Recept proti tání ledovců funguje, hlásí nadšení Švédové

Další důkaz o funkčnosti krytí ledovců ve snaze ochránit je před táním přinesla soukromá iniciativa Erika Husse, povoláním komunikačního experta a vzděláním glaciologa, a švédského dobrodruha Oskara Kihlborga, informovala o tom agentura Reuters.

Nadšenci se rozhodli přes léto natáhnout přes malou plochu masivu Helags tlustou látku. Když se na místo vrátili na začátku podzimu, zjistili, že pod plachtou se jim podařilo „zachránit“ asi 3,5 až 4 metry tlustou vrstvu sněhu a ledu. Videoreportáž Reuters ukazuje, že výsledek je dobře patrný na první pohled. Přikrytý pás zřetelně vyčnívá nad okolním terénem.

„Pokryli jsme malou část ledovce plachtou z vlny a kukuřičného škrobu, abychom zjistili, jestli pod ní bude sníh a led tát o něco méně,“ popsal skromný plán Erik Huss. Aby snížili uhlíkovou stopu celé akce, vynesl Huss se svými kamarády plachtu na vrchol ručně. Výsledek pokusu je teď motivoval k rozšíření projektu.

Příště chce Huss se svým týmem použít větší plachtu. Ta, kterou použili poprvé, měla jen asi 40 metrů čtverečních. K pokračování projektu chtějí také nadšenci přizvat i profesionální glaciology, kteří jim pomohou zajistit vědečtější přístup k věci. Jednají také s výrobcem plachty o pokusu ztenčit materiál, aby snížili hmotnost břemena, které je třeba na ledovec pracně vynést. Prioritou zůstává, aby byl materiál plně rozložitelný a nepředstavoval žádnou zátěž pro životní prostředí.

Nadšenci chtějí projektem v první řadě upozornit na problém tání ledovců ve Švédsku, ale i všude po světě, než bude kvůli změně klimatu pozdě. „Jestli zmizí ledovce, na mnohých místech nebude z čeho brát vodu pro zemědělství, průmysl a miliardy lidí. Kam půjdou? Odkud vezmou vodu?“ vzkázal Huss světu.

Parta aktivistů má podle Reuters na kontě vůbec první projekt svého druhu v celé Skandinávii. S technologií ledovcových štítů se už ale léta experimentuje na mnoha dalších místech ve světě a nejednou se prokázalo, že dobře zpomaluje tání. Světové ledovce ale zachrání těžko.

Velký háček samozřejmě vyplývá už ze samé podstaty věci. Málokdo si umí představit, že by šla pokrýt dostatečně velká plocha, aby to mělo signifikantní vliv na stále se zrychlující tempo odtávání ledovců.

I kdybychom nechali stranou, že jde mírně řečeno o polovičaté řešení, které nikterak nepomáhá zmírnit příčiny tání, je tu ještě minimálně jeden velký problém – jde o drahou záležitost.

Třeba ve švýcarských Alpách s přikrýváním ledovců plachtou začali už v roce 2004 a každoroční pokrývání tam podle Švýcarského federálního institutu pro výzkum lesů, sněhu a krajiny (WSL) zachránilo na 350 000 kubíků sněhu a ledu.

Výsledky společné studie výzkumné agentury se Švýcarským federálním technologickým institutem (ETH) v Curychu a Freiburskou univerzitou, která hodnotila ekonomickou stránku věci, jsou ale deprimující. Tání se na chráněných částech ledovců sice zpomalilo asi o 60 %, ale jeden zachráněný kubík sněhu a ledu přišel až na 8 dolarů za rok. A to je podle Švýcarů příliš na to, aby se technologie mohla stát relevantní pro masovější použití. Pokrytí všech švýcarských ledovců by přišlo v přepočtu na 23,7 miliardy korun ročně.

V tuto chvíli tak štíty proti tání dávají smysl jen na ochranu konkrétních ledovců zvláštního významu. To se děje například v Itálii, kde vědci každý rok takto pokrývají oblíbený cíl lyžařů, ledovec Presena.