Článek
Nouzový stav se v Česku blíží ke konci, lépe řečeno už cílovou pásku minimálně vidíme. Jak změnil náš život? A jak se lišíme od lidí, kteří v první polovině března s rozporuplnými pocity do částečné celostátní karantény nastupovali?
Jedno je jisté: byla to jedna z nejvýraznějších změn životního stylu, kterou většina z nás zažila ve svých životech. Ty se doslova vykolejily, a to prakticky přes noc. Na začátku se přidružily ještě obavy ze zdravotních potíží, ke konci pak spíš existenční starosti či nervozita z toho, že mimořádný stav bude trvat moc dlouho.
Teď se už pomalu mnohé vrací k normálu. Prozkoumáváme, co nového v našich životech zůstane (třeba jiné hygienické návyky a nošení roušek) a co naopak s úlevou odhodíme a budeme doufat, že se hned tak nevrátí.
Motivační psychologové nás už od začátku přesvědčovali, že pokud jsme donuceni trávit mnohem víc času doma a v izolaci, máme to vzít jako příležitost. Zvládnout nějakou novou dovednost, vystudovat online vysokoškolský kurz, začít se učit cizí jazyk… Prostě dělat cokoli, na co je najednou čas.
Plán je to hezký, ale víme všichni, jak podobné plány končí. Ještě uvidíme, kolik nově vzdělaných a osvícených lidí se mezi námi objeví. Ale velké davy to asi nebudou.
Nejrůznější alarmisté zase věštili, že nouzový stav bude pro většinu z nás obdobím dekadence a úpadku. Stanou se z nás alkoholici, přibereme spousty kilogramů a staneme se konzumenty laciné zábavy, případně rovnou pornografie.
Ani to se ale nepotvrdilo. Vezměme to postupně: například co se týče spotřeby alkoholu, se Češi díky nouzovému stavu dočkali nečekaného zjištění. Z čela tabulky největších světových pijáků se propadli málem do průměru.
Zdá se, že o rekordy se u nás starají cizinci, tedy turisté nebo zahraniční dělníci. Protože ti z rovnice zmizeli, kdežto my Češi v ní zůstali. A výsledek? V březnu se prodej alkoholu snížil podle agentury Nielsen meziročně o 24 procent. Počkejme si ještě na výsledky za duben, podle některých odhadů by však pokles mohl být ještě vyšší.
Pohybu nám ubylo, to je jasné. Ale ne nějak fatálně. Tady se můžeme opřít například o data firem, které provozují nejrůznější sportovní aplikace či prodávají příslušný hardware. Společnost Garmin například uvedla, že poklesl průměrný počet kroků, které jejich uživatelé nachodí za den. Avšak poměrně málo, z 8 800 na 7 700 kroků.
Bližší analýza ukázala, že úbytek kroků je dán spíše tím, že mají lidé celkově méně pohybu tím, jak nechodí do práce či méně nakupují. Ale roste počet kroků, které udělají v rámci sportovních aktivit: ať už tréninkového běhu či procházky. A aplikace prozrazují i to, že mnohem víc cvičí doma.
Na celkové výsledky si budeme muset počkat (počet lidí s nadváhou je v civilizovaných zemích už dnes alarmující), základní úvaha porovnávající energii přijatou (dle aplikací, kde si lidé vedou záznamy o jídle) a vydanou však naznačuje, že bychom nijak razantně ztloustnout neměli.
A konečně – zkázu světa nezapříčiní ani pornografie. V březnu si titulky v médiích zajistila firma Pornhub, když obyvatelům postižené Itálie a Španělska nabídla prémiové členství zdarma. A data naznačila, že více času stráveného doma se ve většině zemí rovná více času stráveného na pornostránkách. Nárůst byl přibližně mezi deseti a dvaceti procenty (Česko v seznamu zemí, pro které Pornhub zpracovává separátní statistiky, nefiguruje).
Ale i zde se potvrdilo, že nejde o změnu výraznou a zásadní, nýbrž spíše dočasnou. Vše se omrzí a i spotřeba pornografie se asi podle dostupných dat vrací k normálu.
Máme více, anebo méně sexu?
