Článek
Nepatří mezi nejznámější studentské tváře, které se po listopadu 1989 zapsaly do širšího povědomí. Právě jeho projev na Albertově přitom podnítil shromážděné, aby se nebáli otevřeně vystoupit proti tehdejšímu komunistickému režimu. Slova o tom, že za svobodu se musí bojovat, pronesl Martin Klíma jako student matematicko-fyzikální fakulty a zástupce nezávislého studentského hnutí STUHA. Po listopadu se synovec spisovatele Ivana Klímy z veřejného dění stáhl. Dodnes se profesionálně věnuje svému koníčku, fantasy hrám. Od roku 2011 je výkonným producentem společnosti Warhorse Studios. V rozhovoru pro Seznam Zprávy Martin Klíma vzpomíná, jak vznikalo jeho prohlášení nebo jak dopadl během zákroku na Národní třídě.
Jak jste se dostal mezi skupinu nezávislých studentů, kteří organizovali demonstraci 17. listopadu?
Na jaře 1989 jsme s kamarády začali zakládat organizaci studentů, která byla nezávislá na Socialistickém svazu mládeže. Chtěli jsme uspořádat nějakou akci, na které bychom mohli novou organizaci propagovat nebo nějakým způsobem oslovit další studenty a spoluobčany. Od roku 1988 probíhaly v Praze demonstrace, my jsme však postupně došli k závěru, že takový způsob protestu se do určité míry vyčerpal. Lidé, kteří chodili demonstrovat na Václavské náměstí, byli stále ti samí. My jsme chtěli nějakým způsobem oslovit lidi, kteří se na demonstrace báli chodit. Nakonec jsme se dohodli, že oslovíme SSM a navrhneme, že společně uspořádáme demonstraci 17. listopadu, na 50. výročí smrti Jana Opletala.
A vy jste nebyl v SSM?
Byl, jako většina lidí, to nijak nepopírám. Nebyl jsem nějaké dítě disentu.
Jak vznikl projev, který jste přednesl na Albertově? Bylo to kolektivní dílo, nebo spíš váš text?
Byl to hlavně můj text, většinu jsem napsal sám. S ostatními studenty z naší skupiny jsme ho potom ještě pilovali a dodělávali. Svazáci požadovali jako podmínku spolupráce, že jim náš text ukážeme. Měli jedinou výhradu, že bychom tam měli podpořit Palestince. Bylo to v době druhé intifády. Tak jsem tam i proti svému přesvědčení tu větu přidal.
Došel jste potom z Albertova až na Národní třídu? Dostal jste pendrekem?
Ano, došel jsem na Národní třídu, dostal pendrekem a šel jsem domů.
Zkuste to trochu rozvinout. Vyzýval jste jako spoluorganizátor, aby průvod pokračoval až na Václavské náměstí?
To tedy rozhodně ne. My jsme původně chtěli jít na Václavák, odehrávaly se tam ostatně předchozí demonstrace. Součástí kompromisu se svazáky ale bylo, že na Václavák nepůjdeme, že půjdeme jenom na Slavín.
Proč jste tedy na Vyšehradě neskončili?
Vyšehradský hřbitov je vlastně velmi malý. Před hrobem Karla Hynka Máchy je prostor asi tak pro deset lidí. Myšlenka, že se tam vejde několik tisíc lidí, se ukázala jako velmi bizarní. Zkrátka to vůbec nepůsobilo jako důstojné završení toho dne. Nálada v davu byla taková velmi povznesená a plná očekávání. Pro spoustu lidí, kteří tam přišli, to byla první demonstrace. Lidé cítili, že sdílí nějakou společnou náladu nebo hodnotu, že jsou v opozici proti režimu. Rozhodnutí, že se jde na Václavák, se jevilo jako úplně logická věc. Kam bychom šli jinam? To nevyžadovalo nějaké spiknutí nebo úsilí lidi o tom nějak přesvědčit. Dav má nějakou vlastní intenci, vlastní vědomí. To jsem zažil vícekrát. Je asi možné, že nějací provokatéři mohli tuhle intenci nějak ovlivňovat nebo usměrňovat. V principu si ale myslím, že je obtížné donutit dav udělat něco, co nechce.
Probíhal jste na Národní pověstnou bicí uličkou? Byl jste zraněný?
Když nás uzavřeli, pokoušel jsem se nejdřív přesvědčovat policisty, aby nás pustili nebo abychom aspoň mohli s někým mluvit. Úplně mě ignorovali. Potom přišli příslušníci v červených baretech a začali nás mlátit. Vytvořila se pověstná ulička. Proběhl jsem jí, ale podařilo se mi tak nějak mezi policajty protáhnout a dostal jsem obuškem jenom lehce.
Jak hodnotíte uplynulých 30 let?
Jednoznačně pozitivně. Svoboda znamená i svobodu dělat špatná rozhodnutí. Nemusí se mi třeba líbit, koho máme za prezidenta nebo premiéra, ale je to svobodná volba mých spoluobčanů. Můžu vyčítat jenom sám sobě, že jsem neudělal nic pro to, abych je přesvědčil, aby udělali jinou volbu. Také nevěřím, že naše současné problémy nějak příčinně souvisí s komunismem. Říkat dnes, že společnost je špatná a že je to dědictví komunismu, je takový alibismus, výmluva. Ve skutečnosti ty problémy, které dnes máme, se v té či oné podobě vyskytují všude v západním světě. Česká republika je dneska normální západní země a má úplně normální problémy, které má spousty jiných zemí. Máme oligarchu premiérem a nejsme první ani poslední.
Tady bych vám oponoval. Mnoho zemí v Evropě takového premiéra nemá.
Neříkám, že to je dobře. Je ale kuriózní, že populisté a liberálové se vlastně shodují v odmítání polistopadové doby. Na jednu stranu premiér Babiš řekne, že všichni kradou, na druhou stranu liberální deník napíše, že 90. léta byla rájem šejdířů. Jejich narativ je hodně podobný. Moje interpretace těch třiceti let je, že to bylo obdobní neskutečného pokroku. Očekávat, že transformace může proběhnout úplně bez chyb, je prostě naivní. Tak svět prostě nefunguje. Mohli jsme udělat třeba jiné chyby, ale úplně se chyb vystříhat nešlo.
Proč jste jako Marek Benda, Jiří Dienstbier mladší nebo někteří další studentští kolegové nevstoupil po revoluci do politiky a nestal se třeba poslancem?
V roce 1990 jsem mohl kandidovat do Federálního shromáždění, skoro určitě by mě zvolili, jako zvolili všechny studenty. Přišlo mi ale, že není dobré, aby člověk, který nemá žádné životní zkušenosti, tvořil pravidla pro ostatní lidi. Místo toho jsem začal dělat pravidla pro hru Dračí doupě a to svým způsobem dělám i dodnes.
Vy jste stál také za historickou hrou Kingdom Come: Deliverance. Nenapadlo vás vytvořit hru na motivy událostí 17. listopadu 1989?
Je to zajímavá myšlenka, ale nikdy jsem o tom seriózně nepřemýšlel. Moji kolegové na Matematicko-fyzikální fakultě ale vytvořili historické hry, například Atentát, a teď dělají hru, která se odehrává v 50. letech. Je možné, že když budou pokračovat, nakonec se dostanou až do roku 1989.
