Článek
„Na světě existuje pouze jedna Čína a Tchaj-wan je její součástí,“ prohlásil čínský ministr zahraničí v březnu 2017. Tentýž rok to zopakoval ještě několikrát, o rok později znovu, pak zase, snad ve snaze, aby tato mantra veskrze zlidověla. Až se konečně v roce 2020 stalo, že se „princip a suverenitu jedné Číny“ podařilo poškodit i České republice.
České vládě podporující pekingskou verzi principu jedné Číny pocuchala cesta Miloše Vystrčila na Tchaj-wan úsměv. Představitelé země napříč politickým spektrem se nejenže nepřekvapivě neshodli, zda byla cesta dobrý nápad či nikoli. Dost možná jeden z těchto táborů netuší nebo nechce doznat, čemu to vlastně fandí.
O nás, bez nás
Ostrov v Jihočínském moři, velikostně srovnatelný s Českou republikou, se součástí Číny stal přirozeným vývojem. Původní obyvatelé jsou etnicky příbuzní jihočínské menšině Miao. Ve 12. století ustoupili do hor před čínskými rybáři a zemědělci. V 17. století se sem začali uchylovat čínští vzdělanci, kteří chtěli utéct před mandžuskou nadvládou. Po ní se ostrov nakonec stal opravdu čínským, a to roku 1683 jako součást dynastie Čching.
Od 70. let 19. století se o ostrov začali zajímat Japonci, kterým připadl roku 1895 na základě smlouvy podepsané v Šimonoseki. Obyvatelstvo ale proti kolonizátorům bojovalo, na čas dokonce vytvořili samostatný státní útvar - první republiku na území Asie. O opětovném připojení Tchaj-wanu k Číně bylo rozhodnuto na káhirské konferenci v roce 1943 válčícími mocnostmi - o nás, bez nás. Byl obnoven statut ostrova jako jedné z čínských provincií a obyvatelé získali čínské občanství. Tchaj-wanci se stále uklidňovali, že v roce 1947 přijde v platnost nová ústava. Tak se ale díky zásahu čínského guvernéra nestalo.
Princip jedné Číny v dnešních diplomatických kruzích nejčastěji znamená požadavek Čínské lidové republiky, aby její ekonomičtí partneři zároveň neměli vztahy také s Čínskou republikou, tedy s Tchaj-wanem. A nejde jen o dohodu spoléhající na dobré slovo, ČLR od svých partnerů očekává podepsání prohlášení, že „vedení v Pekingu je jediným zákonným zástupcem celé Číny a Tchaj-wan je neoddělitelnou součástí čínského území“.
„Jedna Čína“ je jinak dlouhodobě zavedený koncept formující vztahy mezi Čínou, Tchaj-wanem a Spojenými státy, který má až pět samostatných výkladů - ze strany pevninské Číny, komunistické strany, Kuomintangu, Demokratické progresivní strany a Spojených států.
Vztahový trojúhelník
Psal se rok 1945 a Čínská republika se stává jedním ze zakládajících členů OSN. Zemí ale zmítá občanská válka. V květnu 1949 komunisté dobývají Šanghaj. Poražený Kuomintang v čele s Čankajškem prchá s miliony nacionalistů na ostrov Tchaj-wan, který je odtržen od životně důležitých center na pevnině. V teď už ostrovní Čínské republice nastoluje Čankajšek diktaturu a za legitimní vládu celé Číny prohlašuje tu svou. Začíná půl století trvající izolace Tchaj-wanu od kontinentální Číny.
Zároveň však roku 1949 vyhlašují vítězní komunisté na pevnině vznik Čínské lidové republiky. Prezidentem se stává Mao Ce-tung. Na každé straně Tchajwanské úžiny nyní existuje Čína považující se za tu „jedinou“. Název Čínská republika zůstal Tchaj-wanu jako dědictví z období čínské občanské války. Od roku 1949 tak fakticky existují dvě Číny. Čínská republika na Tchaj-wanu a Čínská lidová republika na pevnině.
Komunistické Číny se tehdy kapitalistický západ stranil, a do oka mu tak více padl demokratičtější Tchaj-wan. Sami komunisté původně brali v potaz pouze tři diplomatické mise akreditované za dob Kuomintangu - sovětskou, polskou a československou.
Jenže i čínská pevnina prožila vlastní diplomatické bouře, a to, když se z přirozeného spojence, Sovětského svazu, který jako první v roce 1949 vůbec uznal existenci Čínské lidové republiky, začala stávat hrozba. Mimo jiné k této změně nálad přispěl nesouhlas ČLR s invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Bylo na čase hledat si spojence jinde.
Ping-pongem k přátelství
Spolu s příchodem 70. let se zraky čínských diplomatů začaly dívat směrem na západ. Období, kdy spolu poprvé začaly Čína s USA spolupracovat, se označují jako ping-pongová diplomacie.
Jak sport dokázal sblížit i Ameriku s Čínou
Během světového šampionátu ve stolním tenise roku 1971 v Nagoji jeden z amerických hráčů, Glenn Cowan, omylem nastoupil do autobusu čínské reprezentace. Tam se k němu většina Číňanů chovala odměřeně, jelikož v Číně předtím byly slogany hlásající pád amerického imperialismu běžné a v lidech pěstovaly představu USA jakožto nepřítele. Nakonec se však s Američanem dal do řeči čínský hráč Čuang Ce-tung. Nedlouho na to byl americký tým pozván do Pekingu, čímž se stal první americkou delegací v ČLR od nástupu Mao Ce-tunga k moci v roce 1949. K prvnímu kontaktu mezi ČLR a USA tak nedošlo na politickém poli, ale na tom sportovním.
