Článek
Dosud největší masakr civilního obyvatelstva za války v Sýrii a nejhorší chemický útok od irácko-íránské války. Tak se mluví o chemickém útoku v syrské zemědělské oblasti Ghúta na předměstí Damašku. Došlo k němu před šesti lety.
Teprve před necelým rokem Organizace pro zákaz chemických zbraní ukázala na viníka. Srovnala vzorky odebrané v Ghútě se vzorky z Chán Šajchúnu a Chán Asalu, kde také došlo k chemickým útokům, a ze všech masakrů obvinila Asadův režim.
Dani Qappani útok v Ghútě zažil, stejně jako jeho dva bratři a sedm příbuzných. O život nikdo z nich nepřišel. Nejméně 1400 lidí ale takové štěstí nemělo a v důsledku otravy zemřelo. Qappani kvůli tomu začal pracovat jako mediální aktivista. Upozorňoval na zvěrstva, ke kterým v Sýrii docházelo a stále dochází.
Aktuálně žije v tureckém městě Gaziantep, kde pracuje pro nevládní a neziskovou organizaci Syrská síť pro lidská práva (Syrian Network for Human Rights, SNHR). Ta pod heslem „Není spravedlnosti bez povinnosti zodpovídat se“ od roku 2011 monitoruje civilní oběti války v Sýrii.
Turecká armáda má na severu Sýrie tanky a pozemní jednotky, z jihu země naopak přitáhla armáda syrského prezidenta Bašára Asada, kterého od neděle podporují milice syrských Kurdů. Schyluje se k další krvavé fázi syrského konfliktu?
Podle toho co vím já, se zatím neutvořila „válečná fronta“ mezi tureckou armádou a syrskými silami. Nicméně, mezi zúčastněnými aktéry jsou, na jedné straně, jednotky turecké armády a členové Syrské národní armády (je součástí Syrské svobodné armády, angl. Free Syrian Army, pozn. red.) , kteří jsou proti Asadovi, a na straně druhé jsou Syrské demokratické síly tvořené zejména syrskými Kurdy. S nimi na stejné straně stojí i armáda režimu Bašára Asada.
Dani Qappani s obrazem syrského karikaturisty a malíře Ismaina Khalify.
Jak vidíte, těch hráčů je opravdu mnoho a hranice mezi nimi je naprosto rozostřená. Můj osobní názor ale je, že k žádnému střetu mezi Tureckem a Asadovým režimem nedojde. Turci před zahájením operace museli dostat zelenou od Ruska. A Rusko kontroluje Asadův režim. Vše je tedy součástí nějakých zákulisních jednání. Sýrii nekontrolují Syřani, ale Rusové, Íránci, Turecko a Spojené státy. Asad není ten, kdo rozhoduje.
Je možné, že se Turecko nakonec s režimem Bašára Asada spojí?
Možné je vše, v politice. Obzvlášť pokud si tím někdo mocný plní své zájmy. Turci postupují podle schváleného plánu. Jde o oblasti, jejichž „osvobození“ od syrských Kurdů Asadův režim, s Ruskem za zády, schválil. Asadova armáda tudíž v těchto oblastech nijak zasahovat nebude. Naopak bude pravděpodobně po vojenské stránce spolupracovat s Tureckem. Ten pohraniční pás, který chce Turecko kontrolovat, je dost rozsáhlý. A Asad může Ankaře pomoct s dozorem nad takto rozsáhlým územím.
Co se tedy stane syrským Kurdům? Operace, kterou Turecko spustilo, je namířená proti nim. Co je čeká, pokud se Turecko spojí s Asadem?
Cílem všech bitev po celém území Sýrie je vysídlit obyvatele z různých oblastí. Neplatí to jen pro aktuální tureckou operaci. Týkalo se to i mého rodného města Darája, které na nějakou dobu kontrolovali povstalci. Konflikt, který tam syrská vláda rozpoutala, plošně vyhnal lidi z jejich domovů. Nešlo jen o to znovu nad městem získat kontrolu, šlo o to vysídlit jeho obyvatele. Takže Kurdové nejsou jediní, kdo byl donucen na území Sýrie „kočovat“.
