Wengen a Kitzbühel – závody mezi sjezdařskou slávou a smrtí

Wengen a Kitzbühel. Ta dvě místa jsou symboly rychlosti, adrenalinu, tradice i krásy lyžařských soutěží. Závody pořádané od roku 1930, respektive 1931, jsou legendární. Každý sjezdař chce, aby jeho jméno bylo vyleptané na trofeje pro vítěze, spolu s legendami jako Toni Sailer, Karl Schranz, Franz Klammer nebo Didier Cuche.

Pojďme si ta místa ukázat zblízka, popsat v čem jsou tak výjimečná, těžká i nebezpečná.

Lauberhorn ve švýcarském Wengenu, v Bernských Alpách, je velmi specifickým sjezdem. Je hlavně dlouhý –⁠ 4480 m. O pořádný kus delší než další sjezdy okruhu světového poháru. To je první problém. Projeví se to i v čase. Zatímco Kitzbühel mají sjezdaři hotový i pod dvě minuty, tady to jedou 2:30. S každou další stovkou metrů, je to prostě pro sjezdaře náročnější, těžší a bolavější.

Za druhé je nejrychlejší. Vynikající francouzský sjezdař Johan Clarey tu dosáhl nejvyšší rychlosti ve sjezdech světového poháru vůbec. V lednu 2013 mu radar naměřil v úseku Hanneggschuss rychlost 161,9 km/h. Běžně se tu jezdí hodně přes 140 km/h. Přitom jsou však pasáže, kdy jezdci musejí dramaticky snižovat rychlost až na nějakých 70 km/h.

Lauberhorn se jezdí od roku 1930 a díky dramatické horské kulise Eigeru, Mönchu a Jungfrau je nejúchvatnější. Trať se jmenuje podle stejnojmenného vrcholu Lauberhorn 2472 m. Start je kousek pod ním ve výšce 2315 m a končí o víc než 1100 m níž v nadmořské výšce 1290 m.

Smrt i sláva

Má pochopitelně i své stinné okamžiky. 8. ledna 1991 tu zahynul dvacetiletý rakouský lyžař Gernot Reinstadler. Na cílovém svahu upadl a praskla mu pánev.

Jeho náhrobní kámen nese nápis: „Boží vůle nezná žádné proč.“

„Je to legendární sjezd,“ řekl Marco Odermatt, který tu vyhrál ve čtvrtek na zkrácené trati. Zvítězit tu ve 26 letech určitě není běžné. Tady úřadují spíš ti starší a zkušenější. Také ve čtvrtek druhému Cyprianu Sarrazinovi je 29, třetímu Aleksanderovi Aamodt Kildemu 31, čtvrtému Florianu Schiederovi 28 a pátému Dominiku Parisovi už 34 let.

„Chce to opravdu dobrou kondici,“ uvedl americký sjezdař Jared Goldberg pro americký Skimg.com. Avšak nejen kondici. Jeho krajan Steven Nyman použil specifický výraz, když zdůraznil, že sjezdař tu musí být hlavně „efektivní“.

Co tím myslel? Na Lauberhornu se střídají dlouhé „klouzací“ pasáže s velmi technickými místy. Rychlé s pomalými. A to je jádro problému. Jakmile sjezdař v technickém místě chybuje a ztratí rychlost, většinou už nemá šanci ztrátu dohnat. A to chce zmíněné zkušenosti.

Start s Eigerem v pozadí

První část trati vede po mírném a širokém svahu, který postupně nabírá sklon. Lyžaři se řítí pod Eigerem, klouzají v nízkém postoji. Lindsey Vonnová má pro tyhle pasáže další specifický termín: „Musíte mít pocit, že vaše lyže po sněhu doslova plavou,“ řekla před časem autorovi článku.

Po necelém kilometru se trať v místě skoku zvaného „Hundschopf“ prudce zužuje a pod skalní stěnou téměř kolmo padá dolů. Tady sjezdaři skáčou i přes 40 m daleko. A hned přichází další problém, v ostrém svahu musejí ve skoku ekvilibristicky přehodit lyže doprava a ustát balancování ve vysoké rychlosti na odkloněném srázu.

A pak následuje naprosto kritické úzké místo zvané „Kernen S“. Trať tady má ostré prudké „esko“, po němž následuje strmý úsek vedoucí do železničního podjezdu. Ten, kdo projede těmito zatáčkami co nejčistěji, nejvyšší rychlostí, ten si ponese vysokou rychlost i pod ikonický železniční tunel a do druhé poloviny závodu.

Odhadnout, co před „Kernen S“ udělat za trik, je alfou a omegou. Jsou to totiž dvě 90stupňové zatáčky, které vyžadují, aby závodníci náhle přeřadili z nejvyšší rychlosti přes 100 km/h na rychlost obřího slalomu. Jak řekl Goldberg, 223 cm dlouhé sjezdové lyže musí sjezdař de facto otočit na pětníku. „Jedna ze zatáček nemá bránu. Je tam jen síť, protože bránu není kam postavit. Takže točíte kolem sítě. Běžně tu drhneme o síť paží i helmou.“

I mistr jde do pluhu

Někteří, jako Aleksander Aamodt Kilde, jenž loni Lauberhorn vyhrál, hází lyže před první zatáčkou „do pluhu“. To neuvidíte v žádném jiném závodu. Jiní tam zas nadvakrát smykují. A občas to také nezvládnou. Loni se tady vyboural Sarrazin.

