Teče nám do bot, vidíme to už i u nás, říká český vědec z tající Arktidy

Prof. Ing. Josef Elster, CSc., je šéfem špicberského Centra polární ekologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. Vědeckou práci na arktických ostrovech spadajících pod Norsko popsal a ukázal i se svými kolegy v novém dokumentárním filmu Zdeňka Zvonka Čeští vědci v tající Arktidě.

Film soutěží o ceny právě probíhajícího mezinárodního festivalu populárně-vědeckých filmů Academia Film Olomouc (AFO).

Ve filmu Čeští vědci v tající Arktidě jeden z protagonistů ukazuje rychlost změny klimatu i na tom, jak se liší ledová pokrývka rok po roce na jednom konkrétním místě. Máte na Špicberkách taky takové místo, kde každý rok vidíte úbytek ledu a sněhu?

Těch jsou desítky. Já tam jezdím desítky let, takže to tam znám stejně dobře jako u sebe na zahrádce. A to je ten hlavní cíl, o který nám jde. My chceme místní přírodě rozumět. Kdybychom tam neměli stanici a neměli tam možnost jezdit dlouhodobě, tak bychom nikdy takovou zkušenost nemohli mít, a to je ten základní princip.

Mohl byste popsat rychlost a intenzitu změny, jak se Špicberky změnily za dobu, co tam provádíte výzkum?

Arktida je nejrychleji se měnící část naší planety. Je to ale ohromné území, které je velmi různorodé, některé části se oteplují velmi rychle, některé jsou stabilnější, a některé se dokonce mohou ochlazovat, takže takhle komplexně je to velmi komplikované.

Ale konkrétně Špicberky (norsky nazývané Svalbard) jsou nejrychleji se oteplující část Arktidy a celé planety. Ta změna je opravdu intenzivní. Před 40 lety zima na Svalbardu trvala devět měsíců, přičemž za zimu se bere období, kdy tam není voda v tekutém stavu v terestrickém prostředí. Za těch 40 let se ale zima zkrátila na méně než šest měsíců a průměrná zimní teplota se zvýšila o 7,5 stupně. Najednou tam vznikají i zimní oblevy, kdy třeba v lednu začne pršet a celá ta zmrzlá tundra na několik dní roztaje.

Čekal byste, že takovou změnu uvidíte, když jste tam poprvé přijel?

Když jsem tam v roce 1988 přijel, tak jsem tomu ekosystému ještě nemohl tolik rozumět. Prvotní plány a odhady bývají hodně povrchní. Postupně získáváte zkušenosti, když třeba pracujete na různých typech výzkumu, který dostanete za úkol například od nějakého zahraničního hosta nebo grantové agentury. Vy se ty problémy samozřejmě snažíte řešit, ale jak v řešeních postupujete, tak teprve začínáte systému rozumět a přicházet s vlastními ideami. Protože máte odpozorováno, co se v té přírodě mění, a ptáte se, proč se tomu tak děje.

Co se tam mění nejvíc a proč?

Arktická příroda se mění v souvislosti se změnou klimatu. Jsou tam ledovce, jež odtávají, a jejich ekosystémy organismů, které v nich žijí, se vytrácí. Zároveň vzniká prostředí, kde nastupují organismy nové. Začínají tam žít různé mikroorganismy, které vytváří půdu s humusem. Díky tomu tam začíná žít i širší spektrum organismů, které se následně vyvíjí, řekněme až v les. A to je princip, který je intenzivně podmíněn prostředím. V souvislosti s klimatickou změnou se tomu říká „greening“ neboli zazeleňování Arktidy. Kromě vyšší teploty tomu pomáhají i vyšší srážky, které jsou důsledkem oteplování moří. Takže vyšší teplota a voda v Arktidě podporují život.

V jiných částech Arktidy, tedy hlavně kontinentální subarktické části, zároveň dochází k takzvanému browningu neboli hnědnutí. To je způsobeno naopak od greeningu vysycháním severnějších oblastí, táním permafrostu a stále častějšími a většími požáry tundry.

Proč je to právě Arktida, která se otepluje nejvíc?

To souvisí s tím, že svět je geograficky velmi různorodý. Máme tady na jedné straně kontinenty a na druhé systém oceánů a moří. Na kontinentech je přenos energie daleko komplikovanější, ale v mořích a oceánech se stále pohybuje voda. V některých částech, zejména v tropech, je ta voda teplejší, protože absorbuje větší množství záření, které se přeměňuje na teplo. Ta teplá voda je pak mořskými proudy transportována po celé planetě. Arktida je otevřený systém, kde je především oceán. Ten je částečně ještě zamrzlý, ale protože tam putuje teplejší voda, tak to mořské zalednění taje a zmenšuje se.

Úplně principiálním a fyzikálním parametrem je pak to, že sluneční záření, které dopadne do moře. je z 80 až 90 procent mořem pohlceno a ta energie se použije na ohřátí vody. Pokud naopak záření dopadne na zaledněnou nebo zasněženou plochu, tak se 80 až 90 procent záření odrazí jako od zrcadla a energie není použita v lokálním systému. To znamená, že Arktida se otepluje tak rychle, protože tam máme oceán, do kterého se dostává energie, která se vytváří globálně, ta způsobuje tání ledu a sněhu a současně se tam i pohlcuje víc slunečního záření. Je to takový zpětný efekt, který zrychlování toho procesu oteplování pomáhá.

