Článek
Zita Pallavicini je dědička starých šlechtických rodů rakousko-uherské monarchie, původ jména Pallavicini má v Itálii. Její prapradědeček Gyula Andrássy se měl dvořit císařovně Sisi. „Co se tam opravdu stalo, se snad nikdy nedozvím, myslím, že tak je to hezké. Oni byli opravdu velmi dobří kamarádi. Co je spojovalo, byla právě láska ke koním. Myslím, že to mělo i politický vliv, protože díky Sisi se ty vztahy mezi Maďarskem a Rakouskem zlepšovaly,“ vzpomíná markraběnka.
Češi se přitom dokážou ke šlechtě podle Pallavicini chovat lépe než Maďaři. „Lidé tam z toho byli vedle, nevěděli, jak se ke mně chovat. Když jsem chtěla pracovat, dávali mě na různé charitativní akce, ale nikdo mi nikdy nezaplatil,“ popisuje Pallavicini. Lidé podle ní měli zkreslené představy o tom, že žije jako markraběnka, žije na zámku a dostává apanáž. „Češi si víc dokážou vážit toho, když někdo něco dělá,“ popisuje své pocity markraběnka.
Kromě bytového designu se od ledna také věnuje poradenství pro země Visegrádské skupiny a Rakouska. „Politika je věc, která se nedá učit, člověk pro to člověk musí mít cit,“ říká ve Výzvě markraběnka. Využívá k tomu právě svůj původ, který jde napříč několika zeměmi Evropy, i znalost sedmi jazyků. Kdyby mohla poradit samotnému maďarskému premiérovi, její rada by byla prý jednoduchá – „aby byl víc fit a sportoval“.
„Konzervatismus neznamená, že jsem spolkla nějaké pravítko a nejsem otevřená, mám v sobě i liberální stránku,“ odpovídá Pallavicini na otázku, že v Česku je řada aristokratů v politice a tíhnou právě ke konzervatismu.
Nebudu jak Bridget Jones
Zita Pallavicini teď chystá pokračování Deníku šílené markraběnky, přes léto chce napsat druhý díl, který by měl celý příběh ucelit a uzavřít. „Dostala jsem reference od čtenářů, že by to rádi četli dál a že to nemá konec, tak tím druhým dílem to uzavřu a snad bude i napínavější. Třetí díl už ale neplánuji, nebudu jako Bridget Jones,“ odhaluje svoje knižní plány.
V jakém jazyce si autorka, která ovládá sedm jazyků, deník píše? „Ten první díl jsem napsala v maďarštině, ale s českým mozkem. Mám ten velký úkol, že to teď budu psát česky, ten druhý díl,“ dodává. Psaní bere i jako terapii, jak se vyrovnat s ranami osudu. Ji samotnou by si ale nenapadlo stěžovat. „To je hrozná nuda a neelegantní,“ dodává Pallavicini.
Podívejte se na celý rozhovor se Zitou Pallavicini v úvodním videu.
