Článek
Základní přehled o tom, jaká mimořádná opatření jsou aktuálně v platnosti, má takřka každý. K některým povinnostem ale přistupují lidé vlažně až skepticky, a to i v době extrémně vysokého nárůstu potvrzených nakažených.
Na první pohled je to patrné na nové povinnosti mít nasazenou roušku i na zastávkách a nástupištích veřejné dopravy, kde může hrozit větší kumulace lidí.
Rozpolcenost dobře ilustrují dva lidé, které potkáváme na benešovském autobusovém nádraží. Čekají každý na jiný spoj, ovšem pár metrů od sebe.
„Dává to smysl, jen to mělo být tak o dva měsíce dřív. Stoprocentně to mělo být už v létě,“ říká o nošení roušek paní Dana, která se vracela z práce domů. V zaměstnání musí nosit roušky od března, problém jí to zatím nedělá. Tvrdí, že i kdyby to pomohlo jednomu člověku, tak to má smysl.
Opodál stojící starší muž naopak roušku nemá, ani si ji nenasadil. V jeho těsné blízkosti ovšem nikdo není.
„Akorát vím, že se někde mají nosit roušky. Jednou je to tadyhle a podruhé to je venku,“ lavíruje muž, který se představil jako Jan. Do Benešova se vydal na každotýdenní nákup. Tvrdí, že roušku si nasadil v obchodě a má to v plánu i v autobuse.
Zároveň připouští, že o povinnosti nosit roušku na zastávce minimálně tušil. „Jo, o tom možná vím… já nevím, ono to nemá moc cenu sledovat,“ říká Jan a dodává, že dojíždí z vesnice, kde rouška podle něj vůbec nemá smysl.
Bojím se jen hrobu
Ani na vlakovém nádraží v Benešově se roušky stoprocentně nedodržují. „Co říkáte? Špatně slyším? Roušku? Já jsem bezdomovec, já se viru nebojím, já se bojím jenom hrobu. Není mi čtyřicet, abych měl tyhle starosti,“ říká muž bez roušky ve středních letech, který postává u kolejí a sem tam se baví se sedící ženou, která má nos i ústa zakryté.
„Vždyť mám roušku,“ reaguje překvapeně opodál stojící paní s rouškou pod nosem. Na upozornění, že je nutné mít zakrytá ústa, ale i nos, oznámí, že ji na nose má, aniž by si ji přes nos nasadila.
„Ne, já to nedělám z nějakého hecu. To vůbec ne,“ ohrazuje se žena na dotaz, zda je to způsob vzdoru, a omlouvá se, že musí běžet za manželem, který na ni přes koleje z jiného nástupiště pokřikuje.
Roušku si nasadím, až odejdete
V prosklené čekárně v Sedlčanech se pohybovalo několik lidí, jen jediný z nich, starší dáma, seděla bez roušky.
Vidím, že nemáte roušku. Co říkáte na nařízení, že ji lidé mají mít nasazenou i na zastávkách?
Já roušku mám.
Ale nemáte jít nasazenou.
Teď jsem si ji sundala.
Blbě se vám v ní dýchá?
Nebuďte zvědavý.
Ptám se, protože tady byste ji měla mít nasazenou…
Jo, tak na mě pošlete policii.
Vy se nebojíte té nemoci?
Ne, to se nebojím.
Myslíte, že vám nic nehrozí?
Ježíšmarjá, mně je osmdesát. Už jsem si něco prožila.
Neberte to útočně, mně jde o to zjistit, proč to lidé nenosí..
Vždyť to víte sám.
Nevím, proto se ptám.
Tak jste hloupý.
Protože nevím, proč ji nenosíte?
Ježíšmarjá.
Já vás nechci nějak obtěžovat…
Obtěžujete.
A vy tady nejspíš obtěžujete ostatní v čekárně, tím, že to nemáte nasazené.
Až odejdete, tak si to nasadím.
Podobně do ztracena vyznívá i další rozhovor s mužem, který je na nádraží bez roušky a pravděpodobně u železnice i pracuje. „Já o těch nařízeních vůbec nevím, nemám televizi,“ vysvětluje nejdříve, proč nemá roušku, a dodává, že nemá problém si zakrývat ústa a nos.
„Má tady být, já vím, já vím, proto prchám zase dál,“ reaguje po chvilce na informaci, že roušky jsou povinné i na nástupištích, a na povel kohosi z nádraží skáče do kolejiště.
Strach tady je
Zatímco Benešov byl ve čtvrtek s necelými 750 nakaženými na sto tisíc obyvatel ve středním pásmu nákazy, nedaleké Sedlčany patřily v tu chvíli s téměř 1400 na sto tisíc obyvatel ke statisticky nejvíce zasaženým. Lidé tu nosí roušky běžně i při cestě po městě.
Z moderního autobusového nádraží v Sedlčanech vyráží autobusy zejména směrem na Prahu. Přímo na zastávkách postávají někde jednotlivci, jindy celé skupinky.
Jednotlivci mají roušku většinou pod branou, ale jen co se přiblíží další člověk, tak si ji nasazují. „Měla by být, ale špatně se v tom dýchá. Já jsem astmatik. Je to blbé, rosí se to, hned je to mokré a ty jednorázové zase pouští chloupky,“ vysvětluje Marie hned, jak si roušku nasadí. Přiznává, že má z nákazy obavy.
„Měli jsme teď koronavirus v práci, mám dvě malé děti a babičku, které je sedmdesát. Takže strach tam je,“ líčí.
Ještě intenzivnější pocit ohrožení má v Sedlčanech muž, který se představil jako Franta. Zašel na chvíli pomoct manželce do květinářství v centru města. Po celou dobu má roušku pevně nasazenou. „Jsem po transplantaci, takže musím. Respektuji to, nosím ji i ven,“ konstatuje muž se lvem vyobrazeným na roušce. Bojí se a na veřejnost chodí jen málo.
Na očkování spíše nepůjdu
Oslovení lidé jak v Benešově, tak v Sedlčanech byli velmi skeptičtí k možnému očkování proti koronaviru. Zatímco na plošné testování, o kterém ministr zdravotnictví Roman Prymula mluví, by lidé spíše dobrovolně šli, tak k očkování se staví odmítavě.
„Nežádoucí účinky a co to s člověkem udělá,“ vysvětluje váhání například paní Marie na autobusovém nádraží v Sedlčanech. „Asi bych si raději počkala, čekáme i u dětí, když je nová očkovací látka.“
„V očkování vůbec nespatřuji smysl. Jsem přesvědčená o tom, že zdraví lidé nařízení dodržují a ti, co mají nějaký hendikep, tak na to prdí, tak to pozoruji v okolí, tak to je,“ ohradila se paní Dana v Benešově.
Ve městě se najdou ale i lidé, kteří rouškám příliš nevěří. „Stačí se dívat na některé rozhovory,“ vysvětluje jeden kluk z party tří teenagerů, který neváhal jít bez roušky i do automatu ve vnitřních prostorách. O jaký konkrétní rozhovor a s kterým odborníkem jde, ale nedokázal říct, tvrdil jen, že to je světově uznávaný expert.
„Zase když to nařídí, tak by se nosit měly, a úplně zbytečné to není,“ navazuje druhý z party tří kluků, kteří se představili jako Jakub, Vojtěch a David.
A k rouškám je skeptická i starší žena, kterou potkáváme. Argumentuje slovy, která používají starší lidé často: Říká, že je jí osmdesát a už něco zažila. A nějaký koronavirus ji tak příliš nepálí.
