Článek
Okresní soud v Mělníku zastavil trestní stíhání rodičů dvou vietnamských chlapců, kteří v srpnu 2018 utonuli v jezeře Lhota. Udělal správně.
Soud tak rozhodl v první den procesu. 664 dní po tragédii.
Podle předsedkyně senátu je pro rodiče největším trestem úmrtí dětí. S tím souhlasila žaloba i obhajoba. „Já se domnívám, že ten rozsudek je spravedlivý,“ řekla státní zástupkyně, která požadovala podmínku na spodní hranici trestní sazby za usmrcení z nedbalosti.
Vypadá to, že případ by se tím mohl pro justici uzavřít. Pozdě, ale přece.
Protože ve skutečnosti mohl skončit už dávno. A měl. Stačilo jediné: prezidentská milost. Od čeho ji máme?
Totéž, co soudkyně, mohl udělat i prezident republiky. Říct, že rodiče už byli potrestáni samotným neštěstím a že měřit jejich počínání paragrafy nedává smysl. Vyšetřovací mašinerie a s ní spojený mediální zájem jim komplikuje, aby se vyrovnali s tím, co se stalo. Připomínat událost a míru viny, to je jen další druh trestu. O tom, že případ zaměstnával policii a justici, nemluvě.
Státní zástupkyně po rozsudku dodala, že jí vadil přístup obžalovaných. „Nevypovídali v přípravném řízení, nevyjádřili se k té věci, dnes se hlavního líčení nezúčastnili. Pokud by tady dnes byli přítomni, tak můžeme říci, že to hlavní líčení mělo minimálně výchovný efekt. Ale oni tady dnes nebyli.“ Výchovný efekt? Aby nahlédli hloubku svého provinění a káli se, je třeba přijít do soudní síně? Ale ne.
Mohl by se snad rodičům někdo divit, že se chtějí stáhnout do soukromí a ne jitřit ne zas tak staré rány u soudu, před novináři a kamerami?
Záležitost připomněla, že prezident Miloš Zeman nepoužívá institut milosti, jak by měl, respektive používá ho příliš málo.
Zasáhnout milostí do případu utonulých chlapců by bývalo bylo odvážné a velkorysé, a mohlo se to stát před mnoha měsíci. Na soudní jednání vůbec nemuselo dojít.
