Tálibánu vyrostl silný konkurent. Je brutálnější a ovládá sociální sítě

V zemi pod Hindúkušem nyní vládne hnutí Tálibán, které v roce 2001 odmítlo Spojeným státům vydat tehdy nejhledanějšího teroristu světa Usámu bin Ládina. Odpovědí Washingtonu a jeho spojenců byla invaze, po níž následovalo dlouhých dvacet let války nejen proti Tálibánu a bin Ládinově Al-Káidě, ale i proti nově vzniklé odnoži takzvaného Islámského státu.

Kdo jsou afghánští islamisté a jaké mezi sebou mají vztahy? Bude i nadále Tálibán chránit vůdce Al-Káidy? Jak silný je nový fenomén, který západní média označují zkratkou IS-K (Islámský stát Chorásán)? Na tyto otázky se vám pokusí odpovědět tento článek.

Islamistické hnutí vzniklo v roce 1994, založili ho veteráni z bojů proti sovětské invazi v 80. letech, známí pod obecným výrazem mudžáhedíni (mudžáhidové). Jejich cílem bylo zavedení striktního výkladu islámského práva šaría a odstranění cizího vlivu v zemi. Tálibové (v překladu studenti, učedníci) na konci minulého století neblaze prosluli zákazy studia i práce žen, ničením soch Buddhy v Bamjánu i masakry šíitské menšiny Hazárů (sami Tálibové jsou nejčastěji sunnitští Paštuni, právě v Paštuny obývaných oblastech hnutí vzniklo). Odhaduje se, že Tálibán disponuje asi 70–80 tisíci bojovníků.

Zatímco Al-Káida a Islámský stát figurují na americkém seznamu teroristických organizací, Tálibán tam zařazen nebyl, přestože jeho bojovníci proti americkým vojákům léta válčili, a to i s užitím teroristických metod boje. Američané to vysvětlují tím, že pokud by Tálibán zařadili mezi teroristy, nemohli by s ním už jednat. A poslední týdny ukázaly, že jednat s Tálibánem bude nutné, ostatně to tento týden připustila i administrativa Joea Bidena. „Pokud to bude v zájmu USA a jejich spojenců, je Washington připraven jednat i s Tálibánem,“ oznámila náměstkyně amerického ministra zahraničí Victoria Nulandová.

Odnož teroristického hnutí Islámský stát na sebe v poslední době nejvíc upozornila teroristickým útokem u kábulského letiště, který si vyžádal okolo 150 lidských životů. Organizace se jmenuje podle provincie Chorásán, jež zahrnuje části Afghánistánu a Íránu (dříve východ Persie). ISIS-K vznikl v lednu 2015, tedy ještě před pádem Islámského státu ovládajícího rozsáhlá území v Iráku a Sýrii. Afghánskou pobočku hnutí založili afghánští a pákistánští džihádisté, pro které byl Tálibán příliš umírněný. V době největšího rozmachu měl přes tři tisíce bojovníků, v bojích s Američany, ale i Táliby však utrpěl značné ztráty. Letos Pentagon odhadl, že pod jeho vlajkou bojují přes dva tisíce extremistů. Původně sídlil především ve východní provincii Nagarhar, po útocích USA a Tálibánu byl ale nucen k decentralizaci.

V poslední době se vyrojily spekulace, že by mohl ISIS-K naverbovat zahraniční džihádisty působící v syrské provincii Idlib, kde vítězství islamistů v Afghánistánu oslavovali džihádisté ze skupiny Haját Tahrír al-Šám (HTS). Jan Daniel z Ústavu mezinárodních vztahů, který dění v Sýrii dlouhodobě sleduje, je k tomu ale skeptický: „HTS se k Tálibánu vyjadřoval velmi pozitivně. Nejsou nicméně skupinou, která by se zaměřovala na džihád v mezinárodní podobě, naopak se snaží prezentovat jako syrská národní skupina. To, že by se přesouvali do Afghánistánu, si moc nedovedu představit.“

Podobně lokálně jako HTS působí i Tálibán, ani od něj nezaznívají výroky o džihádu proti Západu, na rozdíl od ISIS-K.