Spojené státy, tehdy pod vedením Henryho Kissingera, začaly s Pekingem navazovat styky prostřednictvím tajných schůzek různě po světě, na kterých se Kissinger, poradce pro otázky národní bezpečnosti a později ministr zahraničí, setkával převážně s čínským premiérem Čou En-lajem. Během nekonečně prodiskutovaných dnů, ze kterých nikdy nic důležitého nevzešlo, ale přišla řeč i na Tchaj-wan.
Po několika dalších výměnách se obě strany nakonec jen shodly na tvrzení, že Číňané na obou stranách úžiny tvrdí, že je jen jedna Čína, a Kissinger tak politiku jedné Číny uznává. Spojené státy tak zahrály na obě strany uznáním, že na obou stranách Tchajwanské úžiny sídlí nějaká vláda, která si dělá nárok na celou Čínu.
Diplomatické a zejména pak byznysové zájmy Spojených států se ale od té doby upíraly jen k jednomu břehu.
Členství v OSN
ČLR požádala o přijetí do OSN už 15. 11. 1949. Křeslo Číny však bylo obsazené delegátem Kuomintangu. Požadavky ČLR, aby na toho křeslo zasedl delegát z Pekingu místo delegáta z Tchaj-peje, podpořily jednoznačně SSSR, Jugoslávie a Indie. Ostatní země byly odmítavé a zdrženlivé.
Událostmi v době Korejské války (1950-53) byla ČLR zbavená možnosti zasednout v OSN. Od té doby byl každoročně předkládán návrh Valnému shromáždění OSN na přijetí Pekingu. Potřebných dvou třetin hlasů získala ČLR poprvé v roce 1971. V duchu zásady, že existuje jen jedna Čína, opustil Tchaj-wan všechny složky OSN.
Po těchto jednáních USA podpořily návrh na vstup ČLR do OSN, což vynutilo odchod zástupců Čínské republiky na Tchaj-wanu a přimělo vlády mnohých zemí diplomaticky uznat vládu v Pekingu, a tedy přerušit kontakty s vládou v Tchaj-peji.
Americký Jidáš
Po letech vřelejších americko-čínských vztahů se Spojené státy v roce 1979 za vlády prezidenta Jimmyho Cartera rozhodly přerušit oficiální vztahy s Tchaj-pejem ve prospěch Pekingu. Dveře si USA ale nezavřely úplně. Započala společná cesta neformálních vztahů a spoluprací řízená prostřednictvím obchodních a kulturních institutů, která vyústila v důležité bezpečnostní spojenectví.
Téhož roku totiž vešel v platnost Taiwan Relations Act (TRA), americký zákon o spolupráci a společné obraně, ve kterém se Spojené státy zavázaly Tchaj-wan v případě ohrožení Čínou chránit. Co je pak rozhodující a dodnes diplomaticky palčivé téma – na základě znění zákona Spojené státy zajišťují prodej zbraní na ostrov pro účely obrany. Podmínkou USA pak byla dohoda o mírovém řešení případných konfliktů mezi oběma stranami a udržování snah o „konstruktivní dialog“. Tyto neoficiální vztahy spravuje v Tchaj-peji Americký institut, soukromá společnost, jejímž prostřednictvím jsou vykonávány diplomatické činnosti.
Pojďme se shodnout, že se neshodneme
Takto by se dal shrnout začátek 90. let a takzvaný Konsenzus z roku 1992. Tehdy americkou politiku jedné Číny přijal jak Peking, tak Tchaj-pej. Každá strana si jej ale vysvětluje po svém.
Podle Komunistické strany Číny je základem principu jedné Číny stanovisko, že „vláda ČLR je jedinou legitimní vládou Číny a existuje pouze jedna Čína a Tchaj-wan je její nedílnou součástí“. Na tomto základě vytvořila vzorec „mírového sjednocení, jedna země, dva systémy“. Ten měl pokrýt nejen ekonomickou spolupráci, jakož i očekávaný výsledek znovusjednocení, kterým komunistická strana degraduje Tchaj-wan na úroveň zvláštní administrativní oblasti Číny.
It is touching to know @Vystrcil_Milos was able to fulfil a promise to late Senate President Jaroslav Kubera, honoring the memory of a principled leader & great friend to Taiwan. Your trip strengthened the #Taiwan-#Czechia bond & showed our commitment to democratic values. https://t.co/4RiUEhPfOJ
— 蔡英文 Tsai Ing-wen (@iingwen) September 6, 2020
Na Tchaj-wanu se o existenci takového konsenzu vedou spory. Kuomintang (KMT) tvrdí, že taková shoda existuje, ale s jiným výkladem, Demokratická Progresivní strana (DPP) pod jednou Čínou vidí americké znění, tedy že jak pevninská Čína, tak Tchaj-wan patří ke stejné Číně, ale obě strany souhlasí s interpretací významu té jedné Číny podle jejich vlastní definice. Na jejím znění se ale nikdo nedohodl.
Prakticky je tak těžší obhájit, proč by Tchaj-wan měl být něčím jiným než samostatnou zemí. Ostrov má svou demokraticky zvolenou prezidentku. Má vlastní zákony i armádu, parlament, pasy, kulturu, identitu. Jedna Čína dodnes existuje pro Peking jako očekávání, že jej přijmou všichni ekonomičtí kolegové.
Nejen vzhledem ke složitému historickému vývoji se těžko Tchaj-wanu divit, že přestože oficiálně nezávislost nevyhlásil, stále odmítá, že by Čínské lidové republice jakkoli patřil. Čínská republika je dnes de facto nezávislý a od roku 1988 demokratizující se stát. Tchaj-wan jako samostatný stát uznává pouze 18 zemí.
