Takovou Lukašenkovu reakci Litva nečekala, říká novinář o migrační vlně

Od zvláštního zpravodaje Seznam Zpráv z místa.

Politici a média popisují situaci na litevsko-běloruské hranici jako migrační krizi. Je tento termín, který je v živé paměti z roku 2015 a 2016, skutečně na místě?

Řekl bych, že pro Litvu a Litevce je to nový fenomén, protože je to poprvé, co zažíváme takové počty migrantů přímo na naší hranici. Pokud to porovnáte s rokem 2015, zdejší čísla jsou menší než ta, která zažívala Itálie nebo Řecko. Ale v kontextu toho, co jsme zažili v tomto regionu, to tu teď lidé považují za krizi a jsou poměrně obezřetní a znepokojení.

Politici jdou ještě mnohem dál, v oficiálních dokumentech a v parlamentním usnesení to nenazývají krizí, ale hybridní agresí, což je velmi ostrý slovník. Čili když dnešní problém srovnáme s kontextem litevské zkušenosti, je velký, pokud se ale porovná se zkušeností jižní Evropy, není tak velký.

Existuje nějaký přímý důkaz, že jde o hybridní válku vedenou režimem běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka?

Hybridní válka je pojem, o kterém se hodně debatovalo. Nejsem ten pravý člověk, abych to nějak nálepkoval, ale čísla ukazují, že běloruský režim ty lidi na hranicích nezastavuje. Pro každého je jednodušší zabránit někomu překročit hranici do jiné země, než na druhé straně zabránit vstupu – z technických i právních důvodů.

Je naprosto jasné, že běloruští pohraničníci tyto lidi nezastavují. Jestli jim překročené hranice usnadňují aktivně, nebo před tím jen zavírají oči, na tom není shoda. Vidíme, že se zvedly počty lidí přijíždějících do Minsku, mimo jiné z Bagdádu, vzrostl počet letů. Sám Lukašenko prohlásil, že ty lidi zastavovat nebude. Je to jasný znak úmyslné politiky pouštět lidi nelegálně přes hranice.

Nemáme ale žádný nevyvratitelný důkaz o tom, že by pohraničníci cestu přes hranice aktivně usnadňovali. Existují sice taková prohlášení, jenže je těžké to prokázat. Je to politika Lukašenkova režimu, vyvolat tuto krizi. Režim vyvolal příliv běženců, ale to, do jakého rozsahu ho organizuje, je předmětem naší novinářské práce, i my to ověřujeme. Někdy máme k dispozici důkaz o tom, že je běloruská pohraniční stráž nezastavila, ale chybí nevyvratitelný důkaz, že tento systém vymyslel Lukašenko. Tato migrační cesta totiž existovala už dřív.

Teď ta vlna slábne, nebo sílí?

Neklesá to, za minulý den bylo na hranicích zadrženo 130 lidí, což je více než průměrné denní číslo. Vypadá to, že to stagnuje, ale zatím neexistuje náznak, že by ta vlna slábla. Celkově počet lidí zadržených litevskou pohraniční stráží přesáhl 2 600 a dál roste.

Jak reagují litevští politici? V Česku byla migrace v minulých letech velkým politickým tématem, které vyvolávalo prudké emoce a ovlivňovalo volby.

Toto je celkem nový fenomén litevské politiky. Před loňskými podzimními volbami do parlamentu tu byly nějaké debaty o migraci, ale šlo o věc, která se děla velmi daleko odsud. Tentokrát lidé vidí, že se staví tábory pro žadatele o azyl v Litvě, no a vláda čelí kritice za to, že nebyla připravená, že nemá plán, jak to zastavit, a že její tvrdá politika vůči Bělorusku nepočítala s odpovědí Lukašenkova režimu. Vláda vnímá ten tlak, mnoho lidí navíc chce tvrdou reakci, a politická rétorika se přiostřuje. Mluví se o hybridním útoku, hybridní válce, na hranicích se vztyčuje žiletkový plot.