Zajímavou otázku řešil jeden německý univerzitní tým sexuologů. Mají lidé v karanténě více, anebo méně sexu? Lépe řečeno, kdybychom dokázali spočítat všechny sexuální akty (nechme stranou sex bez partnera), napočítali bychom jich například v Česku v daný týden v dubnu více, anebo méně než ve stejném týdnu loni?
Žádný výzkum k dispozici není, odborníci jsou v názoru nejednotní. Jisté je jedno: karanténa některé páry rozdělila (každý bydlí jinde, z různých důvodů) a pro ně tak sexuální život samozřejmě zkomplikovala. Ale jiné páry k sobě naopak „připoutala“ na čtyřiadvacet hodin denně. Což, přiznejme si, situaci logisticky zjednodušuje, ale má jiná úskalí. Třeba že se zmínění partneři po několika týdnech v izolaci už nemohou vystát.
Mnozí předpovídají babyboom načasovaný na nadcházející prosinec a leden, kdy by se mohly začít rodit děti počaté v karanténě. Už dostaly ostatně přezdívku: budou příslušníci „koronagenerace“. Ale ještě si počkejme na to, kolik jich opravdu bude.
Psychologové se spíše kloní k názoru, že to se sexem a jeho kvalitou nebude v dnešních obtížných časech žádná sláva. Ostatně i britská novinářka Petronella Wyattová, mimochodem bývalá milenka Borise Johnsona, si myslí, že bohatí podnikatelé a sponzoři Konzervativní strany, kteří tlačí na vládu, aby přísná opatření omezující pohyb zmírnila, tak činí hlavně proto, že „padesát procent z nich se nemůže vídat se svými milenkami a jsou doma s manželkami, které nemohou vystát“.
Ve Francii je to ještě větší téma a Maïa Mazauretteová, která o sexu píše pravidelný sloupek do seriózního deníku Le Monde (zda je jejím čtenářem i spolumajitel listu Daniel Křetínský, bohužel není známo), prý nikdy necítila tak silnou odezvu.
Jak řekla jedněm britským novinám, svádění je národním sportem, který si Francouzi nenechají vzít ani v karanténě. Jsou pyšní na to, že podle statistik je v této zemi údajně nejvíc nemanželských vztahů na počet obyvatel na světě. O tuto pozici samozřejmě nelze přijít jen kvůli nějakému hloupému viru.
Není jasné, kolik ze zhruba milionu pokut evidovaných za porušení vládních nařízení ministerstvem zahraničí na konci dubna dostali Francouzi kvůli svým mileneckým eskapádám. A samozřejmě se vedou i spory o to, zda se milostné hrátky dají stihnout v rámci šedesáti minut, které mají lidé povoleny pro sportovní aktivitu.
Konsenzus panuje, že spíše ano. Možná platí, že Francouzi milují zmíněné svádění víc než samotný sex. Což by mohla potvrzovat přezdívka, kterou měl někdejší premiér Jacques Chirac: „Cinq minutes douche comprise“. Přeloženo: pět minut včetně sprchy. A to ani nemluvě o tom, že některé zdroje dokonce uvádějí TŘI minuty včetně sprchy.
Čteme víc knih?
Knihy jsou podle některých výzkumů jedním z masově prodávaných produktů, které si kupujeme často zbytečně. Jinými slovy, zdaleka ne všechny knihy, které si koupíme, si pak přečteme. Většina průzkumů naopak dokazuje, že v knihovnách v našich domácnostech leží v převaze ty nepřečtené.
Mimochodem, jde o zlozvyk bez kulturních hranic a Japonci pro něj mají dokonce speciální, do jiných jazyků jednoduše nepřeložitelné slovo. „Tsundoku“ je knížka, kterou si koupíte, ale nikdy ji nebudete číst. Dělá vám radost pouze samotný fakt, že jste si ji pořídili a že ji vlastníte.
Skoro se to podobá permanentkám do fitcentra. Ty si také kupujeme proto, že se nám to v danou chvíli zdá jako dobrý nápad (často se to navíc kryje s novoročními předsevzetími) a máme z jejich pořízení dobrý pocit, ale nakonec zůstanou z velké části nevyužity.
U knih se přesná data získávají obtížně, lidé navíc velmi často v tomto ohledu lžou. Naopak přesná data mají firmy prodávající e-knihy jako Amazon a další, ty je však většinou moc nezveřejňují.
