Svět proti neštovicím proočkovali Sověti pod vedením Američana. Zničili vše?

Vyslechnou mě alespoň, nebo rovnou zastřelí? To Daniel Tarantola, mladý francouzský lékař nevěděl. Sám, jen s kufříkem plným vakcín, pátral v Bangladéši po jedné bandě místních hrdlořezů.

Měl k tomu dobrý důvod. Bandité měli dle svědectví přenášet pravé neštovice. Vir pak šíříli po osadách, které přepadávali. Černé neštovice byly v Bangladéši běžnou (endemickou) chorobou a díky hustotě místní populace neustále vznikala nová ohniska, která způsobovala další a další epidemie.

Daniel Tarantola nakonec úkryt proslulé bandy psanců odhalil. A všechny do jednoho je sám, s hlavní pušky u hlavy, naočkoval. Nemocný vůdce bandy možná doufal, že mu vakcína zajistí mírný průběh. Ale na to už bylo pozdě, na vůdcově tělě už se objevila typická krvavá vyrážka. O dva dny později na neštovice zemřel.

Vakcína mohla skutečně zachránit i nakaženého člověka, ale musela být podána nejpozději do 3 dnů od prvních příznaků. Jakmile naskočila krvavá vyrážka, bylo jasné, že je zle. Virus se v tu dobu dostal lymfatickým systémem do celého těla. Smrtnost viru pravých neštovic byla kolem 30 %.

Ve vyspělých zemích už se pravé neštovice nevyskytovaly, díky očkování se je podařilo vytlačit již kolem roku 1950. V chudších zemích světa ale i nadále zabíjely miliony lidí ročně. Ještě v roce 1967 onemocnělo neštovicemi 15 milionů lidí a z toho 2 miliony zemřely.

Pak ale přišla šance všechno změnit. V roce 1967 vznikl na podnět sovětského ministra zdravotnictví Viktora Ždanova program WHO, který měl za cíl celosvětovou eradikaci neštovic. Mladí lékaři z Evropy a USA pod vedením Donalda Hendersona se plni ideálů vrhli do práce.

Snili o světě, kde děti z rozvojových zemí masově neumírají na infekční choroby, a kde má i člověk z chudších poměrů šanci na dožít se ve zdraví vyššího věku. Většinu vakcín (až 80%) zajišťoval Sovětský svaz, celý mezinárodní očkovací tým však vedl Američan, Donald Henderson.

„Později jsem se dozvěděl, že si mne ředitel WHO nevybral primárně kvůli mé odbornosti,“ napsal v roce 1998 Henderson (PDF). „Vysvětlil mi, že potřeboval ve vedení Američana. Kdyby program selhal, bylo by to vnímáno jako vina USA, nikoli vina Světové zdravotnické organizace. V té době bylo totiž zřejmé, že drahá kampaň na vymýcení malárie nebude úspěšná. To poslední, co organizace potřebovala, byla další porážka.“

Americké vedení zpočátku vzbuzovalo u Rusů nevoli. Brzy si ale ruští vědci Hendersona oblíbili, celý tým dobře spolupracoval a vznikla dlouholetá přátelství. Na rozvoji celého programu se podílel například i významný český lékař, voják a epidemiolog Karel Raška.

Byly to právě nadšení a idealismus, co zajistilo celému programu úspěch. Lékaři se museli vydávat do uprchlických i zajateckých táborů, do oblastní zmítaných válečnými konflikty a na území, která ovládali místní kmenoví náčelníci, či různí vojenští velitelé. Ty museli lékaři osobně žádat o povolení ke vstupu a přesvědčovat je o nutnosti vakcinace.

Po jednotlivých případech lékaři často pátrali na vlastní pěst, protože místní obyvatelé byli z koloniálních časů zvyklí nákazu tajit. Stále si pamatovali na vypalování domů či celých osad. Celá eradikační kampaň nakonec trvala 11 let. Poslední případ smrtící varianty Variola major se vyskytl v Bangladéši roku 1975. O dva roky později byl pak v Somálsku podchycen poslední případ o něco mírnější varianty Variola minor.

Už před neštovicemi se WHO pokoušela o vymýcení jiných onemocnění, jako je například malárie, tyto snahy ale skončily nezdarem. U neštovic byla šance na úspěch zdaleka nejvyšší, a to hned z několika důvodů.

Za prvé virus Variola postihoval pouze lidi, neměl žádné „rezervoárové zvíře“, ve kterém by číhal na svou příležitost znovu infikovat člověka. Opičí neštovice sice na člověka přenosné jsou, ale neumí se mezi lidmi šířit. Kravské neštovice také mohou nakazit člověka, ale mají mírný průběh a ani ony se dál nepřenášejí.

Odpadá také mezičlánek v podobě hmyzu, roztoče či hlodavce, takzvaný „vektor“, který by nemoc šířil. Neštovice jsou přenosné kapénkami (či aerosolem) nebo kontaktem s tělními tekutinami nemocného. Vzhledem k tomu, jak drsný bývá průběh onemocnění, lze také nemocné včas izolovat, protože vysoká horečka a bolesti celého těla obvykle člověku znemožní vůbec vyjít z domu, natož aby se účastnil nějakých společenských akcí. Typická krvavá vyrážka pak pomáhá ke snadné diagnostice, neštovice poznal na první pohled každý a pokud mohl, ve společnosti nemocného se nezdržoval a vzal rychle nohy na ramena.