Zdroj dat: Litevská pohraniční stráž

V komentářích k současné krizi mimo jiné zaznělo, že v roce 2015 a 2016 byla Litva proti tzv. migračním kvótám a teď se jí to trochu jako bumerang vrací. Co teď litevská vláda očekává od Evropské unie?

Myslím, že Litva byla společně s ostatními pobaltskými státy někde uprostřed mezi tím, co očekávalo Německo, Francie a jižní Evropa, a tím, co udělalo Polsko a Maďarsko. Litva byla proti povinným kvótám, ale akceptovala dobrovolné kvóty, a dokonce některé lidi přijala. Nebylo to tedy totální odmítání jako v případě Polska nebo střední Evropy, Litva ukázala trochu solidarity. Zatím se tu ale nemluví o přesunu lidí z Litvy někam jinam, protože ta čísla jsou stále velmi nízká.

Když plot na hranicích vztyčovalo Maďarsko, objevovaly se kritické reakce. Jaké jsou teď v Litvě ohlasy na hraniční plot?

Nemám v ruce žádná čísla veřejného mínění, je stále dost brzy, ale myslím, že vláda je přesvědčena o tom, že většina společnosti chce tvrdé kroky k zastavení této vlny nebo alespoň nějaký plán. Samozřejmě se zpochybňuje i efektivita tohoto plotu – jeho stavba bude trvat. I když si vláda jeho stavbou nasbírala PR body, zatím je jen na pár kilometrech, není tak vysoký, a v pondělí pohraniční služba ve své zprávě napsala, že ho lidé překonali tak, že ho nůžkami přestříhali. Všichni víme, že ten plot nebude stát během týdne ani jednoho měsíce, a že jeho stavba bude stát minimálně desítky milionů eur. I když většina lidé ho podle mého odhadu zřejmě chce i z toho důvodu, že Bělorusko pro nás není přátelská země.

Jsou tu také právní otázky, pokud člověk přijde k tomu plotu, podle unijních pravidel ho nelze jednoduše zatlačit zpět. Lidskoprávní organizace také otevřely téma zacházení s migranty čili debata běží. Teď ale politici chtějí být tvrdí a rozhodní, což se ovšem často nesetkává s nástroji, které mají ve skutečnosti v rukou.

Je to výzva pro vládnoucí koalici, která vyhrála volby loni v říjnu. Oni vždycky zdůrazňovali význam právního státu. Předseda konzervativců, nynější ministr zahraničních věcí Gabrielius Landsbergis, velmi kritizoval například Maďarsko, teď už ale tak kritický k hraničnímu plotu není.

Vláda je postavená před dilema. Technicky jsou tu dvě cesty, jak tuto migraci zastavit. První je dohoda s Lukašenkem, což je politicky nemožné. Druhá je zabránit lidem nelegálně vstoupit do Litvy pomocí tvrdých opatření, což budou kritizovat lidskoprávní aktivisté a nejspíš to bude porušovat i unijní závazky. Je to těžká volba mezi dvěma cestami, ale myslím, že vládní koalice si vybere tu druhou. Vstříc dohodě s Lukašenkem nepůjde, to je nemožné.

Parlament rychle změnil azylové zákony a prezident novelu podepsal. Jak rozsáhlé jsou ty změny a co znamenají?

Logika těchto změn spočívá v tom, že azylové řízení bude probíhat rychleji, tedy zjednodušeně, že se rychleji většina žádostí o azyl zamítne. Právní experti říkají, že je důvod se domnívat, že tyto změny porušují unijní smlouvy a také litevskou ústavu, protože omezují právo na odvolání proti zamítnutí žádosti. Je už jen jeden soud, který to posuzuje, a proti jeho rozhodnutí už se dál nelze odvolat.

