Článek
Komunista, rezident Státní bezpečnosti, ale hlavně nenápadný muž v pozadí. Radil tehdejšímu premiérovi Ladislavu Adamcovi i jeho nástupci Mariánovi Čalfovi. Ale hlavně – byl to on, kdo obě strany přivedl k jednacímu stolu.
Oskar Krejčí už v srpnu revolučního roku zařizoval schůzky mezi tehdejším vedením Československa a iniciativou Most, kterou vedli Michal Horáček a Michael Kocáb.
Právě na křest jeho nové knihy byl pozván a přišel. I když, jak s nadsázkou tvrdí, nevěděl, jestli po něm lidé nezačnou házet rajčata. A stejně jako při jiných vystoupeních zopakoval, že právě díky tehdejší urputné snaze jednat, a to z obou stran, můžeme dnes nazývat revoluci sametovou a nikoliv krvavou.
„Když si představíte manifestaci na Letenské pláni, tam máte 300 tisíc lidí, dovedete si představit, co to udělá, když nad nimi přeletí stíhačka? Rozežene je okamžitě a budou mrtví jen tak, jak budou všichni utíkat. Na to jste nepotřebovali divize,” zamýšlí se nad možnostmi tehdejších represivních sil Oskar Krejčí.
„Policie už by na to nestačila, ale armáda by to rozehnala, kdyby se vzbouřili ne plukovníci, ale poručíci,” dodává, aby dodal váhu svému přesvědčení, jak málo před 30 lety chybělo k násilí.
Mohl to být zásah ze strany totalitního státu a jeho složek, náhlý zkrat jedinců, který by vyprovokoval krvavou řež, ale i násilí vycházející z davu. Lynče se podle Oskara Krejčího bál on i ostatní komunisté.
„To, že krize tu je a že změna přijde, to bylo jasné, to myslím chápal každý. To, co nebylo jasné, byla forma. Ten hněv v ulicích se kdykoliv mohl změnit v davové chování. Pak by tu mohla nastat masová msta, věšení komunistů na stožáry, zabíjení někde na stadionech, jako jsme to viděli v Chile,” říká někdejší rezident StB.
Právě se Státní bezpečností spolupracoval jako vysoce postavený agent – rezident. Toto označení znamená, že sám řídil další agenty. Jako jeden z mála po listopadu 1989 ale nespěchal s vracením rudé knížky.
Zůstal přesvědčeným komunistou a ještě dnes si myslí, že pád socialismu byla chyba. Doufal, že se k moci dostanou reformí komunisté, jako se k tomu schylovalo v první polovině roku 1968. Připomíná problémy dnešní společnosti – dluhy, exekuce. Tvrdí, že kvůli tomu nejsou ani dnes lidé zcela svobodní.
Krajně levicové názory neopustil ani jako profesor politologie na Vysoké škole Jana Amose Komenského. Přestože má možnost srovnávat. Nebýval totiž vždy režimním prominentem, naopak sám zažil útlak bolševického aparátu. Jako 19letý chlapec dokonce skončil na několik měsíců ve vězení za tehdy nelegální překročení státní hranice, když chtěl utéct do Německa.
Zároveň ale přiznává, že za pád socialismu v Československu si můžou tehdejší komunisté sami – dlouhodobou neschopností nebo snad nevůlí ke změnám.
„Neprohráli jsme to 17. listopadu ani 20. listopadu. Prohráli jsme to řadu let před tím a neprohráli jsme to v Praze,” konstatuje Oskar Krejčí.
