V táborech strávíte roky. Stačí mít plnovous, říká vědec o životě Ujgurů

„Čínské úřady používají podobnou logiku jako ve filmu Stevena Spielberga, Minority Report, kde detekují zločiny předtím, než se vůbec stanou. Předpokládají, že Ujgurové a další budou dělat problémy,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy dánský vědec pracující na projektu Sinofon Univerzity Palackého v Olomouci Rune Steenberg. Přímo v Sin-ťiangu strávil několik let a dodnes vzpomíná na přítomnost neustálého strachu, a na přátele a kolegy z akademické půdy, kteří v táborech skončili.

Snaha ovládnout život etnických menšin v Číně má dopad i na ty nejmenší. Vzácné nejsou případy, kdy po zadržení rodičů dítě umrzlo či ho porazilo auto, jindy bývají posílány do školních ústavů připomínající sirotčince. „Byl jsem u setkání matky s její čtrnáctiletou dcerou. Ta dívka jen plakala a říkala, že už nechce žít,“ popisuje Steenberg.

Začněme od začátku, kdy detenční tábory v Sin-ťiangu začaly vznikat a pro koho jsou určené?

Lidé v táborech jsou většinou Ujguři, Kazachové, Kyrgyzové, příslušníci muslimské menšiny žijící v Sin-ťiangu. Sin-ťiang není provincie, ale opravdu rozsáhlé autonomní území, které svůj status získalo v roce 1955 v období komunistické vlády. Předtím to byla součást republiky existující od roku 1911 do 1949. A ještě předtím, po dobytí dynastií Čching, to bylo kolonizované území. Když přebrali vládu komunisté, žilo na území Sin-ťiangu jen velmi málo hanských Číňanů, možná okolo pěti procent. Komunisté ale na území poslali spoustu Číňanů, dnes tvoří asi polovinu obyvatel. A to za posledních 50 let způsobuje velké tenze. Do táborů jsou posílání i Číňané označení za kolaboranty.

Tyto tábory se začaly objevovat v letech 2015, 2016, ve velkém se začaly rozšiřovat v roce 2017. Od té doby se situace změnila, dnes je většina těchto táborů zavřená. Tábory prošel milion až dva lidí, podle některých i tři miliony. Většina z těch, kteří v táborech byli v letech 2017 až 2020, je buď ve vězení, v továrnách nebo v pracovních táborech, nebo ve svých vesnicích a městech pod velice přísným dohledem, takřka v domácím vězení.

Co může být důvodem či záminkou k zadržení?

Je hned několik důvodů. Může to být kvůli víře a tomu, co Čína nazývá radikálním extremismem. Ale když se podíváme na to, co tímto Čína označuje, zjistíme, že z evropského pohledu o žádný extremismus nejde, jde o modlení, zakrývání vlasů šátkem, nošení plnovousu, návštěvy mešit.

Další lidé jsou zadržováni za to, že udržují kontakt s rodinami, mají dcery a syny na studiích v zahraničí, kterým posílají peníze, to je kategorizováno jako finanční terorismus.

Pak je tu velká skupina lidí, která byla přivedena k výslechu, ale přestože nebyly zjištěny žádné pochybnosti, zůstali věznění několik měsíců, i roky. Spousta oblastí má nadiktované kvóty, které se úředníci snaží plnit, takže zatýkají hlava nehlava. Pekingská vláda ani nikdy neřekla, že všichni zatčení jsou extrémisté. Tvrdí, že jde o lidi, u kterých hrozí, že by se mohli zradikalizovat, napojit se na extremistické sítě, takže musí být předběžně zadržení a naučit se, jak být řádným občanem.

Jak probíhá „výchova“ řádného občana?

Zadržení lidé musí projít různými patriotickými programy, politickou indoktrinací, aby bylo jasné, že nespáchají žádné zločiny nebo s nimi nebudou pomáhat ostatním. Čínské úřady používají podobnou logiku jako ve filmu Stevena Spielberga, Minority Report, kde detekují zločiny předtím, než se vůbec stanou. Předpokládají, že Ujgurové a další budou dělat problémy.

Potom je tady vládní perspektiva, která chce tyto lidi přetvořit v užitečné občany zaměstnané v průmyslu, učí je šít, péct, jak se stát mechaniky. A samozřejmě se je také snaží naučit čínsky, aby se stali součástí čínské populace.

„Vtipná“ věc je, že spousta takto zadržených jsou akademici, profesoři na univerzitách, kteří nemusí být vyškoleni k práci, oni už kvalitní zaměstnání měli předtím, čínštinu ovládají perfektně. Přesto byli zadržení.

