Svatomartinská husa? Ta je za odměnu, říká restauratér

I letos nabízí restauratér Lubo Mikuš svou vyhlášenou specialitu: svatomartinskou husu. I když, zajít si na ni nemůžete. Pouze si pro ni přijít. K okénku. Tak zkrátka dnes žijeme v pandemii.

„Svatomartinská husa, to bylo z pohledu restauratéra ‚za odměnu‘. Jako Valentýn a silvestr. Jedeš úplně nonstop, ale máš plno a nakopne tě to. Víš, že až do silvestra se nezastavíš. Teď je prostě všechno jinak,“ říká Lubo Mikuš.

Původní profesí není kuchař, ale číšník. To je práce, kterou miluje. Mezi lidmi, kteří jsou někdy v dobré náladě, jindy v horší, on sám však vždy ve výtečné, a k službám. Jsou v tomhle Češi horší než jiné národy, jak se někdy říká? Lubo Mikuš je Slovák, ale přesto, nebo právě proto, jsem se ho na to zeptal.

Miluje Francii a její kuchyni. Vášnivě nesouhlasí s tím, že když odřízneme vysoká patra tzv. fine dining, že v Evropě najdeme lepší národní kuchyně než tu francouzskou. Prý to není pravda. Ale poslouchejte.

Vychodil hotelovou školu ve slovenských Piešťanech, v Praze začínal v restauraci nahoře v Tančícím domě a o pár let později s přáteli tuto restauraci také sám provozoval. Pracoval ve Francii, na Korsice a v Burgundsku, ale za domov považuje Prahu.

S úrovní gastronomie je zde spokojen, byť je zároveň pravda, že Praha má stále pouze dva podniky s michelinskou hvězdou. Předběhla nás Budapešť a Vídeň, ta je na míle vzdálená. Proč to tak je? Poslouchejte.

Dozvíte se, jaký je zaručený a zároveň jediný recept, jak hosta dostat do dobré nálady a pak ho v ní udržet. Nápověda: ano, je to ten způsob, který vás napadl jako první. Ale stejně si to poslechněte.