Článek
„Myslím, že není moc divadelních her, které by pojednávaly o sourozeneckých vztazích,“ říká hned zkraje našeho rozhovoru režisér a umělecký šéf činohry Národního divadla Daniel Špinar. „Navíc je to téma, které se týká každého z nás. Krevní pouto nelze nikdy popřít a je to něco, co vždycky naprosto překryje všechno ostatní. Své sourozence – nebo vůbec své nejbližší – můžete milovat, současně je ale také nenávidět nebo jim můžete absolutně nerozumět. Myslím, že to bude divákům v mnoha ohledech blízké,“ dodává.
Text divadelní hry, původně nazvané „Ritter, Dene, Voss“, napsal v roce 1984 kontroverzní rakouský spisovatel a dramatik Thomas Bernhard. Název byl odvozen od příjmení tří slavných německých herců (Ilse Ritterová, Kirsten Deneová, Gert Voss), pro které Bernhard tuto hru napsal a kteří následně jako první ztvárnili postavy dvou sester (hereček) a bratra (filozofa).
Svého prvního jevištního uvedení u nás se hra dočkala již v roce 1996, kdy ji na jevišti pražského Divadla Na Zábradlí nastudoval režisér Jan Antonín Pitínský (společně s Emílií Vášáryovou, Zdenou Hadrbolcovou a Jiřím Ornestem v rolích sourozenců).
„Thomase Bernharda jsem jako autora objevil ve svých 19 letech – právě díky slavné inscenaci Ritter, Dene, Voss v Divadle Na Zábradlí, kterou jsem viděl celkem desetkrát,“ vysvětluje Špinar. „Do té doby jsem vnímal divadlo spíše konvenčně, ale ten text byl natolik syrový, překvapivý a šokující, až avantgardní, že mi to otevřelo oči v tom, co vše je vůbec možné na jevišti udělat. Poté jsem přečetl snad všechny Bernhardovy romány, miluji jeho hry; ale docela dlouho jsem čekal na chvíli, až to ve mně odezní. Když máte takhle oblíbenou hru, je vždycky těžké ten text inscenovat – získat potřebný odstup, najít v tom tématu něco svého a nového. Potřeboval jsem 20 let na to, abych to všechno znovu objevil.“
Že zkoušení nové inscenace bylo pro její hlavní aktéry velice osobní a intimní záležitostí, potvrzují i samotní herci. „Laskavá a naprosto otevřená spolupráce,“ říká bez dlouhého otálení herečka Zuzana Stivínová. „Dan měl přání, aby se hra jmenovala Sourozenci. Myslím, že by to bylo výstižnější. Jednou z možností bylo také nechat ji přejmenovat z Ritter, Dene, Voss na Stivínová, Juřičková, Rašilov. To nám ale nakonec neprošlo,“ dodává s úsměvem.
„Agentura pak následně povolila změnu názvu na Oběd u Wittgensteina,“ navazuje herec Saša Rašilov. „A tady k tomu vám prozradím ještě jednu pikantnost. Bernhard se svým komplikovaným, přímo nenávistným vztahem k vlastnímu národu zakázal v Rakousku (po své smrti) uvádění svých her. Jelikož ale neměl děti, práva na jeho hry momentálně vlastní jeden pán, který je kadeřníkem ve Vídni. A když za ním neustále chodili rakouští divadelníci, nešlo odolávat donekonečna. Díky tomu se teď Bernhardovy hry mohou znovu inscenovat,“ vysvětluje herec, který ztvárňuje filozofa Ludwiga Wittgensteina.
„Skutečný Ludwig Wittgenstein, který žil v první polovině 20. století, byl nesmírně inspirativní a fascinující osobností. Málokdo ví, že svojí logikou a myšlením navedl další vědce a myslitele ke zdokonalení různých technických pomůcek a přístrojů, například i dnešních počítačů,“ uzavírá Špinar. Dominujícím prvkem v inscenaci – vedle sourozeneckých vztahových peripetií nebo zúčtování s rodinnou historií – je také téma „blázna v rodině“.
Sourozenecká láska ve třech – a hlavně stále (ještě) na hranici šílenství – shodují se hlavní představitelé. Oběd u Wittgensteina na jevišti Stavovského divadla však nabízí především poctivé herecké výkony Saši Rašilova, Lucie Juřičkové a Zuzany Stivínové, pro kterou je zmiňovaná premiéra současně profesním návratem do souboru činohry Národního divadla. Trio herců na scéně doplňuje bubeník Jan Hrovatitsch.
Co dalšího k nové hře ještě herci s režisérem prozradili? Jak vnímá Zuzana Stivínová svůj návrat na prkna Národního divadla? Na rozhovor s tvůrci a ukázky z premiéry inscenace se můžete podívat v našem úvodním videu.
