Svědectví z první linie: Bojují s nákazou, na směnu mají jediný respirátor

Zažívají dlouhé směny v ochranných oblecích, které vypadají jako skafandry. Mají otlačené tváře od respirátorů a masek, ve kterých se velmi těžko dýchá. I napít se je problém. A k tomu nejistota, se kterou každý den začínají svou práci nanovo: Nezhorší se náhle situace? Budeme mít dost lůžek? Dost ventilátorů? A pak také: Byl jsem dost opatrný? Nepřinesu nákazu domů, své rodině?

Otázky jsou namístě. Z oficiálních statistik vyplývá, že mezi 6 000 případy nemoci covid-19 v Česku je nejméně 11 procent nakažených zdravotníků. Lékařů, zdravotních sester a dalšího personálu nemocnic, které stát postavil do první linie boje s nemocí, aniž je na to dostatečně vybavil.

Reportérka Šárka Kabátová natáčela mezi zdravotníky v útrobách Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, která se musela za pouhý týden změnit v zónu pečující o pozitivní pacienty. Zajímalo ji, jak se jim v náročných časech epidemie pracuje. A co se v době, která se vymyká všemu, co jsme dosud znali, za zdmi nemocnice děje. Výsledek najdete v úvodním videu. A také v reportáži, která následuje.

Práce na jednotce intenzivní péče a na infekčním oddělení patří mezi vůbec ty nejrizikovější a nejnáročnější. Potkala jsem se s týmem zdravotníků ve skafandrech, jejichž sehranost v „poli“ by by mohla sloužit jako učebnicový příklad pro mediky, ale třeba i zkušené lékaře, jak má fungovat zdravotnický tým v neobvyklé situaci.

Všechno hrálo podle pravidel, všechno šlapalo. Bez ohledu na to, že nejsou dostatečně zásobovaní ochrannými pomůckami.

Na ARO (anesteziologicko-resuscitační oddělení) jsem mluvila jak se staniční sestrou, tak s lékařem, který na vše dohlíží.

„Sestry se střídají vždycky zhruba po třech hodinách. V tom obleku ani nejde vydržet o moc déle. Maximum jsou čtyři hodiny, ale to už je pak opravdu strop. Je obtížné v něm dělat fyzicky náročnou práci, například obracení pacientů do specifických poloh,“ popisuje staniční sestra Šárka Gregorová. Sama u toho ztěžka oddychuje.

Vyrušila jsem ji zrovna v momentě, kdy rozdávala pokyny přes vysílačku. Řídí celou směnu zdravotních sester.

Nejde ale jen o „pohodlí“ zdravotníků, na které teď musí jako nadřízená myslet. Směnu organizuje i podle toho, aby ušetřila co nejvíce ochranných pomůcek. Platí tedy jednoduché pravidlo: kdo je oděný do ochranného obleku, vykoná během služby v červené zóně co nejvíc práce. Pak se vystřídá s dalším.

„Myslím, že české zdravotnictví vydrží více než kdejaké jiné zdravotnictví. Každá sestřička v podstatě zažívá kurz přežití každý den. I bez koronaviru,“ říká se smíchem.

Ten ale vzápětí střídá silná frustrace, byť okořeněná skoro až nakažlivým optimismem staniční sestry. „My síly máme, lidi máme, ale ochranné pomůcky jsou vážně kámen úrazu. Samozřejmě že distribuce nějak funguje, ale já jako staniční sestra vyfasuji ráno pro celou směnu jeden respirátor na člověka, který slouží dvanáct hodin,“ popisuje aktuální podmínky.

I během té krátké chvíle, kterou jsem s ní strávila na oddělení, jsem pochopila, že její směna připomíná náročný zdravotnický maraton. Maximální výkon, neuvěřitelné soustředění, organizace hodná vysokého manažera. Přesto z ní i přes vyčerpání stále vyzařuje dobrá nálada, kterou – soudě dle reakcí jejích kolegů – patrně zaplavuje celý tým.

Její kolega z oddělení intenzivní péče se nicméně těší z toho, že křivka značící vývoj nákazy v Česku nemá tak dramatický růst, jak se mnozí obávali.

„Chystali jsme se na italský scénář, a on naštěstí nepřišel. My tady nemáme ty hromady mrtvol, abych se vyjádřil takhle přímo. Nicméně se podle mě epidemie daleko více roztáhne v čase,“ domnívá se František Duška z Kliniky anesteziologie a resuscitace.

„Naše myšlenky ale teď směřují zejména k těm pacientům, kteří covid-19 nemají,“ naznačuje obavu z vývoje stavu u pacientů, kterým byly odloženy již naplánované operace. „Ono se řekne, že se operace dají odložit. Dají, ale ti lidé jsou doma a bolí je to,“ dodává poklesle.

