a podzimu.

Proruský bloger Murz ve svém nedávném příspěvku (nyní už smazaném, ale archivovaném) tvrdí, že k podpoře pěchoty se tak místo děl často používají tanky. Ty sice nejsou stavěny ke střelbě na větší vzdálenosti, ale v principu samozřejmě možná je. Stačí hlaveň zvednout, případně tanky zaparkovat v kopci a pak s pomocí pozorovatelů či dronů řídit palbu z tankového děla i na vzdálenost daleko za dosahem jeho zaměřovače.

Potíž je ovšem podle Murze v tom, že nahrazování polního dělostřelectva střelbou z tanků je nejen méně přesné a účinné, ale také drahé. Vede k výraznému opotřebení hlavní, které pak nemohou zasahovat dostatečně přesně cíle, proti nimž jsou určeny primárně: protivníkova obrněná vozidla. Náhrada starých hlavní za nové přitom není jednoduchá. U některých stále používaných starších typů sovětských tanků vyžaduje podle Murze demontáž věže, což v polních podmínkách není možné.

Američtí a ukrajinští představitelé také pro stanici CNN nedávno uvedli, že množství ruskými silami vypálené munice proti válečnému maximu pokleslo na některých místech fronty až o 75 %. Opatrně zároveň ovšem dodávají, že pro to nemají jednoznačné vysvětlení. Je možné, že Rusko omezuje dělostřeleckou palbu kvůli nízkému stavu zásob, nebo může jít o součást změny taktiky.

Nic z toho ovšem neznamená, že by Rusku v dohledné době měla dojít munice. A to hned z několika důvodů.

Prvním je skutečnost, že Rusko má stále relativně silný zbrojní průmysl. Minimálně výroba běžné „hloupé“ munice je přitom nepochybně možná z domácích zdrojů. Veřejně není objem ruské výroby přesně znám, ale z dostupných zdrojů lze usuzovat, že ruská předválečná výroba v letech 2014 až 2017 (včetně repasu starší munice) mohla činit kolem 1,7 milionu kusů ročně. Poněkud překvapivě si podstatně hůře Rusko vedlo ve výrobě raket pro dělostřelectvo. V roce 2017 jich bylo vyrobeno podle ruských údajů pouze 10 700.

Na rozdíl od zmíněných let 2014 až 2017 v současné době ruský zbrojní průmysl nepochybně pracuje na vyšší obrátky. Není jasné o kolik, jistě však navyšoval své výrobní kapacity. Zbrojní závody, včetně těch muničních, dnes například mají pracovat na trojsměnný provoz. Rusko také podle nepotvrzených informací západních rozvědek objednalo munici ze Severní Koreje.

Byť tedy Kreml náročnost invaze na Ukrajinu nepochybně podcenil a nebyl připraven na dlouhou válku, „korekce“ v tomto směru už probíhá. Nedostatek munice na ruské frontě je tedy velmi pravděpodobně dočasnou záležitostí.

Ruská výrobní základna zatím asi těžko může vyrábět munici takovým tempem, jakým ji invazní síly spotřebovávaly v prvních měsících války. Lze ovšem zároveň předpokládat, že v současné době je produkce výrazně vyšší než v letech před válkou.

Není známo nic o tom, že by Rusku chyběly klíčové komponenty pro výrobu munice klíčových ráží. Někdy se mluví o možných problémech se strojním vybavením pro tento typ výroby, které je předmětem embarga, ale jiné příklady naznačují, že obejít vývozní omezení není nemožné. A minimálně před otevřenou invazí na Ukrajinu v únoru 2022 se ruským firmám ze zbrojního sektoru dařilo sankce úspěšně obcházet.

Pokud tedy ruský zbrojní průmysl neprochází vážnější krizí, než se na pohled zdá, už samotné rozšíření počtu směn by mělo zvýšit produkci o desítky procent. Postupně budou kapacity narůstat, a tak je patrně rozumné očekávat, že ruská produkce dělostřelecké munice se bude v roce 2023 pohybovat v řádu nízkých jednotek milionů.

Již zmíněné estonské tajné služby například odhadují, že ruská výroba se zhruba zdvojnásobí na úroveň někdy mezi 3–4 miliony kusů. Spolu se zbylými zásobami by tak podle nich ruské síly měly mít dostatek munice na další rok bojů.