Podle kritiků chce Peking dostat pod kontrolu celou tuto populaci, aby o nich měl lepší přehled, nutí je asimilovat čínský způsob života a hodnotám, protože pak se stanou snadněji kontrolovatelnými. Hrozbu terorismu využívají jako výmluvu.

Jednoduše řečeno, většina zadržovaných lidí jsou úplně běžní občané, jako vy nebo já, vyšší i nižší třídy, akademičtí zaměstnanci, zadrželi i několik mých kolegů, několik mých přátel bylo drženo měsíce i roky. A to opravdu radikálové rozhodně nebyli, 80 až 90 procent z nich nebyla příliš věřících, žádní extremisté. Lidé jako my snažící se žít, ale jsou to příslušníci etnických menšin. Stačí třeba mít pas a zajet si na dovolenou do zahraničí, už jen podezření stačí, nemusí udělat nic špatně.

Dá se říct, kdy/jestli člověk držený v takovém zařízení dojde do bodu, kdy ho čínské úřady přestanou považovat za nebezpečného?

Liší se to případ od případu. Třeba z roku 2016 znám případ ženy, vesničanky, za kterou policisté přišli v noci, nasadili jí na hlavu pytel, dotáhli k výslechu a brzy ráno vrátili zpátky domů, aby mohla do práce. To se opakovalo třeba čtyřikrát do měsíce. V roce 2017 ji zavřeli do detenčního centra, odkud putovala dál do center daleko v poušti, kde zůstala měsíce. Jiní jsou drženi roky. A poté by měl následovat soud, a to záleží na tom, jestli najdou nějaké důkazy o pochybení.

Z detenčního centra pak někdy putují do reedukačního centra. Musí třeba projít testem čínštiny a ideologickým testem. Pokud jim dovolí vrátit se do vesnice, jsou pod neustálým dohledem a pokaždé, co chtějí opustit domov, musí se hlásit na policii a žádat o povolení.

Jiná cesta ven je projít školícími centry, která jsou většinou spojovaná s velkým průmyslem, oděvním nebo plastovým, a potom podepíšou smlouvu na spolupráci na rok či dva. Znám pár případů, kdy zadržené propustili po nátlaku zahraničních velvyslanectví na čínskou vládu. Ale to byli buď lidé se zahraničním pasem, nebo sezdaní s cizincem. Například na dovolené zadrželi manželku Belgičana a belgické úřady zařídily propuštění. Ale to jsou případy, o kterých slýcháme jen my, protože jsme Evropané, jsou to lidé, se kterými se můžeme setkat. Případů nátlaku zahraničních ambasád je minimum.

Jak vypadá denní život těchto lidí ve městech Sin-ťiangu?

Sin-ťiang je území s nejsofistikovanějším dohledem na světě, v technologickém slova smyslu. Lidé jsou pod dohledem milionů kamer, které dokážou rozpoznávat obličeje a ID karty. Cokoli uděláte, je sledováno a shromažďováno v centrálním systému monitoringu. To je databáze, do které se ukládají veškeré informace ze skenování mobilů a počítačů. To se provádí v checkpointech na denní bázi. Procházíte městem, dorazíte k checkpointu a musíte ukázat telefon. Projedou kontakty i obsah. Někdy to trvá hodiny. Kolik dat doopravdy uloží, nevím, ale toto se děje běžně, ale párují je spolu se záznamy z nemocnic, lékařskými zprávami, studijními záznamy, záznamy o návštěvách hotelů, cokoli.

Navzdory tomu, tento systém stále jen sbírá fakta. Spousta lidí je jinak zatýkána jen na základě nějakého podezření.

Existuje šance, jak na takovém místě ochránit sebe a svou rodinu? Existuje nějaký „správný“ vzorec chování, kterého se dá držet a vyhnout se tak problémům?

Součástí tohoto systému je donášení na vaše sousedy, kolegy, přátele. Ano, pokud toto děláte, stanete se krysou a špionem a když donášíte, máte samozřejmě šanci být na té „správné“ straně. Svým způsobem můžete takto ochránit sebe a svou rodinu.

Nebo si taky můžete v obýváku vystavit fotku Si Ťin-pchinga, před domem vyvěsit čínskou vlajku. Ujgurové mají svou vlastní kulturu. Obvykle mívají uprostřed místnosti velký koberec a nízký stůl, podobně jako třeba v Japonsku, kolem kterého sedávají. To se ale vládě nelíbí a chtějí po lidech, aby měli „normální“ nábytek. Třeba v roce 2019 tak místní vykoupili pohovky. Snažili se sehnat gauče z druhé ruky, starý nábytek, předražený nábytek, každý ho musel mít v obýváku pro případ, kdyby přišla kontrola. Přizpůsobování vašeho života k potěšení vlády a ideologie je taky způsobem ochrany.

