Vousatí muži v turbanech a s kalašnikovy. Má se Západ obávat Tálibánu?

Při pohledu na snímky či videozáznamy z kábulského prezidentského paláce vypadají tálibové stejně jako před dvaceti lety. Divocí vousatí muži v turbanech, jimž se na rameni houpají kalašnikovy. Paštunští venkované, pro něž je jediným zákonem fundamentalistický výklad islámského práva šaría.

Přesto se ale hnutí v posledních letech změnilo, o tom ostatně svědčí i rychlost, s jakou tálibové dobyli celou zemi. Zatímco v devadesátých letech proti nim stála silná Severní aliance, letos některé pohraniční oblasti na severu Tálibán obsadil dříve než ty na jihu. Ukazuje se tak, že podporu hnutí nelze zúžit na paštunské etnikum, přestože v něm má stále hlavní základnu.

Jak v rozhovoru pro Seznam Zprávy řekl politický geograf Bohumil Doboš z Fakulty sociálních věd UK, těšil se Tálibán poměrně široké podpoře už v devadesátých letech zejména díky stabilitě, kterou nabízel. „Podporu si získával například díky tomu, že jeho soudní systém funguje transparentněji a rychleji než ten vládní. Má i lepší PR a dovede lépe prodat služby, které poskytuje, například dodávky elektřiny,“ míní. Zároveň ale upozorňuje na fakt, že takzvaní warlordi, tedy vůdci lokálních ozbrojených skupin, budou proti Tálibánu využívat etnické rozdělení společnosti.

Hlavní postavy současného Tálibánu v Afghánistánu představila katarská televize al-Džazíra. V čele hnutí stojí asi šedesátiletý klerik Haibatulláh Achúnzada, kterého označují spíše za duchovního vůdce než vojenského velitele. Rodák z Kandaháru se dostal do čela hnutí v roce 2016, kdy americký dron zabil jeho předchůdce Achtara Mansúra. Achúnzada se zapojil už do odboje proti sovětské okupaci v osmdesátých letech, později stál v čele tálibánské justice a byl odpovědný za fatwy, které hnutí vydávalo. Ty s ním údajně konzultoval i zakladatel hnutí Mulla Umar, který se po americké invazi v roce 2001 dlouhé roky skrýval. Jeho smrt oznámili tálibové až po dvou letech.

I o samotném Achúnzadovi se toho ví jen málo. Podle některých zdrojů uprchl před Američany do pákistánské Kvéty, kde působil jako imám až do roku 2016, jiné zdroje mluví o tom, že rodný Afghánistán nikdy neopustil.

Zajímavé je, že mezi šesti nejvýznamnějšími představiteli Tálibánu figurují dva členové klanu Hakkáníů, který je na americkém seznamu teroristických organizací. „Hakkáníové byli dříve nezávislí, měli svoji vlastní strukturu. Postupně se ale s Tálibánem k sobě přiblížili, protože obě organizace byly v opozici vůči externí intervenci,“ poznamenává politolog Doboš.

Jen za informace vedoucí k dopadení Siradžuddína Hakkáního, jenž dohlíží na finance i vojenské kapacity Tálibánu na pákistánsko-afghánské hranici, vypsala FBI odměnu pěti milionů dolarů. Právě Hakkáníové údajně rozšířili v Afghánistánu dnes často využívanou taktiku sebevražedných atentátů.

Se spoluprací s teroristy má ostatně Tálibán dlouhé zkušenosti. Právě fakt, že na přelomu tisíciletí poskytoval bezpečné útočiště vůdcům al-Káidy včetně Usámy bin Ládina, vedl k mezinárodní intervenci na podzim 2001. Od té doby se afghánská teroristická scéna ještě rozšířila o tamní odnož Islámského státu.

S tou ale Tálibán přátelství nenavázal, právě naopak. „Islámský stát se snažil Tálibánu odtáhnout část radikálních členů – u některých se to povedlo – i přesto ale Islámský stát v Chórásánu není moc úspěšný. Kontroluje sice část území, s Tálibánem ale byl vždy na ostří nože. Pokud se Tálibán utká v plné síle s IS, vždy je dokáže porazit,“ připomíná expert z FSV UK. Do budoucna proto očekává další vyostření konfliktu mezi Tálibánem a IS a vytlačení extremističtější frakce z obou skupin více na okraj.

Složitější to bude s al-Káidou, s níž má Tálibán dlouholeté přátelské vazby. I zde ale naráží na politickou realitu: současný Tálibán stojí o dobré vztahy se zahraničím a podporu al-Káidy by mu netolerovalo ani Rusko a Čína, které se staví k jeho převzetí moci velice vstřícně. V zemi se nicméně nejspíš stále skrývají vůdci al-Káidy, možná proto dojde jen k tiché spolupráci nebo jejich tolerování ze strany Tálibánu.

I v souvislosti se snahou o komunikaci Tálibánu se světem mluví Doboš o změně ideologie hnutí: „Posledních deset let se Tálibán postupně transformuje od hardcore islamistické skupiny, kterou byl v devadesátých letech, v širší politickou strukturu. Někteří autoři odhadují, že valná většina členů v něm není kvůli ideologii, ale kvůli zisku a podílu na politické moci,“ podotýká.

Nová vláda Tálibánu proto může být jistým způsobem umírněnější než ta v devadesátých letech – sám Tálibán mluví o tom, že sestaví inkluzivní vládu – ze svých islamistických principů ale nesleví. „Stoprocentně dojde k implementaci nějaké radikální verze šaríi, to je jednoznačný cíl Tálibánu. Jeho naplňování ale asi nebude tak radikální jako v devadesátých letech,“ myslí si Doboš.

V porušování lidských práv budou mít nejspíš tálibové volné ruce, Rusko nebo Čína je v tomto směru omezovat nebudou. Politický geograf odhaduje, že hlavní represe mohou přijít už na začátku vlády a časem může režim trochu zmírnit, hlavně kvůli lokálním rozdílům v jednotlivých provinciích. Tamní vůdci mají už teď poměrně velkou míru autonomie, Tálibán bude mít v nastolení centralizované moci podobně těžkou pozici jako dříve vláda. „Je také otázkou, zda a jak dlouho se dokáže udržet u moci,“ uzavírá Bohumil Doboš.