Zároveň bych zdůraznil, že kurdským civilistům, tedy těm, kteří nejsou členy kurdských milic (YPG), nikdo nevyhrožuje. Ani Turecko, ani turecká armáda, ani protirežimní povstalci, nikdo. Přesto mají obrovský strach. Strach, že ti samí lidé, kteří už je jednou z jejich domovů vyhnali, je teď po několika letech, co obývají severovýchod Sýrie, znovu donutí utíkat. Bojí se toho, co přijde. Nejistoty. Nemluvě o možném ostřelování, bombardování. Já to chápu. Je ale potřeba zmínit, že tou nejbezpečnější variantou někdy bývá neopustit svůj domov.
Jak to myslíte?
Syřanům už obecně zbývá jen hrstka velmi omezených možností. Zůstanete doma a můžete zemřít při bombardování. Můžete ale i přežít. A ti, kteří doteď přežili, radši žijí ve strachu ve svých domovech, než aby čelili smrti někde na cestě. Je to velmi těžké. Co mají lidé dělat, když v dohlednu není žádné řešení a všechny z těch pár možností jsou stejně tragické…
Jak se obyvatelé severovýchodní Sýrie staví k Asadově armádě, která po dohodě s Kurdy postupně zabírá některá města? Vítají ho?
Od samého počátku války, tedy už nějakých osm let, lidé chtějí žít v míru a bezpečí. Teď už jim ale zbývají jen dvě možnosti – nechat se vyhladit bombardováním, nebo podlehnout Asadovu režimu. To v praxi znamená stát se součástí syrské armády nebo být zadržen a dost možná umučen k smrti.
Obyčejné lidi tedy aktuálně nezajímá, pod čí kontrolou mají žít. Ne teď, v této zoufalé době. Pokud vidí, že se blíží Asadova armáda, přijmou ji. Neznamená to, že zapomněli, kdo v Sýrii spáchal největší množství zvěrstev. Teď už ale nechtějí, nebo spíše nedokážou čelit dalšímu ostřelování a bombardování. Pokud tedy příchod Asadovy armády znamená, že tohle všechno ustane, lidé si řeknou „dobře“. Únik před smrtelnými útoky má teď tu nejvyšší prioritu.
Asadův režim ale řada západních zemí a nevládních organizací viní z mnoha válečných zločinů…
Ano. A v mnoha regionech, které má Asadův režim pod kontrolou, jsou lidé neoprávněně zadržováni, mizí za bílého dne. A množství takových případů tam stále roste. Asadův režim se ze všech zúčastněných stran konfliktu dopouští největšího množství zvěrstev. Ať už jde o zmíněné zadržování a věznění obyčejných lidí nebo jejich vraždění. A kdyby to bylo jen trochu možné a lidé měli alespoň nějakou svobodu, po celé Sýrii by znovu vypukly protesty proti Bašáru Assadovi. Realita je ale jiná…
Dospěla tedy situace v Sýrii do bodu, kdy lidé pod tlakem okolností za relativně bezpečnou variantu považují život pod kontrolou diktátora, kvůli kterému před osmi lety válka v zemi začala?
Lidé dobře ví, že Asad není dobrou volbou. Rozhodně není. Ale po sedmi, osmi letech bombardování, po osmi letech mučení a smrti všude kolem, po letech, během kterých ztratili své příbuzné a milované, už chtějí jen to, aby to všechno skončilo.
A přáli by si, samozřejmě, aby nepadli do rukou Asadova režimu, protože obyvatelé, kteří žijí pod Asadovou kontrolou, proti němu nemůžou říct ani jedno křivé slovo, protože jinak končí velmi špatně. Končí mrtví nebo zadržení. Aniž by se o jejich osudech kdokoliv dozvěděl. Jenže teď už nejde o Asada. Teď už jde jen o přežití.