Právě vedení této teroristické sítě bylo hlavním terčem americké invaze v roce 2001. Po zabití Usámy bin Ládina se americké armádě v roce 2019 podařilo zlikvidovat i jeho syna Hamzu, který byl považován za rostoucí hvězdu Al-Káidy v oblasti Afghánistánu a Pákistánu. Už v roce 2015 pak Američané zničili velký výcvikový tábor nedaleko Kandaháru. I proto mluví letošní zpráva vydaná americkým ministerstvem obrany o „omezené hrozbě Al-Káidy“, jejíž vedení se „primárně soustředí na přežití“. Počet bojovníků Al-Káidy v Afghánistánu se odhaduje maximálně na stovky, Al-Káida je přítomna v 15 provinciích, zejména na východě, jihu a jihovýchodě země.

Obě organizace pojí silné historické vazby, viz výše. Ty se ještě upevnily společným bojem proti cizím vojákům na území Afghánistánu. Podle zprávy OSN z letošního roku zůstávají Tálibán a Al-Káida „úzce spojeny a neukazují žádná znamení zpřetrhání vztahů“. Po dobytí Kábulu Tálibánem se objevily zprávy, že ho oslavovali i stoupenci Al-Káidy a že bojovníci teroristické sítě figurovali mezi vězni, které Tálibán propustil z vládních nápravných zařízení.

Dohoda uzavřená mezi Tálibánem a Spojenými státy (ještě pod vedením Donalda Trumpa) zavazuje Tálibán k tomu, aby „zabránil jakékoliv skupině včetně Al-Káidy v tom, aby používaly afghánské území k ohrožování bezpečnosti USA a jejích spojenců“. Zda se touto dohodou ale budou Tálibové řídit, je otázkou, řada odborníků jim nevěří. Například Nathan Sales, bývalý protiteroristický koordinátor na americkém ministerstvu zahraničí, je přesvědčen, že se Afghánistán opět stane semeništěm terorismu a Tálibán se dávného spojenectví s Al-Káidou nevzdá.

Obě hnutí spolu v minulosti svedla řadu bojů, Tálibán i Al-Káida se cítí ohroženy novým a brutálnějším fenoménem, který by jim mohl odlákat řadu stoupenců a členů. Navzdory tomu jsou mezi nimi i styčné body napovídající o spolupráci – již zmíněné propouštění vězňů Tálibánem zahrnovalo i řadu bojovníků Islámského státu, dalším pojítkem je klan Hakkáníů, který má úzké vazby na obě hnutí. Hakkáníové, kteří patří na teroristický seznam USA, se v průběhu let dostali i do nejvyšších pater tálibánské hierarchie a obě skupiny nyní v podstatě splývají. Jak připomíná BBC, šéfem bezpečnosti v Kábulu jmenoval Tálibán Chalíla Hakkáního, na jehož hlavu vypsaly USA odměnu 3,6 milionů dolarů.

Konkurenční boj mezi oběma skupinami je ale zřejmý: „Pro Islámský stát je problém, že je nyní Tálibán největší hvězdou islamistického hnutí. Zatímco IS dokázal vytvořit územní útvar, který byl poražen, Tálibán má nyní za sebou v boji se Západem úspěch,“ podotýká Jan Daniel s tím, že Tálibán se snaží si vytvořit pragmatické vztahy například s Ruskem nebo Čínou. A ani jim by se nelíbilo, kdyby na svém území hostil teroristy, jako to dělal v devadesátých letech.

Islámský stát, tedy jeho původní organizace v Iráku a Sýrii, vznikl sice z bývalých džihádistů z Al-Káidy, v řadě věcí se ale liší. Ať už je to větší míra brutality a systematická likvidace šíitské komunity, nebo systematická práce se sociálními sítěmi. Navzdory porážce teroristického chalífátu je Islámský stát stále schopný rekrutovat extremisty z celého světa a nabádat je k útokům takzvaných osamělých vlků, kteří udeřili už v řadě evropských i amerických měst.

Z dlouhodobého hlediska se zdá „franšízový“ model fungování Al-Káidy životaschopnější a udržitelnější, v Afghánistánu je ale v současné době jasně větší hrozbou islámský stát Chorásán. A někteří odborníci se domnívají, že i jinde: „Je jasné, že největší hrozbou je Islámský stát, v Iráku, Sýrii, Asii i Africe,“ řekl deníku New York Times Hasan abú Haníja, expert na islamistická hnutí v ammánském Institutu pro společnost a politiku. „ISIS je rozšířen na víc místech a je atraktivnější pro mladou generaci,“ poznamenal.

Obě skupiny nicméně zůstávají rivaly – soupeří jak o nové stoupence, tak i o finance. V Afghánistánu, Sýrii i dalších zemích spolu mnohokrát bojovaly.