Svědectví z druhé strany barikády. Jak na Donbasu mučí zajatce

Výhrůžky, znásilňování a další formy mučení. Právě to čeká tzv. politického vězně, když překročí práh zanedbané budovy, která dnes slouží jako věznice. Ale nebylo tomu tak vždycky.

Rok 2010, Doněck. V průmyslové části města na místě bývalé továrny na výrobu izolačních materiálů vyrostl obrovský umělecký prostor s názvem Izolace. Toto místo se stalo středem umění nejen pro místní obyvatele, ale také pro jeho zahraniční nadšence. Prováděly se tady výstavy, probíhaly diskuse na různá témata, sjížděli se sem hosté ze zahraničí, a tak docházelo k výměně kulturních a uměleckých zkušeností.

Situace se ale výrazně změnila v roce 2014, když se území továrny zmocnili ruští ozbrojenci tzv. Doněcké lidové republiky. Byly to dny, kdy v centru města již vlály ruské trikolory a ruští separatisté odstraňovali z budov ukrajinské vlajky. Nejdříve na místě uměleckého prostoru vznikla základna pro humanitární pomoc z Ruska, pak z ní ale bojovníci udělali mučírnu a tajnou věznici. Lidé, kteří se chtě nechtě ocitli ve sklepě této budovy, ji nazývají peklem.

„Dnes název tohoto místa nikdo nechce říkat nahlas. Dokonce i příbuzní některých zajatců ho označují za místo ‚kde mizí lidé“, popisuje obyvatelka Doněcku.

Za 6 let existence „nové podoby“ Izolace ji „navštívilo“ několik stovek lidí, mezi nimiž byli především vojáci, ale také místní obyvatelé podezřelí ze špionáže ve prospěch Ukrajiny, píše list Ukrajinska pravda.

Tak například 28 měsíců ruští bojovníci drželi v zajetí známého ukrajinského novináře a aktivistu Stanislava Asejeva, který je mimochodem rodákem z Doněcku. Ruští separatisté ho podle jeho slov drželi v naprosté izolaci. Za údajnou špionáž ve prospěch Kyjeva a podněcování k extremismu ho chtěli poslat na 15 let do vězení. 29. prosince 2019 se v rámci výměny zajatců vrátil do Kyjeva.

„Mučili ho pomocí elektrického šoku, který mu pouštěli do uší, mlátili ho tak, že celá spodní část jeho těla byla černá,“ popisuje tortury Asejeva Viktor, jenž seděl ve vedlejší vězeňské cele. Podle Asejeva se v prostředí, kde je fyzické utrpení kombinováno s psychickým násilím, myšlenky na sebevraždu stávají spíše normou než odchylkou. Trvalo mu téměř 2 roky v Izolaci, aby si „vědomě zvolil život místo smrti“.

Novináři ukrajinské televize TSN vyzpovídali několik dalších rukojmích, kteří popsali podmínky pobytu v Izolaci. Tady jsou svědectví některých z nich.

Bývalý vězeň Izolace Maxim Teorenter, obyvatel města Lyman v Doněcké oblasti, je obchodníkem, mistrem sportu v americkém fotbalu a mnohonásobným mistrem Ukrajiny v zápasu. V roce 2014 se Maxim nechtěl smířit s okupací rodného Donbasu a z toho důvodu měl v roce 2016 spojení s ukrajinskou rozvědkou. Kvůli této činnosti ho ruští ozbrojenci zatkli a odvezli do Izolace.

„Říká se tomu ‚tapik,“ říká Maxim a ukazuje vojenský polní telefon. „Když jej připojíte k člověku, cítí silnou a ostrou bolest. Všechny jeho svaly se začínají stahovat tak, že slyšíte, jak vám teče krev z nosu,“ vypráví bývalý vězeň.

Podobnou proceduru Maxim zažil během výslechů mnohokrát, každá z nich trvala několik hodin. Z toho si ale pamatuje jen svůj křik. „Křičel jsem. Víte, jak lidé křičí? Je to jako křik umírajícího zvířete. Říkal jsem jim, ať mě zabijí,“ vzpomíná Teorenter.

Obyvatel města Charkov Oleg Sugerej šel do války ještě během první vlny mobilizace. Pracoval jako odstřelovač. V Izolaci ho podle jeho slov mučili 10 dní. Ty se ale táhly celou věčnost. „Deset dní pro mě bylo jako 10 měsíců,“ říká Oleg. Ruští separatisté ho mučili elektrickým šokem do ledvin a do hlavy. Někdo mu křičel do ucha, někdo se mu je snažil utrhnout, říká bývalý vězeň. Podle jeho slov ruští ozbrojenci čas od času mění způsoby mučení, těch podle něj mají hodně.

Potvrzuje to i další muž, jímž je Denis Koval, který také neměl na růžích ustláno. „Nemám žádná žebra, skoro žádné kosti,“ říká Denis, který se dostal do tzv. partyzánské skupiny. V roce 2016 ozbrojenci unesli skupinu mladíků obviněných ze sabotáže na okupovaném území. Denis byl součástí této skupiny. Muž také uvádí, že většinu z toho, co dělají s lidmi, bojovníci natáčejí.

Oleh Čulha ze Slavjansku je bývalý voják, který od začátku války pomáhal ukrajinským speciálním službám v okupovaném Doněcku. V Izolaci mu vylámali všechny zuby. Později se mu ale stalo i něco horšího – byl pohřben zaživa. Kolik času strávil v zavřené rakvi, si Oleh nepamatuje. „Nejhorší bylo, že mě nenajdou. To znamená, že moji příbuzní a přátelé ani nebudou vědět, jak jsem dopadl,“ popisuje tehdejší události Oleh. Při některých mučeních byl podle něj přítomen i bývalý šéf tzv. Doněcké lidové republiky Alexandr Zacharčenko.

Lékařka Elena Lazarevová zůstala na počátku války v okupovaném Doněcku a pracovala v jedné z místních nemocnic. Kvůli tomu, že pomáhala ukrajinské armádě, se dostala od Izolace, kde byla vystavena bití a šikaně. „Vezmeme tě k chlapcům, ať se pobaví, pak tě někde pohřbí a nikdo z tvé rodiny tě nenajde,​​“ vzpomíná na slova ozbrojenců Elena.