Tento odhad je nepochybně do značné míry zjednodušený. Zásadní slabinou všech podobných odhadů je, že jsou založeny na neveřejných údajích. Jeden tak může tvrdit, že Rusko má munice dost na rok války, podle dalšího se budou problémy pouze prohlubovat a ruská děla budou stále více „hladovět“. Rozptyl v odhadech, které se objevují ve veřejném prostoru, je prostě poměrně veliký.

Navíc většina podobných odhadů, či alespoň zpráv o nich, pomíjí důležité nuance. Zmíněný estonský odhad – nebo alespoň ta část, která byla zveřejněna – pomíjí skutečnost, že ve skladech bude chybět nejspíše ta nejžádanější munice – třeba zmíněné ráže 152 mm. Větší část zásob mohou tvořit projektily, pro které se nachází méně využití (například tanková munice, které je podle Murze dostatek). To na bojišti ovšem může hrát zásadní roli.

Jak jsme viděli během jara a léta, ruská armáda, která si může dovolit denně vystřílet někdy 40, někdy 60 tisíc kusů munice, byla schopná ukrajinské obránce nakonec vyčerpat a unavit.

Ruská armáda z posledních týdnů, která vystřílí v průměru snad méně než 20 tisíc kusů munice denně (ukrajinský údaj), je na velké části fronty pasivní a nedokáže si přes zjevnou snahu už několik měsíců poradit například s obranou Bachmutu. A to i přesto, že v případě tohoto města na rozdíl třeba od již zmíněné Popasne nedrží ukrajinští obránci výhodnou vyvýšenou pozici.

Dodejme, že ruské velení se nové situaci přizpůsobilo a mnohem více v tuto chvíli sází na útoky pěchoty - byť samozřejmě s určitou podporou dělostřelectva. Ztráty ruských vojsk jsou tak patrně vyšší než v létě, ale Moskva díky mobilizačním snahám nemá v tuto chvíli o mužstvo nouzi.

Ruské vojenské mašinérii tedy možná nehrozí kolaps, rozhodně jí však hrozí, že přijde o velkou část své síly. A co Ukrajina? Nehrozí znovu opakování situace z jara a léta, kdy dělostřelecké sklady zely prázdnotou?

Hypoteticky nepochybně ano. Ukrajinský zbrojní průmysl v poslední době, pravda, spustil produkci dělostřelecké munice ve větším měřítku a první domácí granáty už jsou vidět na frontě, kde jsou alespoň některé z nich rozpoznatelné podle žluté barvy.

Domácí výroba ovšem ukrajinské potřeby v žádném případě nemůže pokrýt. Nejde pouze o kvantitu, ale i rozsah výroby. Ukrajina vyrábí zatím pouze projektily pro sovětské ráže 152 mm a snad i 122 mm, ale nikoliv standardní NATO ráži 155 mm či menší 105 mm. A to úplně pomíjíme výrobu munice pro klíčové systémy HIMARS a M270, o jejichž výrobě na Ukrajině se neuvažuje.

Od začátku války přitom dostala více než 400 kusů od západního dělostřelectva, které tyto ráže využívá. Do této kategorie zároveň spadají nejlepší ukrajinské dělostřelecké systémy, které poměrně jasně převyšují své protějšky na ruské straně. Úplný přechod na NATO standard se také považuje za otázku času.

V zásobování municí pro západní systémy je tedy Kyjev závislý na dodávkách ze zahraničí. Současná spotřeba ukrajinské armády je podle různých odhadů zhruba kolem 5 až 6 tisíc kusů dělostřelecké munice každý den. Kyjev má ovšem na rozdíl od Ruska tu výhodu, že může nákupní síť rozhodit poměrně široko.

Největším podporovatelem Ukrajiny jsou Spojené státy. Zrovna v otázce dělostřelecké munice ovšem nepředstavují tak důležitého partnera jako třeba ve věci protiletadlové obrany či dodávek protitankových zbraní.

