Článek
Na první pohled je postup Ministerstva zdravotnictví logický. Poté, co jeho pravomoce v boji proti koronaviru zpochybnil soud, se pokouší nepříznivý stav zvrátit u vyšší soudní instance.
Aby však neprohrávalo podobné spory znovu, chce se ministerstvo zároveň pojistit. Proto se snaží prosadit speciální zákon pro boj s onemocněním covid-19, který by jeho pravomoce upevnil a byl přitom také „neprůstřelný“ u soudů.
Zdánlivě se oba tyto postupy nevylučují. Při důkladnějším vhledu do obsahu dokumentů se však rýsuje problém.
Úřad ministra Adama Vojtěcha (za ANO) se při zdůvodňování těchto souběžných kroků opírá o stanoviska, která si v důsledku až protiřečí. Konkrétně jde o obojaké hodnocení zákona o ochraně veřejného zdraví.
Tento zákon dává Ministerstvu zdravotnictví právo, aby kvůli ochraně před epidemií zasáhlo do některých práv a svobod. Vláda premiéra Andreje Babiše této možnosti hojně využívala a z ministerských „mimořádných opatření“ se stal hlavní právní nástroj vládního boje s koronavirem.
Podle dubnového rozsudku Městského soudu v Praze však ministerstvo u některých opatření překročilo své kompetence. Soud se usnesl, že mělo nechat rozhodování na celé vládě, která v nouzovém stavu přijímá opatření podle jiného předpisu, krizového zákona.
Rozhodnutí soudu zúžilo ministru Vojtěchovi i celé vládě manévrovací prostor. Z obavy, aby soud nerušil i další opatření v budoucnu, se nakonec zrodil nápad na přijetí speciální normy, která řeší pouze boj s covid-19 a má platit jenom do konce letošního roku. Nyní už čeká na projednání v Poslanecké sněmovně.
Výsledkem je však také rozpolcený postoj ministerstva k původnímu zákonu o ochraně veřejného zdraví (ZOVZ).
Stížnost úřadu k Nejvyššímu správnímu soudu je založená na obhajobě tohoto zákona. Podle právního zástupce ministerstva ZOVZ naprosto postačuje k tomu, aby mohl Vojtěchův úřad zakazovat volný pohyb či provozu obchodů.
„Pravomoc vydávat mimořádná opatření dle ZOVZ není odpůrci odebrána ani v případě, že je kvůli příslušné epidemii vyhlášen nouzový stav,“ zdůrazňuje se ve stížnosti.
V jiném případě však ministerstvo argumentuje v opačném směru. Tvrdí, že stávající zákon není dostačující, a varuje před jeho dalším napadáním.
Těmito argumenty se Vojtěchův úřad snaží vysvětlit, proč je nutné přijmout zmíněný speciální zákon, který rozšíří jeho kompetence při boji s covid-19.
Ministerstvo například uznává, že nastavení mimořádných opatření v původním zákoně není zdaleka dokonalé. „Vzhledem k tomu, že tato opatření mohou mít i celostátní působnost, a tedy celoplošné dopady, mohla by být zpochybňována jejich legitimita vzhledem ke způsobu jejich přijetí a namítána možnost svévole,“ uvádí se v důvodové zprávě ke zvláštnímu zákonu.
Na jiném místě zprávy se zase píše, že ustanovení, které v zákoně o ochraně veřejného zdraví mimořádná opatření upravuje, je „poněkud nepřehledné a nevyvážené“.
Na dotaz Seznam Zpráv, zda je takový postup smysluplný, ministerstvo odpovědělo, že v kasační stížnosti reaguje pouze na rozhodnutí Městského soudu v Praze. Zákon o ochraně veřejného zdraví byl podle něj dostačující pro vydání mimořádných opatření „v dané situaci“.
„Nelze však pominout, že to je pravomocné rozhodnutí a že lze nyní stěží odhadnout, kdy a jak rozhodne Nejvyšší správní soud. Proto jsme přišli s návrhem zákona, který reaguje i na závěry Městského soudu v Praze, a usilujeme tak o to, abychom měli do dalších měsíců funkční legislativu v souvislosti s koronavirem, která by umožnila státu pružněji reagovat na případnou změnu ve vývoji onemocnění mimo nouzový stav a efektivně zamezit šíření onemocnění,“ dodala mluvčí ministerstva Gabriela Štěpanyová.
Každopádně existuje minimálně jeden srovnatelný případ, kdy si ministerstvo protichůdnými postoji zkomplikovalo situaci u soudu.
V květnu 2017 vyhověl Ústavní soud stížnosti skupiny senátorů a zrušil některé pasáže v zákoně o veřejném pojištění. Šlo o stanovení kritérií, od nichž se odvíjí výše úhrady některých zdravotnických prostředků z veřejného zdravotního pojištění v ambulancích. Napadená pasáž byla neurčitá a dávala pojišťovnám faktickou moc na tím, kolik a za co budou platit.
Ministerstvo zdravotnictví tuto úpravu tehdy hájilo. Ústavní soud však zdůraznil, že právě ministerstvo už dříve spornou formulaci kritizovalo a chtělo ji změnit. Důkazem byla důvodová zpráva k novele z roku 2014, podle níž byl dosavadní systém úhrad nedostatečně upraven. „Systém tak nestojí na pevných základech a je snadno napadnutelný,“ konstatoval tehdy úřad ve zdůvodnění návrhu.
Pozdější stížností senátorů se zabývali všichni sloužící ústavní soudci v takzvaném plénu. Proti názoru ministerstva rozhodli jednomyslně.
