Fotbalová zpověď kouče Trpišovského. Vzal nás do místnosti, kam se zamyká před světem

Kancelář v Edenu je místem, kde Jindřich Trpišovský tráví údajně nejvíc času. Je to místnost pro taktické porady či individuální pohovory s hráči, ale hlavně zabydlené intimní zázemí slávistického kouče. Na stole leží rozečtená knížka o oblíbenci slávistického kouče, tedy o německém trenéru Jürgenu Kloppovi.

Největší výhodu kanceláře ale Trpišovský vidí v zámku ve dveřích. „Hodinu před přípravou na zápas se zamknu a pustím si muziku. To je pro mě obrovská výhoda, že prostě můžu být dvacet, třicet minut sám. Vypnout telefon a vypustit všechny ty věci okolo, Dodělávám si nějaké záležitosti i ohledně utkání, kdy se stoprocentně soustředím, koncentruju, protože samozřejmě během toho dne sem přijde hrozně lidí a každý chce s vámi mluvit,“ popisuje svou nelehkou úlohu oblíbený 43letý trenér, který svou kariéru začal ve 20 letech u mládežnických týmů Bohemians a Sparty.

Realizační tým kolem Jindřicha Trpišovského se vyznačuje nejen extrémní pracovitostí, ale taky třeba pověrčivostí. Lodivod Slavie má například od asistenta Zdeňka Houšteckého přísně zakázáno vymazat ve své kanceláři text vyvedený fixou na jedné z tabulí. Jednu z „plachet“ s aktuální útočnou fází SKS nesmí štáb Seznamu natáčet. Jiná tabu ale prý v kanceláři, kde ještě visí příprava na zápasy se Sevillou nebo Kluží, údajně nejsou.

Ve videomístnosti běží na velkoplošné dotykové obrazovce sestřih 1. poločasu derby na Spartě. Podle Jindřicha Trpišovského nejsou tyto prostory mezi hráči zrovna oblíbeným místem. Někdy ale i tady zažijí slávisté hodně legrace. A nemusí to být nezbytně dáno tím, že se zrovna vyhraje. „Úplně nemůžu jmenovat, ale občas hráči, než přijde videotechnik, přeladí třeba na pornokanál. Vždycky záleží na situaci, ale trávíme tady hodně času, ať už týmově nebo individuálně.“

Někteří trenéři, zpravidla bývalí vynikající hráči, začnou prvoligové týmy koučovat pouhých pár let po skončení aktivní kariéry. Jindřich Trpišovský nikdy vrcholovým fotbalistou nebyl a tak se stal opakem trenérských „rychlokvašek.” Cesta na ligovou lavičku mu od začátků s dětmi ve fotbalové přípravce zabrala 18 let. „Když nejste bývalý špičkový hráč, tak abyste se dostal na tuhle trenérskou úroveň, musíte udělat něco navíc a hledat další věci. Takže já jsem se snažil být vždycky prostě co nejlepší, mít co nejvíc informací. Pořád musíte přemýšlet, jak se zdokonalovat právě proto, abyste mohli hráčům nabídnout něco, co třeba právě někdejší top fotbalisté na hřišti prostě cítili,“ přiznává lehký, leč dávno dohnaný hendikep Jindřich Trpišovský.

Ten se spolu se svými kolegy snaží hráčům předat ten typ informací, aby jim to na trávníku něco dalo. Jde prý o popisy situací, které opravdu můžou na hřišti nastat. Trpišovský a spol. nezatěžují slávisty něčím, co je dílem náhody. „Já se spíš snažím vžít do role toho hráče, přemýšlím, co bych já sám, kdybych šel na hřiště, chtěl na jeho místě slyšet. Nebo líp: co by mně pomohlo, ne to, co bych chtěl slyšet.“

Trénovat nejvyšší soutěž byl pro Jindřicha Trpišovského dlouho sen a současně sci-fi. „Něco jako dnes po mě chtít, abych uběhl maraton,” glosuje úspěšný trenér. Ten v rozhovoru pro Seznam zavzpomínal na nervozitu před prvním trenérským zápasem ve 3. lize nebo na nevšední zážitky s dorosteneckými týmy. „Dokonce byly časy, kdy jsem si musel i sám psát zápis před utkáním. Taky jsem zažil situaci, kdy jsme s dorostenci Xaverova byli ve vyhnanství v Jirnech a neměli jsme ani šatnu. Tam totiž sice byly dvě šatny, ale ty vlastně při zápase dostal soupeř. Když tak přijel dorost z Pardubic, tak jsme se museli převlékat pod stromem a v poločase jsme pod stromem byli taky…“

V prosinci 2017 zakotvil Jindřich Trpišovský ve vršovických prostorách dnešního Sinobo Stadium. Za jeho postranní čarou se prý lodivod Slavie dnes cítí nejpřirozeněji. V obdélníku u domácí střídačky se Trpišovský naučil uzavřít do vlastního mikrosvěta a nevnímá prý ani hlasitý pokřik fandů pár metrů za svými zády. Současně si je vědom toho, že má ze všech lidí na stadionu ten vůbec nejhorší „výhled“ na fotbal.

„Když hrajeme přípravné zápasy, tak chodím jenom nahoru. Odtamtud máte daleko lepší přehled o dění na druhé straně hřiště. Také spousta hráčů hraje lépe nebo naopak hůře u střídaček,” směje se Trpišovský. „Cuf (obránce Vladimír Coufal) to má rád, když se mnou může mluvit během zápasu.“

Co od sebe Jindřich Trpišovský během utkání očekává? Ve stejný okamžik chvíli pojmout pohyb všech 22 hráčů, zachovat si chladnou hlavu, průběžně si vyhodnocovat výkony hráčů, odhalovat slabiny soupeře a hodnotit, kdo hraje dobře a kdo ne. „Do toho musím promýšlet všechny varianty střídání. Docela jsem se to naučil. Někdy je na tom stadionu skvělá kulisa a já to ani nevnímám. Neumím si to užít,“ lituje trenér, jemuž který se ještě před pár lety živil jako provozní v restauraci a jemuž peníze na studium profilicence dal jeho otec. „Když se někdy doma dívám zpětně na zápas, tak si pustím zvuk. Samozřejmě na San Siru ten hluk vnímáte, to vás ti hráči na ploše ani neslyší…“

Nejen za postranní čarou trenér hráčům hodně naslouchá a hráči naslouchají zase jemu. Podle Jindřicha Trpišovského má kouč s hráči blízký vztah a vzájemně si dovedou spoustu věcí říct na rovinu. „Máme skupinu hráčů, se kterými komunikujeme denně. Samozřejmě se jeden člověk nemůže starat o všech 25 fotbalistů, co máme v kabině. Takže je to tak nějak rozdělené a mezi lidmi funguje určitá chemie," poodkrývá Trpišovský svou roli trenéra-psychologa.

Ten se o hráčích ve své skupině snaží dozvědět maximum. „Někdo se vám chce svěřit, jiný zase ne. Existují nefotbalové věci, které mohou toho hráče hodně ovlivnit. Jsou hráči, kteří si na tom hřišti dokážou vyčistit hlavu, ale někoho třeba vztahové problémy můžou strašně limitovat,” všiml si Trpišovský.

Obsáhlý videorozhovor s Jindřichem Trpišovským najdete v úvodu článku pod titulkem. Pusťte si ho.