Článek
Desátého září ho probudili ve čtyři hodiny ráno. Nechali ho vypít skleničku rumu a vykouřit dvě cigarety. Třetí mu už nedovolili. Zavázali mu ruce a hlavu připevnili do tzv. španělského límce. Ostrá čepel mu setla hlavu. Hamida Djandoubi byl poslední, na kterém byl oficiálně vykonán trest smrti gilotinou. Ve Francii v roce 1977.
Trest smrti byl ve Francii zakázán až čtyři roky poté. Po dlouholeté tradici, kterou gilotina už od dob Velké francouzské revoluce v zemi má. Dřevěnou konstrukci s šikmou čepelí vynalezl chirurg Antoine Louis, proto se gilotině ještě na přelomu osmnáctého a devatenáctého století říkalo „louisette“ nebo „louison“.
Gilotina, tedy ve francouzštině guillotine, dostala své dnešní označení po svém propagátorovi, doktoru Guillotinovi. V historii se ale objevuje i jméno německého mechanika Schmidta, který měl gilotinu postavit. Způsob mechanické sekyry se v Německu používal už od středověku.
Setnutí hlavy ostrou čepelí bylo považováno za humánní vykonání trestu smrti. Doktor Guillotin, který byl v roce 1789 poslancem Národního shromáždění, přednesl návrh, aby se gilotina stala oficiálním prostředkem vykonání trestu smrti. V zákoně z roku 1791 zní věta „všem odsouzeným na smrt bude setnuta hlava“, která se stala jedním z hesel revoluce. V dřevěné konstrukci tak skončil i Ludvík XVI. a jeho manželka Maire Antoinetta. Úplně poprvé se šikmá čepel „dala do práce“ v roce 1792, na Place de Grève v Paříži setla hlavu Nicolasi Pelletierovi, který byl obviněn z násilné krádeže.
O 175 let později umírá pod gilotinou poslední, Hamid Djandoubi, který byl obviněn z vraždy mladé ženy. Unikátní svědectví získal deník Le Monde, který v roce 2013 nechal vyprávět Monique Mabellyovou, jež se celého procesu i vykonání trestu v marseillské věznici účastnila, jako členka soudního sboru. „Je mladý, velmi mladý,“ psala o devatenáctiletém vrahovi Mabellyová: „Vlasy černočerné, dobře zastřižené. Tvář tak krásná, pravidelné rysy, ale kůže sinalá, s kruhy pod očima.“
Věžni čekající na popravu gilotinou.
„Uslyšela jsem tupý zvuk. Otočila jsem se a viděla jen spoustu krve,“ popisuje expresivní zážitky Francouzka. O čtyři roky později, v září, si francouzští poslanci odhlasovali zákaz trestu smrti, jen pár měsíců poté, co se vlády v zemi ujal François Mitterrand. „Příliš dlouho tu setrval tento přežitek doby minulé,“ odůvodnil Robert Badinter, který návrh podal, v Národním shromáždění.
Brno už bylo svobodné, na Pankráci pořád mlátila gilotina
„Co se týče území Československa, tak to přišlo s nacistickou okupací,“ dodává kontext o používání gilotiny na našem území Aleš Kýr, historik Vězeňské služby: „Trest smrti stětí gilotinou ukládal zpravidla Německý zvláštní soud.“ Pražská gilotina byla ale zřízena až v roce 1943. Do té doby se odsouzení na smrt vozili do Německa. V Drážďanech bylo podle statistik popraveno více než 800 Čechů.
Prvním pražským popraveným byl v roce 1943 Václav Zábranský, a to v tzv. Pankrácké sekyrárně, popravčích místnostech Pankrácké věznice. Naposledy padla gilotina na našem území v dubnu 1945, kdy už bylo osvobozeno Brno. „V Praze na Pankráci ale do poslední chvíle mlátila gilotina a padaly hlavy,“ říká Kýr pro Seznam Zprávy. Za dobu protektorátu bylo gilotinou popraveno 1075 osob, nejen Čechů.
Kat Alois Weiss, který popravoval gilotinou za protektorátu Čechy a Morava
„Po válce se uchýlil do bavorského Straubingu. V 60. letech žádal československé úřady, aby mu poslaly dobrozdání, že tu za protektorátu pracoval, že by mu to chybělo jako zápočet do důchodu. Nikdo mu nic neposlal.“
(Aleš Kýr, historik Vězeňské služby)
Odsouzení na smrt byli drženi v absolutní izolaci. Na popravu čekali zprvu až tři týdny, později jen týden. Každý den ale museli pracovat. „Museli slepit tisíc obálek nebo obchodních sáčků. To byly takové pytlíčky s potisky, dával se do nich třeba šampon nebo sladomelové bonbony. Profitovaly z toho firmy, které působily na území protektorátu. Když si někdo koupil zboží, ani nevěděl, že ho lepily ruce odsouzených trestu smrti,“ ilustruje Kýr.
„Když lékař Guillotin toto prosazoval, myslel si, že to bude rychlé, takové ty příběhy, kdy dali useknutou hlavu zpět k tělu a ten člověk ještě chvilku chodil a komunikoval, to jsou pohádky,“ říká Aleš Kýr. „Smrt nastala okamžitě. Těch pár kroků ke gilotině, například tady na Pankráci, kde musel odsouzený přejít ze zasedací místnosti na popraviště, musel být ale šílený pohled,“ dodává Kýr.
Německé gilotiny byly, až na jednu, zničeny. „Například ve Wolfenbüttelu zničili i kachličkové stěny a zabetonovali odtok na krev, tu místnost změnili k nepoznání,“ říká. „Středověký způsob popravy už opravdu po druhé světové válce nebylo důstojné používat. Těžko říct, proč ho Francouzi nadále dělali,“ uzavírá Aleš Kýr.
