Staral se o něj jako o vlastního tátu. Teď mu úřady řekly: Jste cizí, nemáte nárok

„Zbortil se mi sloup, který dvacet pět let fungoval. Najednou je to všechno pryč. Člověk, kterého jsem bral jako svého tátu, je prý pro mě někým cizím.“ Toto jsou slova Václava Novotného, který se jen těžko smiřuje s faktem, že se jeho mnohaletý vztah k nevlastnímu otci, s nímž prožil kus života, najednou rozplynul. Zákon ho totiž bere jako někoho, kdo se svým otčímem nemá vůbec žádnou vazbu. Pouze lidskou, ale ne právní.

Václavova maminka se v jeho osmnácti letech znovu šťastně provdala. Její novou láskou se stal jistý Petr Novotný. Václavovi v té době bylo už osmnáct let, ale svého otčíma přijal se vším všudy. A dokonce tehdy přijal i jeho příjmení.

„Samozřejmě jsem ho spoustu let bral jako kamaráda, ale postupem času získáváte takový bližší vztah. Je jako táta. Protože se mnou strávil daleko víc času než můj vlastní otec,“ dodává Václav Novotný.

S Václavovou maminkou prožil její druhý manžel dlouhých dvacet pět let, než mu doma v náručí zemřela na rakovinu. Splnil jí to, co chtěla. Zůstat do konce s ním.

Pak ale přišel pro Petra Novotného ostrý zlom. Se smrtí své ženy se nedokázal smířit. Nedokázal bez ní žít. A jeho psychický stav se rapidně horšil. „To bylo úplně automatické – říct jo, půjdeš ke mně. Nazdar! Protože jsem viděl, že by to jinak mělo rychlý konec,“ vzpomíná Václav Novotný s tím, že pro něj bylo naprosto jasné, že si svého nevlastního otce přestěhuje z Prahy k sobě do malého domku v Čelákovicích. A že se tam o něj bude starat. Prostě se zachoval tak, jako syn ke svému otci. A více než dva roky se o otčíma sám staral.

Psychický stav starého pána se ale zhoršoval. Víc a víc se uzavíral sám do sebe. Začal žít ve svém samotářském světě. Sám, jen se svými vzpomínkami. A tak se s Václavem nakonec dohodli, že půjde bydlet do nedalekého domova seniorů. „Kontakt jsem měli každodenní. Každý den, ve stejnou hodinu, jsme se potkávali na obědě. Řekli jsme si, co je nového, zavzpomínali jsme, a jemu to takhle vyhovovalo. Jinak dokázal trávit celé dny tady na lavičkách,“ ukazuje Václav Novotný. „Byl to neuvěřitelně sečtělý muž a pořád jen četl ty své knížky.“

Jednoho dne však otčím na pravidelný oběd nedorazil. Nic neobvyklého, myslel si nevlastní syn. Občas se stávalo, že starý pán někam odjel. Třeba do Prahy k zubaři. A řekl mu o tom až druhý den.

Jenže druhý den se situace opakovala. Václav Novotný tedy sedl na kolo, objížděl lavičky, parky; pátral, zda svého nevlastního otce neuvidí.

Když ani následující den otčíma nikde nenašel, zašel do domova seniorů. „Ptal jsem se zdravotní sestry, jestli ho neviděli. Řekla mi, že ano. Že ho včera večer viděli, že je v pořádku. No a to vás uklidní. Přestanete panikařit,“ dodává Václav Novotný.

Mobil starý pán neměl a pevnou linku v jeho bytě v domově seniorů nikdo nezvedal. Dveře nikdo neotevíral. Po pár dnech už nervózní Václav zalarmoval vedení domova, aby byt jeho nevlastního otce otevřeli. Za asistence městské policie. Protože nikdo neměl druhý klíč.

Starý pán byl už mrtvý. A jak se ukázalo, už jedenáct dní.

Reportérka pořadu Záhady Josefa Klímy natáčela s vedením domova seniorů, to možné pochybení nepřipouští. Klienti prý mají naprostou svobodu. Nikdo je nekontroluje. A pokud sami nechtějí, aby na ně někdo dohlížel, nikdo je nesleduje. A tudíž nikdo nezjistí, že už tam jedenáct dní třeba někdo úplně chybí.

A tak Václav vyřídil pohřeb člověka, kterého bral jako svého tátu. Pak přišel další šok v podobě sdělení, že vztah k jeho nevlastnímu otci nebyl ničím. V rámci dědického řízení je totiž neznámým člověkem, bez jakékoliv právní vazby k zemřelému. A to znamená, že si po něm nemůže nechat třeba ani jeho brýle. A z bytu v domově seniorů si nemohl odnést ani urnu s popelem své vlastní matky.

Hlavní problém je v tom, že ho prý otčím neadoptoval. A ani nesepsal v jeho prospěch závěť. Do kategorie dědiců se tak Václav Novotný jednoduše nevejde. A to ani v případě, že neexistují žádní jiní dědicové. V tomto příběhu prý ale ještě existuje jakýsi příbuzný starého pána, který v roce 1945 hned po válce utekl do Německa. Za války měl ten někdo údajně spolupracovat s gestapem. Ale kdo to přesně je a kde by měl bydlet, to nikdo neví.

Právní postup je takový, že pokud se do půl roku ten někdo k dědictví nepřihlásí, propadá dědictví automaticky státu. A to se s největší pravděpodobností stane. „Nakonec jsem získal alespoň urnu své maminky. Ale zlaté náušnice po ní už ne. Prý mám dokázat, že byly její,“ uzavírá Václav Novotný.

Co všechno v dědictví po nevlastním otci bylo, kam se vlastně podělo a zda má Václav Novotný šanci se k dědictví přihlásit, zjistíte v úvodním videu.

Reportáž je součástí pořadu Záhady Josefa Klímy, který můžete v premiéře sledovat na Televizi Seznam každou neděli od 21:15.

Jak naladit Televizi Seznam u vás doma? Praktický návod ZDE.

A můžete nás sledovat také na Facebooku.