Zde je potřeba připomenout i to, že někteří odborníci taktéž varují před opožděnou diagnózou pacientů, kteří z důvodu speciálního režimu platného po celém území země odkládají návštěvu u lékaře.

Stejně jako na oddělení intenzivní péče i na urgentním příjmu zdravotníci zažívají ty nejtěžší chvíle při výkonu jejich povolání. I oni stojí v červené linii, kde řádí neviditelný nepřítel. „Člověk nikdy neví, co ho čeká,“ říká v rozhovoru mladá lékařka Karolína Jeřábková, které otlačeniny od ochranného štítu a respirátoru vykvetly na čele dočervena.

„Nevíme, kdy přijede nějaký pacient v hodně těžkém stavu. Zatím sloužíme v jednom lékaři, ale kdyby se to extrémně zhoršilo, budeme sloužit ve větším počtu. Komunikujeme spolu pořád přes vysílačky a telefony, takže kdykoli je potřeba, voláme si o radu nebo o pomoc,“ vysvětluje fungování týmu s tím, že ani vědomí možnosti „přítele“ na telefonu jí příliš nepomáhá zbavit se určitého pocitu nervozity.

„Pocitově je to vlastně větší stres. Člověk si tam zkrátka připadá hrozně sám,“ dodala s tím, že psychický stav není tou jedinou překážkou.

„Musím být v dost nepohodlném obleku, mít na sobě hodně utažený respirátor a štít, což je problém, protože se v těchto ochranných pomůckách hodně špatně dýchá a přemýšlí. Hodně se toho děje za pochodu, a člověk do toho asi i proto chce jít úplně naplno. Jednak ví, že musí, a zadruhé si uvědomuje, že teď má ještě sílu. Dokud ji mám, budu se snažit pracovat. Pak už to třeba tolik nepůjde,“ popsala dále své obavy.

Zdravotníci si nicméně uvědomují, že by se při výkonu náročné profese neobešli bez podpory veřejnosti.

„Ukazuje se, jak jsme neuvěřitelně schopní. Uvědomme si, kolik lidí přišlo s novými nápady, novými myšlenkami, novými výrobky a jak lidé dokážou táhnout za jeden provaz. Věci, které se v běžné době řeší měsíce a roky, se najednou vyřeší v řádu několika dnů. To platí najednou i tady v nemocnici,“ říká primář I. interní kliniky Martin Havrda, který má na starosti všechna koronavirová centra v nemocnici. Sám byl překvapený, jak rychle celý jeho tým zareagoval.

Také šéf donedávna prázdného pavilonu, který se během několika dní přeměnil na koronavirové centrum, si spolupráci s jinými profesemi pochvaluje jako nic jiného.

„Měli jsme v podstatě týden na to, předělat opuštěný pavilon na oddělení v infekčním režimu. Pomohli nám truhlářští mistři z učiliště, kteří nám tady spolu s jejich studenty během 24 hodin provedli provizorní stavební úpravy, takže nám umožnili vytvoření takzvaných infekčních a neinfekčních zón. Pomohli nám i skauti, kteří tady zase tři dny stěhovali všechno možné,“ líčí Viktor Kubricht z jednotky poanestetické péče.

Na nástěnce v kanceláři se vede seznam, komu všemu musí po odeznění krize poděkovat.

Pokud jde o pomoc ze strany státu, panuje, jak se zdá, mezi lékaři mírný optimismus, třebaže v jejich oboru stále chybí ochranné pomůcky. Přesto na vládu neukazují prstem na znamení fatálního selhání.

„Dvě věci ji trochu omlouvají – nezvládli to skoro nikde ve světě a aspoň zatáhli na měsíc záchrannou brzdu,“ myslí si Viktor Kubricht.

Během rozhovoru jsme se dostali i k tomu, jak vidí aktuální koronavirovou krizi v Česku. „Svůj ‚občanský‘ názor mám vcelku jasný. Hlavní viník je Čína. Zatajení informací, zneužití situace k šíření svého vlivu. I odborné studie odtamtud jsou nevěrohodné. Pro mě je Čína pro svět teď nepřítel číslo jedna,“ posteskl si.

Třebaže lékaři a zdravotní sestry odmítají, že by byli těmi hrdiny, jak je společnost nazývá, nedokážu si představit jiné lidi, na kterých by v téhle chvíli ležela větší tíha. Těžko říct, co by se odehrávalo v českých nemocnicích, kdyby v nich nepracovali zdravotníci, kteří jsou na těžké podmínky včetně neuvěřitelného množství přesčasů zvyklí i z doby, kdy jsme o nepřátelském koronaviru ještě vůbec nic nevěděli.