Je čas změnit názor na umělou inteligenci. Už umí tvořit i myslet

„Žádná umělá inteligence neexistuje, už si to laskavě zapamatujte,“ napsal mi rozhořčený čtenář v reakci na nedávný článek, ve kterém toto spojení používám.

„Je to jen kód napsaný programátorem. Počítač nemůže být inteligentní ani kreativní, to mohou být pouze lidé,“ zní častá výtka. „Počítač může papouškovat cizí texty, ale nevymýšlí nic nového.“

Podobný názor je celkem rozšířený. Skoro pod každou zmínkou o umělé inteligenci se najde někdo, koho tento termín provokuje a kdo cítí potřebu se proti němu vymezit.

Mám pro tyto emoce pochopení. Ještě před několika lety jsem i já považoval tento pojem za hrubě nepřesný. Přišlo mi užitečnější mluvit o strojovém učení. Také já jsem byl rozpačitý z toho, jak se – zdánlivě ze dne na den – začalo mluvit o počítačové kreativitě a inteligenci.

A pokud jsem k sobě upřímný, rozpoznám u sebe i náznak ješitné obavy: myšlení a kreativita, to jsou přece lidské domény. To počítač přece nemůže umět!

Nezáleží na tom, co bychom chtěli, aby byla pravda. Důležité je, jaká je realita. A kdo má zájem, může si snadno na vlastní kůži ověřit, co už tzv. nástroje umělé inteligence skutečně zvládají.

Momentálně nejpopulárnější nástroj, ChatGPT od OpenAI, dokáže vést podrobné a složité konverzace na prakticky jakékoli téma, které vás napadne. Chcete si povídat o rozdílech mezi elektrickým a spalovacím motorem? Vysvětlit dětem princip jaderných elektráren? Naprogramovat skript, vyřešit hlavolam, vymyslet marketingovou strategii nebo napsat dopis se žádostí o odškodnění?

To všechno ChatGPT dokáže. Rychleji než jakýkoli člověk na světě. A nejspíš lépe než většina lidí, které znáte.

ChatGPT, založený na velkém jazykovém modelu, za sebe „jen“ skládá slova. Na miliardě textů se naučil, jaká slova se k sobě „hodí“, a teď je kombinuje. A takto – slovo po slovu – poskládá text, který je smysluplný a užitečný. Složí také obtížné přijímačky na prestižní univerzity nebo právnické státnice.

Pozor, jeho odpovědi jsou často chybné. Tam, kde mu nedáte k dispozici data, vymyslí si často svoje. Bude tak mnohdy dávat důvěryhodně znějící, leč nesprávné odpovědi. Není tedy vševědoucí.

Ale o to nejde. Otázka je: můžeme mluvit o inteligenci a kreativitě? A tady si troufnu tvrdit, že generování srozumitelného textu – navzdory neznalosti reálných dat – může být naopak právě dobrou ukázkou toho, čemu lidé obvykle říkají inteligence.

Ještě nedávno jsme si vystačili s jednoduchou intuitivní definicí. Nahlas jsme ji nejspíše nevyslovili, ale zněla by nějak takto: „Inteligence je schopnost lidí řešit nové problémy.“

Není až tak špatná. Bere v potaz, že inteligence není jen memorování nebo opakování. Je to schopnost použít stávající vědomosti novým způsobem a reagovat na úplně nové situace tak, aby došlo k žádoucímu výsledku.

Klasickým příkladem jsou IQ testy, které nejčastěji měří schopnost lidí doplnit řadu, tedy odhalit neznámá pravidla a dodržet je. Jiné se zaměřují na schopnost pracovat se slovy a chápat vazby mezi různými významy. Projevem inteligence je ale obecně schopnost zorientovat se v prostředí a dosáhnout stanovených úkolů. Obojí dokáže systém využívající GPT-4 nebo jiné jazykové modely překvapivě dobře.

Kreativita je pak obvykle popisována jako inteligence spojená s určitou překvapivostí a originalitou. Obvykle se posuzuje v kontextu ostatních nalezených řešení. Kreativní řešení se vymyká ostatním – rovněž úspěšným – řešením, se kterými přišli „průměrní lidé“. Experti mluví o tzv. divergenci: kreativní člověk jde často proti proudu nebo proti konvencím.

Víme, co inteligence a kreativita znamená u lidí. Obě tyto vlastnosti navíc obvykle považujeme za veskrze žádoucí. Kdo by nechtěl být inteligentní a kreativní? Pro některé má pak inteligence – a s ní spojená „genialita“ – až posvátný ráz.

Nemůžeme se pak divit, že lidé reagují podrážděně na zmínky o tom, že inteligencí a tvořivostí by se mohla vyznačovat i nelidská entita, třeba počítačový systém.

