Článek
Na jejich koncertech se setkávají tři generace fanoušků, ta nejmladší se o nich učí ve škole. „Asi mladé táhne to, že jsme vydrželi tak dlouho. A třeba naše muzika není úplně blbá,“ směje se nejdéle hrající člen PPU.
K Plastikům se přidal hned rok po založení v roce 1969. Milan Mejla Hlavsa skládal, Josef Pepa Janíček byl ale celou dobu kapelníkem. „Byli jsme demokratická kapela. Mejla něco vymyslel, my to pak hráli jinak a on se s tím smířil,“ vzpomíná ve Výzvě.
V sedmdesátých letech s kapelou vstoupili do undergroundu. „Neměli jsme žádné ambice nebo politický program, chtěli jsme jen hrát,“ říká.
Ani v dobách nejsilnějších represí, kdy došlo na výslechy, vězení a soudy, ho nenapadlo, že by bylo lepší přestat, že muzika nestojí za potíže. Nikdy nepřemýšlel o emigraci. „Pro nás bylo to undergroundové společenství tak silné, že jsme všechno překonali. Největší stres jsem měl, když jsem byl zavřený a dali mi papír, že bude soud. Nevěděl jsem, co budu říkat.“
Význam undergroundu před nebo po revoluci neřeší. A je mu v podstatě jedno, kdo si co myslí. Když s kapelou Půlnoc dostali v devadesátých letech smlouvu u americké nahrávací společnosti, bral zase všechno s nadhledem. „Nad svými sny jsem nepřemýšlel, jen mě těšilo, že budeme dělat, co nás baví.“
Jaká hudba ho baví dneska? Dá se hraním uživit? A jaký je podle něj dnešní svět? Rozhovor s legendou českého undergroundu, která se ale radši drží v pozadí u kláves, sledujte v úvodním videu.