Když zmiňujete území kontrolovaná Asadovým režimem, jak vypadá situace v provincii Idlíb? Ta je poslední oblastí, kterou ovládají protirežimní povstalci.
Pro lidi, kteří žijí v idlibském guvernorátu, je bombardování stále každodenní realitou. Turecká operace na tom nic nezměnila. Nedávno tam dokonce byly použity zakázané kazetové bomby. Lidé v Idlíbu přesto pořád žijí v nějaké naději, že to všechno ustane a že budou žít v míru, svobodně a za podmínek, které si sami zvolí. Bez Asadovy nadvlády. Myslím ale, že to, co se teď ve zbytku země děje, na ně velmi brzy negativně dopadne.
Teď vám nicméně říkám svůj osobní názor, ne oficiální stanovisko SNHR. Tato organizace je neutrální, nikomu nestraní. Vy mluvíte o turecké invazi, my v SNHR mluvíme o turecké operaci Pramen míru. A monitorujeme všechny křivdy a zločiny na civilistech, nehledě na to, kdo se jich dopouští.
Turecká armáda si podle několika zdrojů k výkonu operace Pramen míru najala více než 10 tisíc žoldáků, kteří už za poslední dny zavraždili řadu civilistů. Monitorujete v SNHR i toto?
Tohle je opět o úhlu pohledu. Turecké armádě pomáhají členové Syrské národní armády (FSA). A ta je ozbrojenou složkou protirežimní opozice. Nejde tedy o najaté žoldáky, nejde o lidi, které do Sýrie přitáhli Turci a zaplatili jim, aby s nimi bojovali. Ne, jsou to Syřané. A v minulosti už bojovali s Islámským státem i syrským režimem. Osvobozovali území od islámských radikálů i Asada. Nejsou to žoldáci.
A co se posledních dní týče, můžu zatím říct jen to, že od zahájení turecké operace, tedy od 9. října do 15. října, podle SNHR došlo k úmrtí 23 civilistů. Na vině jsou dvě strany. 11 lidí zabily jednotky sloužící operaci Pramen míru, 12 lidí zabili členové arabsko-kurdské koalice. V obou případech byly mezi mrtvými ženy i děti.
Jak tito civilisté zemřeli?
Obecně jde hlavně o ostřelování a bombardování. Někteří civilisté padnou za oběť sniperům, takové případy se ale vyšetřují a uzavírají o dost složitěji než ostřelování těžkou, viditelnou vojenskou technikou.
Zároveň máme zprávy o osmi útocích mířených na civilní budovy. Vše teď zkoumáme tak, abychom v naší souhrnné zprávě dokázali nezpochybnitelně ukázat na viníky.
Ze kterých zdrojů SNHR vychází?
Vycházíme z volně dostupných zdrojů a zároveň z informací od našich dobrovolníků, aktivistů, kteří jsou v terénu a mluví s očitými svědky. Obchází jich tolik, kolik jen můžou. A snaží se nezaujatě přijít na to, k čemu došlo, ať už jde o nucené zadržování osob, ostřelování nebo bombardování, a kdo je za to zodpovědný.
Občanská válka v Sýrii trvá už osm let. Kolik civilistů už za tu dobu přišlo o život?
Od března roku 2011, kdy jsme situaci začali monitorovat, až do září tohoto roku, se množství mrtvých civilistů vyšplhalo na více než 220 tisíc lidí. Režim Bašára Asada má na svědomí 199 tisíc z nich. Tedy skoro 90 procent. Zároveň jen za prvních šest měsíců tohoto roku podlehlo 159 lidí následkům mučení. 142 z nich umučily složky Asadova režimu. A takhle bych mohl pokračovat. Od zadržování přes věznění po zabíjení, Asadův režim vede ve všem.
A proto, jak jsem říkal, Asad pro Syřany nikdy nebude dobrovolně přijatelným řešením, protože to nejhorší, co kdy viděli a zažili, napříč celou zemí, přišlo na jeho příkaz. V nejtemnější hodině ale nemají na výběr.
