Článek
Svou 141. sezonu plánuje pod heslem Národní pýcha a předsudek a zaplní ji vedle klasických titulů premiérami nových děl současných tvůrců i adaptací kultovního filmu. Uvede třeba hru na motivy života Nicholase Wintona nebo komedii Ecce homo Homolka podle známého filmu.
Divadlo, jehož provoz v roce 1881 zahájila Hubička za účasti skladatele Bedřicha Smetany, plánuje i vybudování komunitního centra. Centrum by mělo vzniknout kousek od divadla, v proluce domu v ulici Elišky Peškové. „Eliška Pešková byla mimořádná a pro smíchovské divadlo zásadní osobnost – herečka, autorka, překladatelka a manželka Pavla Švandy ze Semčic, s níž Švandovo divadlo před 140 lety zakládal,“ uvedl v tiskové zprávě ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek.
Doplnil, že divadlo od listopadu zdraží o deset procent vstupenky, což podle něj dorovná náklady, které divadlu vzrostly i kvůli vynucené pauze způsobené pandemií. Švandovo divadlo je příspěvkovou organizací Prahy a přispívá mu i Praha 5.
„Usilujeme o hledání a artikulaci témat, která společností rezonují nebo snad vbrzku rezonovat budou,“ uvedla dramaturgyně Martina Kinská. Takovými tématy jsou podle ní například klimatické změny, umělá inteligence, nenávist k druhému pohlaví, šikana mezi dospívajícími, tabu znásilnění, ochrana lidských práv i nekalé praktiky tajných služeb.
Sezonu 2021/22 zahájil v půlce září Cyrano z Bergeracu. V režii Thomase Zielinského uvidí poprvé 6. listopadu diváci hru britské dramatičky Lucy Prebbleové Příliš drahý jed mapující kauzu otravy Alexandra Litviněnka, bývalého agenta KGB a FSB. Inscenace měla světovou premiéru v září 2019 v londýnském Old Vic Theatre. Představí se v ní téměř celý soubor Švandova divadla a role Alexandra Litviněnka se zhostí Petr Lněnička. V druhé polovině sezony se 12. března 2022 uskuteční premiéra hry Winton, kterou pro divadlo napsala Kateřina Tučková. Komedie Ecce homo Homolka by měla mít premiéru 28. května 2022.
Nové Švandovo divadlo na Smíchově založill 1. října 1881 zkušený principál Pavel Švanda ze Semčic. Jeho syn Karel ho po roce 1900 otevřel moderním vlivům a na repertoár zařadil hry Jaroslava Hilberta, Viktora Dyka či Fráni Šrámka. Divadlo měnilo jména podle nájemců, k nimž patřili i Vlasta Burian, Ferenc Futurista a Jára Kohout.
Po skončení druhé světové války vzniklo zcela nové, Realistické divadlo. K nejúspěšnějším inscenacím v prvních sezonách patřila inscenace o Myších a lidech Johna Steinbecka v režii tehdejšího ředitele Karla Palouše, ve hře Přišel na večeři režiséra Oty Ornesta si tu pohostinsky stihl zahrát i Jan Werich. Po roce 1948 stát divadlo vyvlastnil a stalo se z něj Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého. Na programu mělo budovatelské tituly.
Uvolnění v 60. letech přineslo lepší časy i mnoha divadelníkům, kteří svobodnější poměry zároveň často aktivně spoluvytvářeli. V roce 1962 se po návratu z vězení za pokus o emigraci stala členkou hereckého souboru Jiřina Štěpničková.
Na scéně Realistického divadla se za jeho existence objevilo mnoho osobností, z režisérů například Miroslav Macháček, Luboš Pistorius, Miroslav Krobot, Karel Kříž, Petr Lébl, Lída Engelová nebo Hana Burešová. Z herců zde působili například Ivanka Devátá, Zdeněk Dítě, Jiří Adamíra a Josef Vinklář, v 70. a 80. letech pak Jiří Klem, Marta Vančurová, Jan Hartl, Jan Hrušínský, Leoš Suchařípa, Jan Vlasák či Zdeněk Žák.
Po roce 1989 divadlo neslo název Labyrint, po další rekonstrukci a pod vedením současného ředitele se v roce 2002 vrátilo k původnímu názvu Švandovo divadlo.
