Článek
Ruští aktéři hybridní války se ani moc nesnaží skrývat po sobě stopy. Je to vidět i u nás.
Ruský agent pod krytím diplomata měl v kufru přivézt do Česka jed ricin. Následně dva starostové a jeden primátor dostali ochranku. Diplomat, z něhož se vyklubal pověřený ředitel ruské agentury, která má na starosti kulturní a vědeckou spolupráci, v rozhovoru pro Seznam Zprávy prohlásil, že vezl dezinfekci a bonbony. Policie sice starosty chrání, česká diplomacie však agenta, který měl celou situaci způsobit, nevyhostí.
Do toho český zdravotnický systém napadli hackeři. Přestože některým nemocnicím velmi ztížili život, jejich fungování ale neochromili – díky bohu a jiným hackerům, kteří nemocnice chránili.
Když potom redakce Seznam Zpráv sledovala stopy jednoho z útoků, dovedly ji do Ruska. Oba příběhy mají totiž více společného, než by se na první pohled mohlo zdát.
Už jsme si řekli, že se odehrávají ve stejnou chvíli; dobré je připomenout, že celá země je v tu dobu ochromena koronavirovou krizí.
Dalším společným rysem je ona ruská stopa. V příběhu kolem ricinu je vidět na první pohled, v hackerských útocích vlastně také. Protože jedna z věcí, která je na nich podivná, je, že se útočníci ani příliš nesnaží za sebou zametat stopy.
Oběma útokům vlastně není těžké se bránit. Policie a zveřejnění je proti útoku jedem obrana docela spolehlivá, a i IT experti bez větších škod odvracejí útočící hackery.
Smyslem obou útoků je tak zřejmě přitáhnout pozornost a zaměstnat obranu. Ta totiž nutná je, bez ní by oba útoky mohly mít devastující účinek. Ve své podstatě jsou totiž znakem agrese, jako by říkali: my si tady můžeme dělat, co chceme, a vy s tím neuděláte nic.
V té souvislosti jsem si vzpomněl, co se mi přihodilo při poslední návštěvě Ruska. Je to skoro dvacet let, snažil jsem se na událost zapomenout. Jel jsem tehdy do Čečenska, kde probíhala druhá čečenská válka. Strávil jsem pár dní na ruské vojenské základně, kde mi jeden plukovník, jmenoval se Alexej, bodře ukazoval, jak ostřelují čečenské vesnice, kde samozřejmě v tu dobu žili lidé. Nestyděl se přede mnou, dokonce si myslím, že mě, Čecha, rád viděl. Sloužil totiž dříve v Milovicích a nedokázal pochopit, proč to neoceňuji. Když jsem odcházel, vzal si mě stranou a přátelsky mi šeptl: „Neboj se, my vás zase osvobodíme.“ Mám vážnou obavu, jestli to osvobozování právě nezačalo.