Podstatný byl také fakt, že DNA viry, mezi něž Variola patří, mutují na rozdíl od RNA virů (chřipka, koronaviry, HIV…) velmi pomalu. Vakcína, která už v té době byla k dispozici, byla bezpečná a zároveň vysoce účinná již po první dávce. Svět mohl doufat.

Historikové často hledají příčiny rozkladu římského impéria v přebujelé státní správě, vysoké inflaci, vnitřních sporech i nájezdech nových kmenů. Jedním ze zásadních faktorů, které ovlivnily dějiny mocné Římské říše byly však bezpochyby také infekční choroby. Za vlády císaře Marka Aurelia se odehrálo něco, co možná skutečně obrátilo kormidlo dějin.

Římská vojska sice vyhrála válku s Parthy (dnešní Írán), přivezla si však s sebou nechtěnou kořist v podobě viru Variola major. Nemoc mohla díky své dvoutýdenní inkubační době urazit v tělech vojáků značné vzdálenosti. Už krátce po návratu vojsk zmiňují dobové prameny (například lékař Galénos) horečnatou krvácivou nemoc s typickou vyrážkou. Na neštovice později zemřel jak vítězný vojevůdce z tažení proti Parthům Lucius Verus, tak jeho bratr, samotný císař Marcus Aurelis.

Antoniánský mor (165 – 180 po Kristu) a Cypriánský mor (251 – 266 po Kristu) byly pravděpodobně způsobeny nikoli bakterií, ale virem neštovic. Dopad byl tak ničivý, že společnost docela rozložil.

Nefungovala státní správa, upadal obchod, řemesla i zemědělství. Chyběly základní potraviny, přišel hladomor. Lidé v hrůze opouštěli města a přestávali věřit ve staré bohy. Křesťanství bylo naopak na vzestupu. Nový bůh byl milosrdný, sliboval spásu skrze utrpení a věčný život všem, kteří tak nespravedlivě umírali mladí. Křesťané také oddaně pečovali nejen o své vlastní nemocné, ale i o ty, které jejich „nevěřící“ přátelé a příbuzní opustili. Již v roce 113 se stává křesťanství rovnoprávným náboženstvím v celé Římské říši. Neštovice ovšem nezmizely. Stejně jako křesťanství se na dlouhou dobu staly součástí evropské civilizace.

Těžko říci, jak by bez neštovic vypadala expanze evropských národů do Afriky a obou Amerik. Přesná data z Afriky nemáme, ale existují dobové záznamy, které hovoří o ničivých epidemiích neštovic ve městech na západním pobřeží a později také v Jižní Africe, kam se nemoc dostala na lodi plující z Indie. Některé domorodé kmeny během několika let úplně vymizely.

Cortéz by pravděpodobně nedobyl slavnou Aztéckou říši tak snadno, kdyby se neocitla v troskách právě kvůli neštovicím, které do roka vyhladily polovinu obyvatel hlavního města. Podobně pak probíhaly epidemie nejen ve Střední, ale také v Jižní Americe. Mocná říše Inků brzy podlehla.

V Severní Americe nepostupovaly infekční onemocnění tak rychle, zejména ne mezi kmeny, které žily v menších skupinách a nezakládaly města. Jako první podlehli nejvíce usazení Čerokíové. Přesto časem neštovice spolu se spalničkami, chřipkou a tyfem vyhladily 90 % všech původních obyvatel obou Amerik. Podobný osud čekal domorodá etnika v Austrálii, na Novém Zélandu a v Oceánii – do roka byla polovina původních obyvatel po smrti. Například z původně početné populace Velikonočních ostrovů nakonec zbylo pouhých 100 lidí.

Už v době před osídlením Austrálie znali Evropané metodu, jak získat imunitu proti neštovicím. Říkalo se jí variolace. První záznamy o používání této metody existují v Číně, kde lékaři již v 10. stolejí doporučovali vdechování usušených neštovičných strupů, které obsahovaly především neaktivní viriony.

V Evropě se rozemleté strupy přikládaly spíš na mírně naříznutou kůži. Tato metoda měla ovšem dvě nevýhody: Za prvé bylo nutné uchovávat neustále infekční materiál a vozit ho s sebou například na zámořské plavby. Existuje dokonce teorie, že za importem nemoci do Austrálie stojí právě vzorky dovezené pro účely variolace. A za druhé, člověk infikovaný za účelem imunizace byl normálně infekční a mohl nakazit své okolí. Ne vždy také vyvázl s mírným průběhem. Stále hrozily hluboké jizvy a občas také oslepnutí či přímo smrt: Smrtnost variolace byla 1 – 2 %, což je pořád lepší než původních 30 %, ale stále velké riziko.