USA mají nejrozsáhlejší arzenál a sklady munice ze všech států NATO. I když stejně jako řada dalších států po konci studené války postupně své strategické zásoby snižovaly, jejich úroveň neklesla zřejmě nikdy na úroveň některých jiných členských států Aliance. Z nichž řada údajně více či méně spoléhala na možnost, že si v případě konfliktu budou moci sáhnout právě do zásob ozbrojených sil USA.

Předválečná produkce třeba klíčové 155milimetrové munice v USA byla ovšem nízká. V roce 2021 americká armády navrhovala snížit objednávky tohoto druhu kusu munice pro rok následující na zhruba 72 tisíc kusů – tedy o 6 tisíc měsíčně.

S invazí na Ukrajinu vzal plán za své. Ale protože američtí výrobci za sebou měli roky úspor a malých objednávek, kapacity se zvyšují relativně pomalu. Američtí představitelé novinářům řekli, že USA vyrábějí ke konci roku zhruba 14 tisíc kusů 155mm munice měsíčně, na jaře by to mělo být 20 tisíc a do roku 2025 pak 40 tisíc kusů.

Poslední uvedené číslo by zhruba stačilo k pokrytí současné spotřeby ukrajinské armády, nepochybně ovšem není určeno primárně pro ni. I vzhledem k tomu, že USA již Ukrajině dodaly či přislíbily kolem milionu kusů 155mm munice, velká část americké produkce bude určena k doplnění strategických zásob.

Výroba munice ovšem není výhradně americkou doménou. Klíčovou roli v dodávkách pro Ukrajinu hraje i Evropa. Ani evropské možnosti nejsou neomezené, ale také nejsou zanedbatelné. Současné evropské kapacity se uvádějí kolem 300 tisíc kusů dělostřelecké munice ročně, rozhodně je ovšem v silách evropského průmyslu je rozšiřovat.

Dobře to dokládá případ jednoho z nejdůležitějších hráčů v oboru, rodinné firmy Czechoslovak Group (CZG). Její výroba dělostřelecké munice se od začátku války navýšila zhruba na dvojnásobek. Další rozšiřování, včetně spolupráce s ukrajinskými subjekty, se podle šéfa skupiny chystá. CZG by tak jen v letošním roce mohla vyrobit až kolem 100 tisíc kusů dělostřelecké munice.

Kromě toho jsou k dispozici i další možné zdroje. Munici pro Ukrajinu zprostředkovaně (přes USA) dodává například Jižní Korea. Což se může zdát jako poněkud okrajová záležitost, dokud si ovšem neuvědomíte, že právě jihokorejští výrobci jsou v tomto ohledu asijskou jedničkou.

Soul svou armádu dlouhodobě udržuje připravenou na boj s KLDR. Severokorejská armáda má po sovětském vzoru velmi silné dělostřelectvo, proti kterému Jižní Korea vybudovala svou vlastní neméně silnou artilerii. V korejských skladech se nacházejí údajně miliony kusů dělostřelecké munice připravené na případný dlouhý dělostřelecký duel se severním sousedem. Jihokorejské kapacity jsou tedy značné a dosavadní dohoda, zřejmě na 100 tisíc kusů munice, rozhodně nemusí být poslední.

Na frontě se u ukrajinských jednotek objevuje ovšem i munice z dalších vzdálených zemí, například z Pákistánu. Kyjev totiž zprostředkovaně, například i přes české obchodníky, dokázal získat zásoby z celé řady třetích zemí, které nutně nemusejí otevřeně podporovat Kyjev, tuto obchodní příležitost si ovšem nenechají ujít. Kyjev se může opřít jak o pomalu sílící zbrojní průmysl na Západě, tak i relativně širokou síť spřátelených či alespoň neutrálních států.

Moskva v diplomatickém klání s Ukrajinou zcela jednoznačně prohrává. Severní Korea a Bělorusko nejsou adekvátní náhradou za průmyslovou základnu USA, Evropy i minimálně části Asie. I když v tuto chvíli by ukrajinské dělostřelectvo nepochybně střílelo častěji a houšť, jeho situace v zásobování municí není špatná a zdá se, že se bude spíše zlepšovat.

Ve válce, kde letectvo hraje malou roli a těžké techniky také není tolik, kolik by si velitelé přáli, má reálnou naději Rusko nakonec „přestřílet“.