Z toho všeho plyne, že pokud přijdeme o zalednění v Arktidě, a zejména v té mořské, jak je predikováno, tak to bude pravděpodobně mít velice dramatický klimatický efekt nejenom na Arktidu, ale i globálně.

Co z těch globálních efektů pociťujeme nebo budeme pociťovat nejvíc a nejdřív u nás?

Já myslím, že to pociťujeme už teď. Já jsem rodákem z vrchoviny, konkrétně z Dačic, a tady během pěti nebo sedmi let uhynul veškerý les. Když jsem byl malý, tak jsme většinu volného času trávili v lese, protože byl hned za branou našeho domu. Ale teď jedete desítky kilometrů a žádný les není. Ono je sice obecně známo, že lesy uhynuly i proto, že naši předkové je pěstovali tak, aby z nich měli co největší profit, a sázeli monokultury. Ale lesy teď uhynuly také proto, se mění klima.

Svět potřebuje, aby právě tento cíl, dostat z té přírody za každou cenu co nejvíc, ustoupil do pozadí. My se musíme naučit přírodě rozumět a zjišťovat, co se v ní děje za nějakého zisku, který ale nemůže být maximální. Musí být takový, abychom vztahy v přírodě nenarušovali a mohli pokračovat v hospodaření.

Co říkáte na výsledky posledního klimatického summitu pořádaného v USA a znění klimatického zákona, o kterém bude hlasovat parlament EU? Blíží se nové závazky takovému hospodaření?

Myslím, že nám globálně opravdu teče do bot. My se o to musíme zajímat, a když to někteří politici, kteří mají možnost ovlivňovat lidi, nedělají, tak si pod sebou řežou větev. Řekl bych, že je to skoro až zločin. Jsem přesvědčen o tom, že poznání a věda je jediným možným nástrojem, jak udržet dlouhodobý vývoj člověka na této planetě. Pokud budeme přistupovat k naší planetě jen se ziskem, tak to dopadne velmi špatně.

Celosvětové společenství se ale v tomto směru posouvá. Hlavně v tom, že jsme za poslední desítky let ušli kus cesty a naší planetě o hodně víc rozumíme. Co se týče přístupu politiků a zemí, tak věřím, že obecně se ten trend stále zlepšuje, ale nezlepšuje se lineárně. Někde se může i horšit. Některé země vědu využívají a naslouchají jí, ale jsou tady i země demagogické, které vědu zpochybňují.

Nedávno jsme připravovali článek pro časopis Živa. Napsali jsme tam odhad, jenž se hodí zmínit. Podle modelu, který předpokládá světový pokles emisí o 45 % do roku 2040, očekáváme, že se teplota na Svalbardu do roku 2100 zvýší o 7 stupňů a srážky se navýší o 45 %. Od začátku průmyslové revoluce se přitom průměrná teplota Arktidy zvýšila o 3 až 3,5 °C, přičemž na souostroví Svalbard je tento nárůst teploty velmi zřetelný.

Máte pocit, že si vedle vědců tu naléhavost problému uvědomuje víc a víc i společnost?

Já myslím, že těch radikálních popíračů změny klimatu ubývá. Protože důkazy nashromážděné za posledních řekněme 10 let jsou tak pádné a robustní, že je těžké je už popírat. To už je čistá demagogie.

Taky se domnívám, že je důležité, o které společnosti, v jakém koutu světa, se bavíme. My jsme země, která byla dlouho ovlivňována sovětskou východní kulturou, a to se týká i využívání přírody. K tomu se mi vybavuje jedna vzpomínka na rok 1991, když jsem přijel jako postdoktorand na výzkum do kanadské Arktidy. Žili jsme tam v odlehlé oblasti a vzpomínám si, že do našeho kempu za námi chodila polární liška. Ona předtím asi nikdy neviděla člověka, tak tam chodila ze zvědavosti. No a já jsem asi jednou nebo dvakrát vzal kus chleba od večeře a šel jsem jí ho dát. Ti kolegové se na mě velmi rozhněvali, že narušuji přírodní rovnováhu v této panenské přírodě.

Z našeho vnímání to třeba byl pakatel, ale ten protest byl tak silný, že si dokonce stěžovali vedoucímu expedice. Ten se se mnou velmi vážně bavil a říkal, že nemůžu ty procesy narušovat a nesmím se takto chovat. Někteří kolegové mi dokonce říkali, že jestli se tak budu chovat, nebudou mě tam chtít. Takový vztah k přírodě u nás ještě dnes nemají ani naši mladí studenti.

Jak vnímáte počiny aktivistů mladé generace v čele s Gretou Thunbergovou?

K tomu mi zrovna jeden kanadský kolega říkal, že i tu extrémní a dramatickou snahu o ochranu přírody je v naší společnosti třeba pěstovat, protože do ní přináší citlivost. A já bych řekl, že to se třeba právě té Gretě povedlo, tedy zvýšit citlivost lidské populace k přírodě. A to je velmi dobře. Zdá se, že i tyto ostré názory přináší nové ideje do naší společnosti. A to i přesto, že jsou často diskutabilní. Jako třeba s tou liškou, kde je otázka, do jaké míry by jí (ne)pomohl či (ne)narušil její přírodní rovnováhu ten kousek chleba. Ale je potřeba vždycky se snažit těm procesům co nejdetailněji rozumět, a ne naopak bagatelizovat něco, o čem moc nevíme.