Vakcinace aneb Děkujeme kravám

Relativně bezpečnou metodu vynalezl až britský lékař Edward A. Jenner, který si všiml, že dojičky krav obvykle pravými neštovicemi neonemocní, zato však často prodělají neštovice kravské. Z toho usoudil, že prodělání kravských neštovic může člověka imunizovat proti těm lidským. Nyní ještě potřeboval svou teorii ověřit.

Uchýlil se tedy roku 1796 k něčemu, za co by si dnes vysloužil kriminál. Zaplatil značnou peněžní sumu svému zahradníkovi, aby mu na pokusy půjčil svého 8letého syna. Toho nejprve nakazil kravskými neštovicemi. Chlapec je prodělal a uzdravil se. Později se Jenner pokusil nakazit chlapce Variolou, pravými neštovicemi. Ačkoli tento pokus zopakoval celkem 20krát, chlapec se nenakazil. Byl imunní.

Jenner později zopakoval svůj pokus ještě na dalších 9 lidech se stejným výsledkem. O své práci pak sepsal článek. Když mu žádný odborný časopis nechtěl text publikovat, vydal článek na vlastní náklady. Dopad byl ohromný. Britští lékaři začali pokusy opakovat a metoda nazvaná vakcinace (Variolae Vaccinae = latinsky kravské neštovice) se již roku 1800 ujala v Evropě i v USA. V roce 1810 již byla vakcinace v některých zemích povinná.

Teprve pokrok v molekulární biologii v 50. a 60. letech však umožnil vznik moderních vakcín proti dalším nemocem: spalničkám, zarděnkám, příušnicím, černému kašli, pneumokoku či hepatitidě B. Moderní vakcína mohla obsahovat oslabený virus neschopný množení nebo pouze jeho části důležité pro tvorbu protilátek.

I během probíhající kampaně na eradikaci neštovic byl šéf WHO na pochybách. „Generální ředitel byl přesvědčen, že program skončí fiaskem, což situaci neusnadňovalo,“ popsal ve svých vzpomínkách Donald Henderson. „Ale silné zapojení obou supervelmocí – USA a SSSR – významně posouvalo věci kupředu.“

V roce 1980 mohla Světová zdravotnická organizace prohlásit pravé neštovice za oficiálně vymýcené. Tým WHO následně sbíral po světě všechny vzorky obsahující virus. Ty byly spolu se zbylými vakcínami dle dohody rozděleny na dvě várky a uskladněny pouze na dvou místech světa: Prvním z nich je Centrum pro prevenci nemocí (CDC) v Atlantě, druhým se stal Ústav virových preparátů v Moskvě. Později byly ruské vzorky převezeny na Sibiř, do Vektor Institutu ve městě Koltsovo nedaleko Jekatěrinburku.

Panoval názor, že virus může hypoteticky přežívat například ve zmrzlé půdě (permafrostu) a je tedy dobré vzorky dále zkoumat. Naopak zastánci likvidace viru argumentovali tím, že může dojít k úniku viru, jako se to stalo v roce 1978 v Anatomickém ústavu Univerzity v Birminghamu. Tehdy se při práci v laboratoři nakazila variolou vědecká fotografka Janet Parkerová a stala se poslední obětí této nemoci na světě. Později pak spáchal sebevraždu vedoucí laboratoře, světově uznávaný virolog Henry Bedson, který si celé neštěstí kladl za vinu.

Přiznivci likvidace vzorků rovněž poukazovali na možnost zneužití viru jako biologické zbraně, a dokonce panují obavy, aby virus nepadl do rukou teroristům. Tyto obavy nejsou zcela liché, neboť existují důkazy o tom, že v SSSR skutečně běžel program na vývoj biologických zbraní, který pracoval i s virem pravých neštovic (viz Ken Alibek, Biohazard, 2000).

Vzhledem k tomu, že moderní vakcína proti neštovicím účinkuje maximálně 20 let a většina zemí světa přestala očkovat v 70. letech, není už naše populace proti neštovicím imunní. Vakcíny v depositech stále existují, ale rozhodně jich není dost pro 7 miliard lidí a výroba dostatečného množství by jistě trvala několik měsíců.

Po rozpadu SSSR v roce 1991 nastaly měsíce chaosu, během nichž bezpečnost laboratoře nikdo příliš neřešil. Dle výpovědí některých pracovníků Vektor Institutu část vzorků ztratila neznámo kam „Je to pro mě ze strany Ruska obrovské zklamání,“ řekl Donald Henderson, který byl členem britsko-americké vyšetřovací komise. „Nemáme žádný způsob, jak ověřit, že neexistují uniklé vzorky,“ napsal ve své práci z roku 2014. „Kdyby byl dnes virus vypuštěn, není důvod si myslet, že by byl méně smrtící. Proto je důležité uchovávat příslušné vakcíny. Bez nich by nás žádná izolace, léčba nebo karantény neochránila, a mohla by nastat katastrofická pandemie.“

Nezbývá než doufat, že se vzorky viru nedostaly do rukou někomu nepovolanému. A pokud ano, snad se jim včas rozbil mrazák.

Oprava: Opravili jsme odstavec o pádu Římské říše.