Článek
Útok na hlavní město, jenž začal 27. prosince 1979, se stal krvavým začátkem sovětsko-afghánské války, která zemi dostala na dráhu desítky let trvajících válečných konfliktů.
V rámci operace měl být zabit i afghánský prezident Hafizulláh Amín. Sověti se ho nejprve pokusili otrávit jídlem.
„Amín velmi miloval polévky a jeho kuchař dal do jedné jed. Byl to totiž agent KGB,“ říká Faqir Mohammad Faqir, který byl ministrem vnitra v tehdejší Amínově vládě. Prezident polévku snědl a upadl do bezvědomí. Mezitím byl Faqir povolán do prezidentského paláce. Poté co dorazil, okamžitě vyběhl nahoru do prezidentovy ložnice. „Když jsem přišel, Amín ležel v posteli. Byli u něho dva ruští doktoři a jeden afghánský. Zavedli mu trubici žaludku a snažili se jeho obsah vypumpovat,“ říká tehdejší ministr vnitra v Amínově vládě.
Příští 4 hodiny sovětští doktoři – aniž by věděli, že jde o spiknutí KGB – usilovně pracovali, aby zachránili prezidentův život. „Lékaři vzali Amína do koupelny a 30 minut ho sprchovali studenou vodou. Během toho nabyl Amín vědomí a vrátil se mu sluch i zrak. Poté se vrátil do postele,“ popisuje Faqir Mohammad Faqir.
Přesto byl život prezidenta nadále v nebezpečí. Vytas Luksys byl mezi stovkou sovětských vojáků, kteří palác obklíčili. Tehdy 20letý v Litvě narozený výsadkář byl součástí tankové čety. „Naše skupina dostala za úkol neutralizovat jakékoliv případné posily, které by chtěly Amínovi pomoci. Měli jsme velmi malou zkušenost s přístroji na noční vidění, zbraněmi i samopaly,“ popisuje tehdejší události Luksys.
Mise s úkolem zabít prezidenta se zrodila kvůli obavám z odporu proti jeho brutální vládě. Amín nechal zavřít a popravit tisíce Afghánců. Někteří lidé v Kremlu se také obávali, že udržuje kontakty se CIA.
Když se setmělo, sovětské jednotky se přesunuly k budově ministerstva obrany, což je teď národní muzeum. Plán byl zabít velitele armády Yaquba Khana, a neutralizovat tak armádu. Dawlat Waziri stál u stolu, když najednou uslyšel střelbu. „Zvedl jsem svůj kalašnikov a otevřel tohle okno. Viděl jsem, že se tam střílí, tak jsem také několikrát vystřelil. Útočníci byli oblečeni do žlutých uniforem a vlněných čepic. Pomyslel jsem si, že vypadají jako Rusové,“ říká Waziri.
Když sovětské jednotky vnikly na ministerstvo obrany, Waziri se rozběhl do Khanovy pracovny. Armádní šéf měl zrovna schůzku s několika sovětskými poradci. „S 95procentní jistotou mohu říct, že jsem viděl, jak překladatel těch poradců, což byl také Rus, začal na Khana střílet. Zasáhl ho dvakrát do boku.“
Waziri pak utekl do chodby. Zkoušel se skrýt, když na něj sovětský voják střílel. „Začal střílet dřív než já,“ říká afghánský voják. „Kulka mi zlomila zápěstí, a když jsem upustil svoji zbraň, zasáhly mě další kulky do pravé nohy a žaludku.“
Wazirimu se podařilo ukrýt v pokoji pro hosty. Sověti tam ale hodili ruční granáty a on se odtamtud musel za každou cenu dostat ven. „Vzadu bylo okno. Otevřel jsem ho a vyskočil ven. Jak jsem dopadl, zlomil jsem si obě nohy a kyčel. Poté jsem ztratil vědomí a nevím, co se dělo dál.“
Mezitím v Tajbegově prezidentském paláci sovětští vojáci dokončovali svůj útok. „Byla tma,“ říká Vytas Luksys. „Nebyl moc čas myslet na to, co se kde děje. Museli jsme se soustředit na provedení rozkazů. Speciální jednotky se podílely na útoku na palác. My jsme měli svůj úkol. Slyšeli jsme, co se děje. Střelba pokračovala. Vojáci na sobě měli civilní a sportovní oblečení.“
Uvnitř paláce Tajbeg sovětští vojáci postupovali poschodí po poschodí v krvavém boji proti slabé afghánské obraně. Prezident Amín a jeho rodina zoufale bojovali o svůj život.
„Prezident ozbrojen kalašnikovem vyšel nahoru po schodech. Bránil schodiště, aby odtud mohl dál střílet na útočníky. V tom okamžiku ho zasáhla kulka do stehna. Amín na utrpěná zranění zemřel.“
Sověti pak Kábul obsadili. Okolo 200 afghánských vojáků v boji zemřelo a více než 1000 jich bylo zajato. Odtajněné spisy KGB uvádějí, že bylo zabito asi 100 sovětských vojáků. Ráno po útoku Vytas Luksys vešel do prezidentského paláce a viděl tam trosky po divoké bitvě.
„Byl to krásný velký palác. Všechny dveře byly zničené, byl tam všude strašný nepořádek. Byly tam krásné koberce. Nábytek, stoly, složité štuky, krásné lustry. Nic takového jsem do té doby neviděl. Byla tam všude krev, ale žádná těla. Aspoň jsem žádná neviděl,“ říká Luksys.
Okamžik překvapení byl základem sovětského úspěchu. Ani během bitvy nevěřili Amín a jeho ministři, že by mohlo jít o útok jejich spojence.
Dalšího dne Sověti dosadili do prezidentské funkce Babraka Karmala. Jednalo se o počátek katastrofální a téměř deset let trvající sovětské okupace. Sovětská armáda začala brzy vést boj proti mudžahedínům, islámským rebelům podporovaným Spojenými státy.
Když Sověti museli v roce 1989 odejít, tak po nich zůstaly asi 2 miliony zabitých Afghánců a také 15 000 mrtvých sovětských vojáků.
Dnes je palác Tajbeg – místo, kde došlo k atentátu na prezidenta Amína – pomalu rekonstruován. Faqir Mohammad Faqir se také snaží začít nový život. Strávil více než 10 let ve vězení, kde čekal na to, až bude popraven. Byl propuštěn až po odchodu sovětských vojáků. Ale pak následovala další hořká válka – tentokrát občanská – a pak také vzestup Tálibánu.
40 let po sovětské invazi hledá tato země stále cestu k míru.