Poučit se přitom můžeme z nedávné historie. V lidských dějinách je ostatně století jen nepatrnou jednotkou. A ještě na samotném začátku 20. století řada expertů pochybovala o tom, že člověk bude moci někdy létat.

Let byl „vyhrazen“ ptákům. Dlouhé odborné elaboráty dokazovaly, že člověk nemůže dosáhnout strojového letu objektu těžšího než vzduch.

Bratři Wrightové si tyto texty prostudovali. Věděli také o několika stoletích neúspěšných pokusů o „neptačí let“. Věděli, že většina lidí nevěří v možnost strojového létání. A rozhodli se je ignorovat. Po letech pokusů se dostavil přelomový úspěch: v roce 1903 se jejich motorový kluzák odlepil od země a urazil ve vzduchu 260 metrů.

Premiérový let bratrů Wrightových trval necelou minutu. V následujících letech ale vzdálenosti rychle rostly. Už v roce 1905 prodloužili let na 39 minut, za které urazili 39 kilometrů. Brzy nastoupily stroje, které překonaly vzdálenosti stokrát větší. Pak tisíckrát. A o šedesát let později se lidé prošli po měsíčním povrchu.

Letiště je dnes neodmyslitelnou součástí každého většího města. Už nikdo nepochybuje o tom, že lidé mohou létat. Naše letadla sice fungují úplně jinak než ptáci, ale let to bezpochyby je. Schopnost létat měříme nikoli podle stylu letu, tvaru a ohebnosti křídel nebo principu dosaženého vztlaku, ale podle dosažených výsledků.

Stejně jako létání není vlastnost svázaná s ptačími křídly ani inteligence a kreativita nejsou nijak nutně závislé na lidském mozku. Je těžké si to přiznat. Celý život mnozí z nás žili v přesvědčení, že právě inteligence a kreativita z nás dělá lidi. Proto je logické, že se této výjimečnosti odmítáme vzdát.

Podle mého je ale na čase, abychom začali o inteligenci a kreativitě uvažovat podobně, jako uvažujeme o létání. Jsou to prostředky k dosažení nějakých cílů. Jsou to důležité a ceněné lidské schopnosti, ale nejsou to definice lidskosti.

Let Boeingu 737 funguje jinak než let ptačí, ale všichni jasně vidíme, že Boeing 737 umí létat. A nejen že umí létat, ale v mnoha důležitých parametrech tento lidmi vytvořený stroj výrazně překonává let jakéhokoli okřídlence. Moderní letadla nemávají křídly, ke svému letu využívají jiných principů. A to letadlům a raketám nakonec umožnilo dosáhnout výšin, do kterých se ptáci nikdy vydat nemohli.

Stejně tak i strojová inteligence je a bude jiná než inteligence lidská. Něco umí hůře než člověk, něco jiného naopak bude umět dvakrát lépe. A pak pětkrát, desetkrát, stokrát lépe. A jestli ne lépe, tak určitě rychleji, což v některých ohledech bývá to samé.

„Je neuvěřitelné, jak daleko se posunulo odvětví AI v posledních letech. Někdo je z toho nadšený, někdo je z toho znepokojený, někdo pociťuje obě tyto emoce naráz. Tak to popravdě cítíme i my,“ popsal Greg Brockman, spoluzakladatel firmy OpenAI, dojmy svých kolegů v nedávné přednášce o schopnostech umělé inteligence.

„Převládá pocit, že jsme na prahu nové historické éry, kdy coby lidstvo tvoříme technologii, která bude pro budoucnost světa nesmírně důležitá,“ zdůraznil Brockman. „Já věřím, že se nám to povede tak, aby technologie světu prospěla.“

Nemusíme firmám jako OpenAI ten jejich optimismus věřit. Ale rozhodně si nepomůžeme tím, že budeme debatu o umělé inteligenci bagatelizovat nebo odsouvat, protože se přece „nejedná o skutečnou inteligenci, ale jen o složitou statistiku“.

Namísto toho pojďme analyzovat, co tato strojová inteligence skutečně umí. Kde nám počítačová kreativita může reálně pomoci, a kde je naopak potřeba mít se na pozoru?

Umělé neuronové sítě, provozované na křemíkových obvodech, se budou pravděpodobně nadále zlepšovat. To se o našich mozcích říci nedá. O to důležitější je, abychom si nelhali do kapsy. Čeká nás celá řada problémů, které bude potřeba vyřešit. Na celospolečenské, ale i na té zcela osobní úrovni.

Počítačové systémy jsou inteligentní a kreativní. Teď je na nás, abychom prokázali i my svou inteligenci. A pochopili novou situaci, ve které se nacházíme. Jen pak tyto nové možnosti dokážeme využít s kreativitou, která je nám lidem vlastní.