Britská média tento týden publikovala výsledky výzkumu Audience Agency, podle kterého se většina mužů nedostane při čtení e-knih dál než na stranu 50, avšak většina žen překoná alespoň 100. Celkově jsou však výsledky dle očekávání bídné: jen pět procent knih dočte aspoň 75 procent čtenářů.
Hodně lidí bralo omezení pohybu kvůli nákaze koronavirem jako jasnou šanci přečíst knihy, na které v běžném provozu nebyl čas. Knihkupectví sice byla ve většině evropských zemí zavřená, stále však byla šance kupovat knížky buď online s dovozem nebo elektronicky.
Případně sáhnout do zásob knih už koupených, ale nepřečtených. A výsledek? Podařilo se?
Například výzkum ve Francii, provedený na reprezentativním vzorku poslední týden v březnu, naznačil, že by se to povést mohlo. Skoro polovina lidí odpověděla, že v karanténě čte knížky víc než normálně.
Ale i zde může jít víc o zbožné přání než realitu. Přesná data budou mít elektroničtí knihkupci a nesmírně cenná bude tato zkušenost pro vydavatele. A samozřejmě pro autory.
Jedno je jisté, dařilo se literatuře, kterou bychom mohli nazvat jako situačně specifickou. A to i klasice. Největší skok v prodeji, a to možná od dob prvního vydání, zaznamenal Deník morového roku od Daniela Defoea, publikovaný poprvé v roce 1772.
A také Mor od Alberta Camuse z roku 1947, jenž se údajně Defoeho knihou inspiroval. Alegorie toho, jak se šířila nacistická ideologie, zaujala tím, jak věrně je v knížce virová nákaza popsána. Pro většinu čtenářů jde o detaily, které mohou ocenit až nyní.
No a třetím klasickým dílem, které upoutalo pozornost, byl Boccacciův Dekameron. Slavná knížka z druhé poloviny 14. století je hlavně o lásce, obsahuje však velmi působivý popis středověké morové epidemie. Ve všech těchto případech zaznamenaly prodeje nárůst o stovky až tisíce procent.
Ale ani u nich nevíme, kolik prodaných kusů bylo nakonec poctivě přečteno a dočteno.
Čísla z karantény znamenají poklad
Nevíme, kde v našem utkání s koronavirem právě jsme. Určitě ne na konci. Možná za sebou máme první poločas, není vyloučeno ani to, že pouze třetinu nebo čtvrtinu. S napětím budeme čekat na to, zda se nákaza vrátí v dalších vlnách, a pokud ano, tak v jaké síle. A samozřejmě budeme doufat v nalezení léku či vakcíny.
Zatím je předčasné soudit, jak nákaza změní svět. Zda některé věci budeme dělat zásadně jinak a zda některé zkušenosti, které jsme udělali, se nějak promítnou do našeho chování po krizi. Třeba zjištění, že lze spousty věcí dělat prostřednictvím technologií na dálku nebo že mnohé zdánlivě nezbytné civilizační návyky ve skutečnosti vůbec nezbytné nejsou.
Tento text obsahuje jen náhodná a nepodložená pozorování a útržkovitě získaná data, která o „celém obrázku“ nic zásadního neříkají. Ale domnívám se, že až se někdo na data dokumentující naše chování v posledních dvou měsících podívá důkladně a soustředěně, má šanci objevit poklad. Unikátní zprávu o tom, jací ve skutečnosti jsme. Protože právě to se v krizích ukazuje. Kde jsou limity našich schopností, emocí a ochoty se změnit nebo přizpůsobit situaci.
Žijeme dlouho v určitém paradoxu, který je dán tím, že na jedné straně se náš svět a kvalita života stále zlepšují a na druhé straně sílí náš pocit, že spějeme k jakési apokalypse. V datech o nás a o světě během dvou měsíců, kdy se svět vykolejil, může být ukryt klíč k tomu, jak tento paradox vyřešit.
Anebo ne. Nevíme. A vlastně to je první a nezpochybnitelně pozitivní změna, která se s námi stala. Totiž zjištění, že i v době internetových vyhledávačů, Wikipedie či inteligentních algoritmů lze říkat „nevím“. A že to není ostuda, ba naopak.