Parlament tuto novelu rychle schválil na mimořádné schůzi. Jenže v praxi to nebude znamenat změnu, protože ti lidé stejně není kam vracet, Irák je zpět nepřijímá. Lidé zůstávají tady, a pokud by nebyli zadrženi, šli by do Německa, což by povzbudilo další lidi k využití této trasy. Vláda je ale nemůže deportovat do Iráku, když nechtějí a když je Irák nepřijme a nemají dokumenty. Ani jeden nebyl deportován zpět do Běloruska nebo Iráku. Lidé se samozřejmě pokouší utéct do Německa, navzdory půlročnímu zadržení v Litvě. Těžko říct, co bude za půl roku v zimě…

Kapacita zařízení pro žadatele o azyl dochází, jaká je situace příchozích lidí?

V pondělí úřady ohlásily, že se bude stavět nový stanový tábor pro 1 500 lidí. Hledání nových míst vzbuzuje napětí u místních společenství, proti táborům se pořádají protesty, samosprávy u sebe tábory nechtějí. Jenže prostor pro lidi je potřeba, protože počty příchozích dál stoupají. Občas je potkávají i houbaři, všechny tyto zprávy pak vyvolávají určité napětí.

Nehrozí humanitární krize?

V tuto chvíli nejsou zprávy o nedostatku jídla nebo přístupu k vodě. Více než tucet členských zemí EU poslalo stany, postele, generátory. Počet kolem dvou tisíc je stále zvladatelný, jídlo se dá zajistit, i když jsou samozřejmě nějaké logistické potíže. V tuto chvíli ale nejsou zprávy o tom, že by došlo k humanitárním problémům. I když to znamená jistý nápor, nejde o desítky tisíc lidí.

Litva se loni stala hlavním sídlem běloruského politického exilu. Jaké má teď vztahy s Minskem?

Myslím, že litevská vláda je vůči Lukašenkově režimu nejvíc přímočará v EU a nejvíc podporuje běloruskou opozici. Nejen, že hostí Svjatlanu Cichanouskou, ale také její kanceláři udělila diplomatický status, což je velký krok a velký precedens.

Panuje na tomto postoji k situaci v Bělorusku všeobecná politická shoda?

Obecně ano, ale dá se zaregistrovat debata ve společnosti. Žádná z hlavních politických stran neříká, že by s Lukašenkem měly začít rozhovor nebo že by se měla vyhostit Svjatlana Cichanouská, v hlavním proudu neexistují ani žádné prolukašenkovské strany. V debatě mezi experty ale zaznívá otázka, zda současný postoj nežene Lukašenka ještě dál do náručí Vladimira Putina.

Mnozí považují za fakt, že čím větší tlak Západ na Lukašenka vyvíjí, tím víc je závislý na Putinovi. Na obecné úrovni tedy panuje shoda na podpoře protilukašenkovské opozice, ohledně otázky taktiky se ale objevují otazníky.

Ovlivnil nějak postoj Litvy únos novináře Ramana Prataseviče z paluby letadla směřujícího do Vilniusu?

Už před ním litevští politici i společnost podporovali snahy běloruské společnosti o demokratizaci. Mezi Litvou a Běloruskem jsou hluboká historická a kulturní propojení. To, co se stalo s Pratasevičem, je další známkou toho, že běloruský režim překročil všechny hranice. Je to šokující nejen pro Litevce, ale pro všechny lidi – donutit přistát letadlo a zadržet v něm novináře a pak ho vodit na tiskové konference a tak dál. Je to další známka nebezpečnosti režimu.

Čím podle vás ještě žije litevská politika a společnost? Tedy kromě migrace a Běloruska. Předpokládám, že pandemií.

Teď v létě dominují dvě témata, kterým se dostává zhruba stejné pozornosti: covid-19 a migrace. V průběhu roku bylo velkým tématem schvalování registrovaného partnerství, které v parlamentu neprošlo velmi těsně, tuším o dva hlasy. Vláda chystá velmi podobný návrh předložit na podzim, podporuje ho premiérka, i když největší vládní strana, konzervativci, byli ohledně něj rozděleni. Dál jsou to kromě debaty o sexuálních menšinách sociální otázky a nerovnosti.