Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Když dělám do podcastu rozhovory se svými vrstevníky, někdy se ptám: „Co byste poradili o 30 let mladší verzi sama sebe, kdybyste měli tu možnost?“
Není to úplně geniální, a už vůbec ne originální otázka, ale dává šanci na zajímavou odpověď. Většinou je to konfrontace zkušeností a nadhledu středního věku s naivitou a ambicemi toho mladého.
Kouzlo té otázky je v tom, že je to čistě myšlenkový experiment. Nikdo nemá šanci radit svému mladšímu já. A už vůbec není jasné, že ono já by jeho radám naslouchalo. I když…
Zaujal mě experiment provedený výzkumníky z prestižních institucí (zejména na bostonské technice MIT), který se o něco podobného pokusil. Jenže naruby. Vědci nechali dobrovolníky ve věku 18 až 30 let debatovat se staršími verzemi sama sebe. Starší verze byly vytvořeny umělou inteligencí.
Vědci použili velký jazykový model GPT-3,5. S jeho pomocí na základě rozhovorů s účastníky, jichž se ptali například na jejich životní plány a ambice, vytvořili „syntetickou paměť“ následujících třicet let jejich života.
Program zároveň vygeneroval fotku, na níž účastníky experimentu „zestárl“ o zmíněných 30 let. Šlo o to, aby i vizuální vjem posílil iluzi, že se konverzuje s někým skutečným, nikoli imaginárním.
Zní to jako sci-fi. Jako poměrně dost laciné sci-fi. Samozřejmě žádná AI nemůže předpovědět, jak konkrétní člověk, nebo dokonce celý svět budou vypadat za třicet let. Třeba už nebude ten člověk, třeba dokonce ani žádný svět. Ale o to vlastně ani nešlo. Šlo spíš o vytvoření virtuální osobnosti, které uvěříte, že by mohla být vaším budoucím já.
Výsledky byly zajímavé, svým způsobem překvapivé. Účastníci (ve srovnání s kontrolními skupinami, které žádný rozhovor se svým imaginárním starším já neabsolvovaly) hlásili zvýšenou míru sebereflexe a empatie vůči sobě samým, pokles úzkosti a celkově pozitivnější přístup k životu.
Každý rozumný člověk musí vědět, že rozhovor se starším já, vygenerovaným umělou inteligencí, nemá žádnou oporu v realitě. Že jde o fikci vytvořenou počítačem. Ale stejně to fungovalo.
Důsledky? Celkem značné například pro psychology a psychoterapeuty. Ukazuje se, že generativní AI bude pro tyto branže významně disruptivní. Tato i řada dalších studií ukazuje, že je AI bude schopná do značné míry nahradit.
A nejen to: Umožní vytvořit nové terapeutické postupy, které bez AI nebyly možné. Jako třeba rozhovor s vlastním starším já.
Je mi 55 let, pro mě asi podobný experiment nedává smysl. Pro 25letého člověka na začátku kariéry může být zajímavé popovídat si s někým, kdo je v pětapadesáti naopak na jejím vrcholu.
O čem bych si ale já povídal s Milošem Čermákem, kterému je pětaosmdesát? Co všechno ho bolí, jak mu funguje prostata, v kolika letech přestal denně běhat? Obávám se, že terapeutická hodnota takovéhle konverzace by byla spíš minusová.
Anebo by se to opět dalo otočit naruby. AI by mi nabídla Miloše Čermáka v pětadvaceti. Trochu bych jí pomohl svými vzpomínkami, i když samozřejmě začínají trochu děravět.
V pětadvaceti se mně a mé ženě narodil syn, bydleli jsme v Holešovicích v domě, který o sedm let později strhli kvůli povodni, a měl jsem nejlepší práci svého života. Byl jsem reportér nejčtenějšího a nejoblíbenějšího časopisu v zemi. Nebo jsme si to tehdy my, jeho zaměstnanci, aspoň mysleli.
Jak by se tenhle člověk tvářil na můj život? Zeptal jsem se na to ChatGPT. Odpověď: „Byla by to jízda na emocionální horské dráze. Chvíli byste se asi střídavě obdivovali a kritizovali. Jeden by záviděl druhému a zároveň jím trochu pohrdal. Ale myslím, že byste nakonec našli vzájemný respekt a porozumění.“
Přijde mi to přesné. Tak nějak by to asi bylo. Dokazuje to, že velké jazykové modely, trénované na našich textech a na našem myšlení, jsou dobré právě v tomhle. V myšlení. Chybují, když po nich chceme fakta a přesné informace. Ale jsou vynikající v tom, když chceme, aby „pouze“ přemýšlely.
Velké jazykové modely jsou tou nejpřekvapivější a nejdivnější technologií, kterou jsem za svůj život poznal. Dokážou vyřešit hádanky, na kterých většina z nás pohoří, složit státní maturitu z matematiky by zvládly za jedna (vyzkoušeno), obsah pětisetstránkového románu vám srozumitelně a jasně převyprávějí za deset vteřin.
A zároveň je spousta věcí, ve kterých selhávají, dělají v nich chyby nebo jsou v nich průměrné.
Stále se potýkáme s tím, jak této technologii rozumět. Vědět, co všechno vlastně umí, a zároveň co neumí a proč to tak je. Troufám si tvrdit, že tohle dodnes nikdo přesně netuší.
Ale zároveň je to technologie, která nás k vytoužené a mytizované „obecné inteligenci“ nedovede. Přikláním se k názoru těch expertů, kteří tvrdí, že velké jazykové modely jsou takový „kouzelnický trik“, ve kterém si s námi matematika hraje podobně jako kouzelník na pódiu.
Modely jsou schopné, umějí dechberoucí triky a jejich kouzla nás fascinují. Ale jsou to pořád jen triky. Spojení s naším myšlením, nebo dokonce vědomím je nejisté, spíše hypotetické.
Vím, co bych řekl svému pětadvacetiletému já, kdyby to šlo: „Dělej to, co miluješ, a snaž se v tom být nejlepší na světě, jakkoli zároveň víš, že to není možné. Ale ta touha, to je smysl života. A radost z toho ti nikdo a nikdy nevezme. Ani ChatGPT v roce 2024.“
Nevím, co by na to řekl pětadvacetiletý Miloš Čermák v roce 1994. Asi že všechno nasvědčuje tomu, že by měl přibrzdit s konzumací alkoholu. A pokud si tu dobu pamatuju dobře, měl by nejspíš pravdu.