Pak se trať zase mění. Klouzavé pasáže se střídají se rychlými super G oblouky. Spodní polovina vede lesem s několika prudkými prahy. Další klíčová zatáčka je ve spodní části trati, cílové „esko“, které sjezdaře nasměruje na cílový hang.

„Jestli se tady někomu rozklepou kolena, úplně změkne, ztratí tam pekelně moc času nebo dokonce hrozí pád,“ varoval Nyman.

„Když poprvé jedete Lauberhorn, jste prostě v šoku,“ uzavřel hodnocení Goldberg. „Všichni mladí kluci tomu nemohou uvěřit.“

Není snadné tu opakovat vítězství. Za 94letou historii závodu tu vyhráli tři roky po sobě pouze Klammer se Sailerem.

Hahnenkamm, jak se závod nazývá, klesá do rakouské vesnice Kitzbühel po sjezdovce Streif. Podle Nymana, je tohle úplně jiná bestie.

Extrémně těžký začátek a hlavně konec. Mezi tím žádná selanka.

Nic nezačíná tak jako Hahnekamm. Rampa dolů, ostrá levá a hned skok. Sjezdař je tam za 8,5 vteřiny. Obávaná Mausefalle má až 85procentní sklon a létá se tu ještě dál než na Lauberhornu.

„Musíte to dolů prostě poslat,“ řekl Goldberg. „A musíte lyžovat opravdu dobře technicky. Je to hrbolaté, rychlé, tmavé… musíte důvěřovat svým schopnostem.“

Navzdory občasným děsivým sklonům je však Streif ve skutečnosti jedním z plošších sjezdů. „Hahnenkamm“ znamená kohoutí hřebínek a sjezdovka má skutečně podobný zoubkovaný profil, kde se střídají strmější a placatější úseky.

Čím delší, tím horší

Zajímavý postřeh měl Nyman. Trik prý není v tom, aby se strmé úseky jely nějak dokonale, protože každý tam má výhodu gravitace. Vítězové se odlišují tím, že rychlost z prudkých úseků dokážou přenést do těch plošších.

To nejtěžší na Kitzbühelu je, že se ke konci trať dramaticky utahuje a zrychluje. Posledních 500 m je nejnáročnějších.

Závodí se tu už 86 let. 3312 m dlouhá trať se vlní přírodním terénem v Kitzbühelských Alpách nad ikonickým střediskem. Převýšení je 860 m. Start ve výšce 1665 m, cíl 805 m. Rekord tu zajel v roce 1997 Rakušan Fritz Strobl časem 1:51,58. Nejvyšších rychlostí dosahují závodníci na cílovém hangu – přes 140 km/h. Nejčastěji tu vyhrál Švýcar Didier Cuche, pětkrát.

Po skoku Mausefalle brzy přijde „Karussell“, kdy sjezdař ve vysoké rychlosti točí v náklonu do zatáčky při odstředivé síle 3 G. Ani pak není čas na odpočinek. „Steilhang“ je jedním z technicky nejnáročnějších úseků. Prodloužená technická pravotočivá zatáčka má sklon 72 %.

Jak o všechno přijít

Pokud ho projede sjezdař špatně, ztrácí prakticky šance na vítězství. Následuje totiž rovinka, „Brückenschuss & Gschöss“, nejsnazší část tratě. Chce to sem najet vysokou rychlostí, zmáčknout se ve sjezdovém postoji co nejníž a neztratit rychlost. Dá se tu odpočinout? Možná trošku. Ale mezičas po tomto úseku jasně ukáže, zda má sjezdař našlápnuto k dobrému výsledku.

Hned je tu „Alte Schneise“ a pak, přesně uprostřed trati, skok „Seidlalmsprung“. Ještě ve vzduchu se sjezdař musí otočit doprava, aby se správně nasměroval do zatáčky „Seidlalmkurve“.

Po klouzavém úseku mezi modříny „Lärchenschuss“ přichází „Hausbergkante“, další klíčová část trati. Po skoku následuje prudká levá zatáčka do „Traverse“, kde se historicky nejvíc padá. Je to drsný nakloněný ledovatý a často hrbolatý svah, jezdci toho už mají plné zuby. Kdo to přežije až sem, vjede do posledního úseku „Zielschuss“, nabere rychlost kolem 140 km/h a před cílem si ještě musí skočit. V té únavě a extrémní rychlosti kritická fáze.

Švýcar Daniel Albrecht po děsivém pádu v tomto místě ležel tři týdny v kómatu. „Zielsprung“ kvůli tomu pak snížili, aby sjezdaři nelétali tak vysoko a daleko.