A pak samozřejmě, když vás kdokoli ze strany vlády požádá o laskavost, třeba abyste v rámci vládního programu poslali své dítě do školy kdesi v Číně, vzali si Číňana, poslali mladší sourozence pracovat do továren, přerušili kontakty s kýmkoli v zahraničí, a vy je poslechnete, tak máte částečnou šanci. Je ale spousta lidí, která dělala vše, jak se po nich chtělo, byli členy strany, neříkali nic špatného, ale nepomohlo jim to.

Co se děje s dětmi, jejichž rodiče takhle ze dne na den, a třeba i na delší období, zmizí?

Určitě se děje, že děti zůstanou na jistou dobu samotné. Koluje několik příběhů o malých dětech, které se utopily nebo umrzly, protože je neměl kdo hlídat. Znám případ, kdy malé dítě porazilo auto, když si hrálo venku. Měla ho hlídat babička, která měla na starosti deset dětí, nejen svých.

Děti, jejichž rodiče museli do táborů, byly poslány do školek, které fungují podobně jako sirotčinec. Vláda se tímto i snaží přerušit pouto dětí s ujgurskou kulturou. V těchto sirotčincích se učí jen čínsky, čínské zvyky, způsoby. O čem nemáme příliš informací, jsou děti ponechané mimo Čínu, třeba když je rodiče poslali do Turecka na studia, jezdili za prací, a nyní jsou v táborech a ony zůstaly samy. Ujgurská diaspora se o tyto děti snaží starat, ale je to opravdu velký problém mimo Čínu a uvnitř ní to musí být ještě horší.

Při jedné mé návštěvě Istanbulu jsem se setkal s matkou, jejíž čtrnáctiletá dcera studovala v něčem jako zahraniční škole pro sirotky v Číně. Matka kdysi odešla do zahraničí se svým mladším dítětem a dcera zůstala se svým otcem v Číně, skončil ale v táboře a ona musela do jednoho z těchto zařízení. Mohla svou matku potkávat jednou za dva týdny a při jednom z těch setkání jsem byl i já. Bylo to velmi smutné a emotivní, ta čtrnáctiletá dívka plakala a říkala, že už nechce žít. Myslím, že tohle rozdělování rodin má zásadní dopad na psychiku lidí.

Kolik času jste v Sin-ťiangu strávil vy? Jaký dopad má neustálý dohled na život místních?

Poprvé jsem byl v Sin-ťiangu v roce 2010 a potom do roku 2016. Strávil jsem tam asi dva roky, nejdelší období bylo něco přes rok, v roce 2011, kdy jsem dělal výzkum pro svou disertační práci. Několik měsíců jsem tam strávil v letech 2013 a 2016, kdy jsem tam byl naposledy. Do té doby mám informace z první ruky. Teď čerpám informace od svých kolegů, přátel, Ujgurů v zahraničí, kteří se svými rodinami udržují kontakt, ze sociálních sítí, kde koluje spousta videomateriálů a reportů. Taky jsem dlouhé hodiny dělal rozhovory s lidmi, kteří v táborech pobývali.

Obecně musím říct, že se mi v Sin-ťiangu velice líbilo, lidé jsou skvělí, navštívil jsem spoustu svateb. Úžasné je jejich jídlo, tanec, hudba. Pořád tam ale byl znatelný neustálý strach z vlády, už tehdy v roce 2010. To postupně gradovalo a ten strach nikdy nevymizel, strach ze špehování, donášení. Neustále jsem se bál, že mě předvolají a vyhodí mě ze země a dostanu do problému své přátele.

Dostal jste se někdy z pozice vědce ze západní země v Číně do problémů?

Byl tam jeden okamžik, kdy jsem musel opustit město, ve kterém jsem přebýval. Během poplachu ve městě obcházela policie a kontrolovala byty. Pronajímal jsem si tehdy byt, ale nebyl jsem tam stoprocentně legálně, lidé ze Západu jen tak v bytě pobývat nemůžou. Opustil jsem Kašgar a zamířil na několik týdnů do Hongkongu, zajistil si nové vízum a situace se pak na nějakou dobu uklidnila. Ale byla tam tenze. Nikdy nevíte, co se stane, kdo se zrovna objeví, co se stane lidem, kteří se mnou spolupracují a budou mít problém z toho, co tam dělám. To mě opravdu tížilo.

Od roku 2017 jsem o víza nežádal, ale chtěl bych se o to pokusit. Dostal jsem ale varování od dánské policie a dalších skupin, abych tam nejezdil. Za to, co jsem o táborech publikoval, bych mohl být zatčený čínskou policií, kdybych se tam objevil. A to by opravdu příjemná zkušenost nebyla.