Vědci prozkoumali, co žije ve vaší mikrovlnce

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Lidská civilizace vytvořila bezpočet zvláštních umělých prostředí, která v přírodě nenajdeme. Prakticky všechny v nich brzy obsadily organismy, kterým specifické podmínky vyhovovaly nebo se jim dokázaly přizpůsobit.

Platí to v metru, ale třeba i jen na tlačítkách výtahů, která mohou být nečekaným zdrojem šíření bakterií po nemocnicích.

Svůj vlastní malý „ekosystém“ mají i mikrovlnné trouby, ukazuje nyní výzkum, jenž byl nedávno publikován v časopise Frontiers in Microbiology. Ten nejen popisuje, jaké bakterie v „mikrovlnkách“ jsou nejčastěji k nalezení. Ale zároveň ukazuje, že sterilní tyto spotřebiče nebývají ani po použití.

Alba Iglesiasová, mikrobioložka z univerzity ve španělské Valencii, a její kolegové provedli stěry 30 mikrovlnných trub: Částečně v domácnostech, částečně sdílených v pracovních prostorách (tj. kancelářské) a pak také desítky mikrovlnných trub v laboratořích, kde se tato zařízení používala především k ohřevu vzorků a chemických roztoků.

Různá prostředí si autoři vybrali i proto, aby se pokusili určit, co vlastně ekosystém mikrovlnky určuje. Zda se výrazně liší podle toho, jak a k čemu je lidé používají, tedy co v nich ohřívají a jak často, nebo je hlavní určující faktor mikrovlnné záření.

Jinak řečeno, pokud by ve všech zkoumaných troubách byly zhruba podobné mikroby, znamená to velmi pravděpodobně, že v nich obecně přežívají jen ty, které dobře snáší mikrovlnné záření. A pokud ne, tak občasný ohřev pro většinu bakterií není až takový problém a rozhoduje spíše to, co je k dispozici za potravu a další faktory, které nemají souvislost s tím, v jakém spotřebiči se bakterie nachází.

K mapování přítomných bakterií vědci použili dvě metody. Hlavním nástrojem byla analýza DNA ve vzorcích, které z mikrovlnek setřeli. Tohle je dnes jednoduchá, přesná, levná, a tak hojně používaná metoda, při které se vlastně nehledají jednotlivé bakterie, ale vzorky se zjednodušeně řečeno „hodí do jednoho pytle“, ve kterém se pak hledají kousky DNA jednotlivých bakterií. Získá se tak dobrý obecný přehled o tom, co všechno se ve vzorcích vyskytuje.

Druhou metodou, kterou autoři také použili, je pak kultivace bakterií, tedy vlastně jejich „vypěstování“ ze vzorků. To může být o hodně pracnější než analýza DNA, hlavně u náročnějších bakterií, které žijí v netypických prostředích (v prostředí bez kyslíku, se specifickou stálou teplotou atp.), ale o zkoumaných bakteriích se pak pochopitelně dozvíte více. Můžete je dále zkoumat, dělat na nich další experimenty atp.

Ve všech spotřebičích se našly poměrně zajímavé ekosystémy, které obsahovaly podle analýzy DNA každý řádově stovky různých genetických bakteriálních „otisků“.

Vypěstovat ze vzorků ze 30 zmíněných mikrovlnek se podařilo celkem 101 bakteriálních kmenů. Nejběžnější byly ty, které s námi běžně žijí. Dominantní byly rody Bacillus, Micrococcusa Staphylococcus, které se běžně vyskytují na lidské kůži a na dalších površích, kterých se často dotýkáme. Bakterie z lidské kůže byly přítomny ve všech třech typech mikrovlnných trub, ale byly hojnější v domácích a společně používaných spotřebičích.

V některých kulturách z domácích mikrovlnných trub rostlo také několik typů bakterií, které mohou být spojeny s nemocemi šířícími se potravinami (Klebsiella, Brevundimonas).

Nejrozmanitější společenství bakterií obsahovaly laboratorní mikrovlnné trouby, rozdíl ovšem nebyl nijak výrazný. Výzkumníci v nich našli jak běžné „kuchyňské“ bakterie, které máme doma všichni, tak i extrémofily, tedy kmeny bakterií, které jsou schopné snášet extrémní podmínky: Například mají lepší schopnost snášet vysoké dávky záření, vysoké teploty či sucho (tj. žít v prostředí prakticky bez vlhkosti).

Proč se našly zrovna v laboratorních mikrovlnkách? Je to zřejmě dáno tím, že ty se používají trochu jinak a na jiné látky. Například se v nich málokdy ohřívají potraviny, takže bakterie typické právě v potravinách se do nich dostávají obtížněji. Často se také zapínají na delší dobu, než jakou potřebujete na ohřev oběda. Mikroorganismy v nich žijící jsou tedy pravděpodobně vystaveny vyšším dávkám záření.

Autoři se údajně chtějí více věnovat hlavně právě výzkumu těchto „extrémních“ bakterií, které jsou z jejich pohledu pochopitelně nejzajímavější. Chtějí zjistit, čím to, že přežily opakované dávky záření, zda by (spíše jen hypoteticky) nemohly mít biotechnologické využití, například při likvidaci toxického odpadu.

Za nezvyklými a rozmanitými mikrobiálními společenstvími tedy není zapotřebí putovat na exotická místa, jak píší autoři v úvodu své práce. Ano, extrémofilové mohou přežít ve žhavých hydrotermálních průduších několik kilometrů pod hladinou moří, v nitru antarktického ledu v teplotách neustále hluboko pod bodem mrazu nebo kilometry pod povrchem Země. Ale svůj vlastní životní prostor si mohou najít i jen několik metrů od místa, kde tento text čtete, třeba právě v mikrovlnné troubě.

Tato představa asi část laiků příliš nepotěší, ale z hlediska mikrobiologie to není pochopitelně až tak zarážející. Bakterie obsazují prakticky každé možné místo v životním prostředí i tam, kde se místní podmínky velmi výrazně liší od „normálu“.

Z hlediska nás všech ostatních jsou důsledky jednodušší: Mikrovlnné trouby zjevně nejsou ani omylem sterilní místa. Poměrně dobře v nich přežívají i běžné mikroorganismy, včetně kmenů, které mohou být problematické a mohou způsobit zdravotní problémy, alespoň za určitých okolností. Zároveň to ovšem podle všeho nejsou ani žádná semeniště nebezpečných patogenů, která by vyžadovala zvláštní pozornost a péči.

Obsahují zhruba podobné organismy, jaké najdete na své kuchyňské lince. Dává tedy smysl řídit se doporučením autorů a přistupovat k nim zhruba podobně: Mikrovlnnou troubu se tedy vyplatí čistit a otřít a nespoléhat na to, že v ní „přece nic nepřežije“.