Článek
ANO a sociální demokraté se trumfují, kdo prosadil pro seniory vyšší penze a kdo jízdné zdarma. To nejdůležitější – důstojný konec života – zůstává trochu stranou. Jak ukázala naše investigativní série Ve stínu Slunečnice, téma je to navýsost celospolečenské a hodné okamžitého zásahu.
V reportážích jsme zachytili řadu expresivních výroků, které podle svědků padaly od části personálu na prvním oddělení ostravského domova Slunečnice. Okamžikem, při němž je mi vždy úzko, je výpověď staré plačící ženy, která vypráví, jak ji pečovatelka ve snaze zjistit, kdo znečistil záchodovou mísu, stáhla na chodbě plné lidí oblečení i se spodním prádlem…
Žena před pár týdny zemřela. Z představy, že poslední měsíce života prožila ponižovaná, ve stresu, s kapesníkem u očí, nemůže být dobře přece vůbec nikomu.
Její syn mi po odvysílání reportáže napsal: „Jestli ty sestry mají trochu svědomí, tak by se měly bát zestárnout, až se nebudou moct bránit a narazí na své mladší kolegyně.“
V té větě je úplně všechno. Teprve ve chvíli, kdy se nás tento problém bytostně dotkne, si uvědomíme, jak je zle. A nechceme to snášet. Série reportáží vycházející z příkladu jednoho oddělení ostravského domova tento problém položila před nás všechny.
V řadě čtenářů vyvolal starší i čerstvější vzpomínky na to, s jakým přístupem se setkávali oni a jejich příbuzní nejen ve Slunečnici, ale i v jiných sociálních zařízeních po celé republice. Při pročítání stovek vzkazů člověk získá dojem, že není nic horšího než ocitnout se v domově pro seniory, kde se zaklapnou dveře a důstojnost člověka zůstane před nimi.
Věřím, že ve většině případů tomu tak není, že většina personálu svou těžkou práci vykonává poctivě a s maximálním ohledem na to, co starý člověk potřebuje a co cítí. Ale pak jsou bohužel případy, jež vybočují a na které je najednou hodně vidět. A těmi se pojďme všichni zabývat: Protože i kdyby šlo jen o výjimky několika starých dam v ostravské Slunečnici (jako že nejde), pak se nikdo z nás nemůže v klidu dívat na plačící a zoufalé ženy, které si přejí raději umřít.
Během osmi měsíců, kdy jsme na projektu pracovali, jsme se snažili zmapovat problém v celé šířce. Co se děje, proč se to děje, kdo za to může, kdo to vyřeší a kdo změní (zpřísní) pravidla. Troufám si říct, že po té době znám argumenty mnoha stran. Jediné, co nevím, kdo přesně dnešní zoufalou situaci co nejdřív změní.
Vezměme to postupně.
Pečovatelky. Ženy, které jsou v bezprostředním kontaktu s lidmi odkázanými na péči. Jsou často jedinými osobami, které na klienty domovů promluví, můžou se na ně usmát, vzít je za ruku… Při veškerém servisu, který musí zvládnout, včetně jídla či obstarání hygieny, je to práce nesmírně namáhavá a vyčerpávající, již nezvládne každý. Určitě ne lidé bez potřebné kvalifikace, bez vzdělání, bez motivace. I finanční. Mají permanentně našlápnuto k syndromu vyhoření, kdy jdou veškeré ohledy stranou a z pečovatelek se rázem stávají bestie. Problém, který symbolizuje celý systém.
Jdeme o patro výš.
Management domova. Tady leží zodpovědnost za to, jak zařízení funguje, jakou péči dostávají klienti. Zda se k nim personál chová podle všech pravidel anebo zda se stávají rukojmími vyhořelých zaměstnanců. Šéf domova je zodpovědný za to, že vyhořelé pečovatelky nepřijdou do styku s klienty. Ředitel ostravské Slunečnice měl od nás pět měsíců, aby se k popisovanému problému vyjádřil. Neřekl vůbec nic. Původní stěžovatelce sice napsal, že její stížnosti byly důvodné, a rozdal zaměstnankyním výtky, ale… Rozdal je vůbec? Co udělal? Co změnil? Nic. Hradba mlčení. Pět dlouhých měsíců.
Zástupce zřizovatele (město). Ten, který může situaci řešit, jenže… Případ Slunečnice ukázal, že i do záležitostí sociálních služeb mohou promlouvat politické zájmy. Náměstek ostravského primátora zastupující KDU-ČSL (ve funkci působící přes dvacet let) není tím, kdo by ředitele domova hnal k jakékoliv odpovědnosti. Ředitel mu zapřel, že řešil problémy, a náměstek mu věří. Nebo to tak aspoň říká. Hraje v tom roli stranická příslušnost obou pánů k jedné straně? Nebo něco jiného? Oba jsou inženýři, oba jsou vzdělaní v jiném oboru než v poskytování sociálních služeb. Zdánlivá maličkost, ale poukazuje na to, že při obsazování veledůležitých postů ředitelů domovů nehraje odborná kompetence roli.
Ombudsmanka. I k ní jsme se při našem mnohaměsíčním „putování“ dostali. Odkázala nás na ni cedule v domově Slunečnice s nápisem: Kam posílat stížnosti. Jaké bylo překvapení, když první, co jsme se od ní dozvěděli, bylo, že stížnosti sice může přijímat, ale nemůže je podle zákonné úpravy prošetřovat. Na to má právo Inspekce sociálních služeb, ale ta je při stovkách zařízení tohoto typu početně naprosto nedostatečná. Navíc veřejná ochránkyně práv zmínila letitý boj s politiky o změnu zákona – o nastavení standardu, kolik personálu a s jakou kvalifikací se musí starat o daný počet klientů, o mechanismus účinných kontrol a o zavedení sankcí za přestupky při narušení integrity a důstojnosti člověka.
Jdeme dál…
Ministryně sociálních věcí. Reagovala rychle, na natočenou reportáž se podívala a na místo vyslala kontrolu. Po pár měsících, kdy bylo ve Slunečnici všem jasné, že se o ně zajímáme s kamerou, nemohla kontrola dopadnout jinak – žádná závažná pochybení nenašla. Ministryně říká, že přesto bere natočená svědectví vážně a slibuje změnu, tedy nový zákon o sociálních službách, který zavede to, co mělo platit už dávno, včetně standardů, kdo smí o klienty pečovat, kdo smí chod domova kontrolovat. A také, že v případě neschopnosti ředitele i zástupce zřizovatele vyhlásí ministr nad domovem nucenou správu a vyšle tam svého správce. Otázkou je, proč ministři ČSSD, kteří řídí daný resort s malou přestávkou už šest let, neburcovali dřív.
Mluvit o nutnosti většího objemu peněz do sociálních zařízení je celkem zbytečné. Nutné to samozřejmě je. Není možné, aby ředitelé dostávali peníze, které jim umožňují zaměstnávat jen nejlevnější, nekvalifikovaný personál, a to ještě v malém počtu. To je cesta do pekel. I proto by politici měli zapomenout na dárečky typu jízdné či pobyt v nemocnici zdarma, které stojí rozpočet miliardy korun ročně (každý si to přece může při jasném nastavení pravidel zaplatit sám), a peníze investovat tam, kde bez nich důstojné stáří opravdu prožít nejde.
Naše pětidílná série Ve stínu Slunečnice skončila, ale obří téma se tím otevřelo. A my ho budeme sledovat dál.
