Článek
Ani Paul McCartney neodolal volání největšího módního trendu současnosti. Řekl BBC, že pro vytvoření poslední nahrávky Beatles „zaměstnal umělou inteligenci“. Skoro jako by jméno nejslavnější skupiny všech dob bylo málo na to, aby se jednalo opravdu o důležitou zprávu. A tak to hudebník i tvůrce titulků v BBC ještě pojistili zkratkou AI.
Nic proti tomu, moderní technologie nepochybně pomohly. Jak tvrdí znalci, jedná se pravděpodobně o píseň Now and Then, kterou Lennon nahrál v roce 1978. Že by mohla v upravené verzi a s žijícími členy skupiny být zveřejněna, se spekulovalo už v devadesátých letech. Kazetu nadepsanou „Pro Paula“ prý předala McCartneymu Yoko Ono v roce 1994.
Dvě písně z této kazety ostatně zveřejněny byly a dodnes se hrají. Patří do klasického repertoáru kapely, zejména hit Free As A Bird. O písni Now and Then se uvažovalo také, avšak její nahrávka s Johnovým hlasem měla mnohem nižší technickou kvalitu. A navíc se nelíbila Georgi Harrisonovi.
Dnes je jiná situace. Harrison už také nežije a navíc existují skvělé nástroje, které si s nízkou kvalitou umí poradit. Odstínit šumy, případně „vypnout“ v nahrávce jakýkoli hudební nástroj, v tomto případě například kytaru. „Mohli jsme použít jen Johnův hlas vyčištěný umělou inteligencí,“ řekl Paul McCartney.
To je nepochybně skvělé a fanoušci Beatles – většina z nich už asi také v požehnaném věku – se můžou těšit na nový song do svých playlistů. Jejich těšení má však ještě jeden rozměr, a ten v téhle zprávě zůstává cudně v pozadí.
Pravda je taková, že nových songů Beatles s novým textem i hudbou, songů k nerozeznání od těch z šedesátých let, je možné vytvořit nepočítaně. Kolik jen budete chtít.
A není k tomu třeba najít žádné „ztracené a znovuobjevené“ nahrávky z půdy. Johnův vokál může vytvořit kompletně AI stejně jako Harrisonovu tklivě melodickou kytaru. Ringo Starr může bubnovat a McCartney zpívat, ale kdyby se náhodou necítili, může i oba žijící členy zastoupit umělá inteligence.
A nejen to. Klidně to někdo může umělé inteligenci zadat bez jejich svolení, či dokonce vědomí.
Čímž se dostáváme k Pandořině skříňce dnešní generativní AI. Když už ji „zaměstnáte“, jak říká Paul McCartney, může vytvořit cokoli. O čemž se už počátkem dubna přesvědčili třeba hiphoper Drake a popový zpěvák Weeknd, když anonym vystupující pod jménem Ghostwriter977 vytvořil „jejich“ píseň, která ztrhla počítadla všech streamovacích služeb včetně Spotify.
Ano, něco takového je možné. A pokud bude nahrávka obsahovat čistě vygenerovaný obsah (nic původního), jsme i po právní stránce v šedé zóně, kde si zatím moc nepomůžou ani vydavatelské firmy s týmy elitních právníků.
Všechno kolem umělé inteligence se zkrátka děje příliš rychle. A tak jako se vlády pomalu rozhoupávají s prvními koncepty případné regulace, nedá se vyloučit, že i autorské právo najde nějaký způsob, jak umělce - nejen ty hudební - ochránit.
Ta zásadní otázka zní však ještě trochu jinak: Budeme mít zájem poslouchat „novou“ skladbu Beatles, když víme, že ji kompletně vytvořila AI?
Tu s hlasem Johna Lennona a reálnou spoluúčastí Paula McCartneyho a Ringo Starra nepochybně. Ale když vznikne bez jejich účasti? Ano, bude znít úplně stejně jako Beatles v šedesátkách. Bude po všech stránkách skvělá. Ale budou ji fanoušci chtít poslouchat?
Nebude i v tvorbě fungovat něco, jako je v robotice „uncanny valley“, tedy údolí tísně, v němž k věcem vytvořeným umělou inteligencí budeme cítit tím větší odpor, čím víc budou k nerozeznání od děl vytvořených člověkem?
Můžeme vzít příklad odjinud, třeba z literatury. Vždycky jsem četl Milana Kunderu a moc rád bych si přečetl nějaký nový román, pokud možno z období jeho nejlepší formy, kdy napsal třeba Nesnesitelnou lehkost bytí.
Teoreticky by to pro velký jazykový model a šikovného editora nemusel být problém. Klidně by se taková knížka mohla odehrávat například v nedávné době pandemie. Vlastně by mě strašně zajímalo, jak by ji Kundera napsal. Ale chtěl bych si ji přečíst od AI, i když by ji napsala k nerozeznání od Kundery?
Nevím. Váhám. A ne úplně přesvědčeně píšu… spíš ne.
Podobné dilema ovšem budou řešit i samotní tvůrci. Psaní, či obecně jakákoli tvorba, jsou mimořádně pracné, emocionálně vyčerpávající, bolestné. Budeme se do toho chtít vůbec pouštět, když víme, že možná ne špičkové, ale určitě průměrné texty (hudbu, obrazy) dnes běžně chrlí počítače? Pár lidí živících se psaním či ilustracemi už mi říkalo, že s tím začínají mít problém.
Ne s tím, že by měli méně práce a že by je jejich zaměstnavatelé či vydavatelé pozvolna nahrazovali umělou inteligencí. Vůbec ne, to se zatím neděje. Ale mají s tím soukromý, niterný problém. Soupeřit s ostatními tvůrci je jedna věc. Jít do konkurenčního uměleckého boje s algoritmy AI je ovšem věc úplně jiná.
Není to nějaký abstraktní, neukotvený myšlenkový experiment. Je to dilema, které aktuálně a naléhavě začneme řešit zřejmě už v nejbližších měsících. Je to debata jdoucí na samou dřeň toho, jak definujeme originalitu a kreativitu. Když použiju velkou nadsázku a velká slova, je to debata pátrající po definici toho, čemu říkáme lidství.
Abych skončil odlehčeně: V pondělí jsem byl na debatě o vztahu AI a žurnalistiky v coworkingu Magenta na pražských Arkádách. Jedním z diskutujících byl kolega novinář, který říkal, že v jejich redakci novináři AI používají k tomu, aby jim psala zdvořilé zamítavé odpovědi reagující na nabídky rozhovorů či tiskových zpráv z PR agentur.
Což mělo zajímavou pointu, když se z publika přihlásil jeden z diváků, představil se jako zaměstnanec PR agentury, a řekl, že jejich tiskové zprávy a další zprávy pro novináře už v posledních měsících také většinou píše AI.
Vtipné, jistě. Jedna umělá inteligence něco píše, druhá umělá inteligence to čte a odpovídá, a my lidé máme čas diskutovat o budoucnosti.
Jako groteska v duchu britského seriálu Black Mirror je to dobré. Jako nahlédnutí do budoucnosti tvorby nic moc.
Radím vám dobře: „Novou“ písničku Now and Then od Beatles si užijte, co nejvíc to půjde. Další autentická nahrávka s hlasem Johna Lennona se už nenajde. A pod značkou Beatles pak už bude tvořit výhradně AI.
