Článek
Pojďme pěkně po pořádku. Jak se stalo, že Vine je z ničeho nic superhvězdou pelotonu?
Zaměříme se zejména na tu první vyhranou etapu, protože to byl mimořádný výkon. Australan Jay Vine, 26letý dobrý vrchař, do ní vyrazil s cílem dostat se rychle do úniku a pak se pokusit zůstat někde na čele a zkusit vyhrát. Takhle se i domluvil se šéfy týmu Alpecin-Deceuninck. Mimochodem to je ten tým, za který jezdí třeba fenomenální klasikář Mathieu van der Poel a byl v něm i český jezdec Petr Vakoč.
Dohoda byla jasná, ale co se nestalo… Hned v úvodu, kdy se začínají tvořit úniky, postihl Jaye defekt a únik mu zmizel v nenávratnu. „Je to skoro neskutečné. V prvních pěti kilometrech závodu jsem dostal defekt a zmeškal jsem únik.“ Ale ještě nebylo vše ztraceno. V záloze byl plán B. „Měl jsem to zkusit ještě v závěrečném stoupání.“ A tak se taky stalo. Vine zaútočil ze skupiny favoritů na úpatí 12,6 km dlouhého stoupání první kategorie na Pico Jano ve výšce 1 134 m.
Moje žena nepracuje, podporuje mě na plný úvazek, takže doma máme vlastně každý den tréninkový kemp jak pro mě, tak i pro ni. V posledních metrech závodu jsem o pár věcech hodně přemýšlel. Pochopil jsem, že to vítězství je právě pro ni, za to, co všechno pro mě poslední tři, čtyři roky udělala, abych toho dosáhl.
Nutno dodat, že to není vůbec obvyklé. „Béčkovým“ jezdcům se v takový okamžik něco podobného málokdy podaří, protože už od prvních metrů posledního stoupání jedou týmy s ambicemi na celkové prvenství na čele zdrcující tempo.
Jenže Jayovi se to podařilo. Šlapal tak intenzivně do pedálů, že v polovině stoupání dojel i posledního z původního úniku Ukrajince Marka Paduna (EF Education-EasyPost), který si už začínal myslet na první letošní velké ukrajinské vítězství.
„Je neuvěřitelné, že jsem to dokázal ze skupiny jezdců na celkové pořadí, ale pracoval jsem na tom celý rok. Věděl jsem, že Padun je vpředu, a věděl jsem, že pokud chci zacelit mezeru, musím začít brzy, mít dost času ho dojet. Bylo to štěstí – tedy ne zrovna štěstí, protože to bylo v plánu – ale měl jsem 13 minut ztrátu na čelo celkového pořadí, takže mě nechali jet.“
Vine to celé popisuje možná až moc skromně. Tak snadné to totiž vůbec nebylo. Za ním se děly věci. 9 km před cílem nastoupil z balíku jeden z velkých favoritů Belgičan Remco Evenepoel, kterého se zuby nehty držel další kandidát na celkové pořadí Španěl Enric Mas (Movistar). Těm dvěma nikdo nestačil, Primož Roglič z Jumbo-Visma ani velké hvězdy stáje INEOS. Dalo se tedy předpokládat, že dvojice Australana brzy dojede a rozdá si to ve finiši o vítězství v etapě. Jenže Jay Vine jel stejně rychle jako silné duo a dařilo se mu držet malý odstup.
Na Evenepoela a Mase měl celou dobu náskok asi 20 sekund a i na vrcholu si udržel slušných 15 sekund. Pro srovnání – další favorité včetně Rogliče ztratili nakonec propastnou 1 minutu a 37 sekund. Z toho plyne, že Australan jel jako raketa. Čeho všeho bude ještě ve světovém pelotonu schopen, ptali se mnozí.
Hned vyhrál i následující etapu
Ukázal to hned tu následující sobotní etapu, která se jela kolem severošpanělského Ovieda. S přehledem vyhrál z úniku a zajistil si tak suverénně vrchařský dres.
Jeho stáje Alpecin-Deceuninck si teď musí mnout ruce, že Australana „koupila“. Nebyl to vůbec standardní proces. V roce 2020, v době covidu, extrémně vzrostla popularita virtuálních cyklistických závodů na trenažerech. Funguje to tak, že klidně v různých částech planety jedou jezdci virtuální závod v sedle kola v domácí posilovně. Koukají přitom před sebou na obrazovku, kde se jako v počítačové hře odehrává závod. Jay Vine tento „Zwift Academy Program“ vyhrál a belgická stáj mu nabídla smlouvu. On ihned ukázal, že je dobrý i v realitě. Když minulý rok dojel druhý na týdenním etapovém závodu Kolem Turecka a třetí v jedné horské etapě na Vueltě, Alpecin-Deceuninck mu kontrakt prodloužil o další dva roky.
Ve stáji postavené na supersilných klasikářích, jako již zmíněný Mathieu van der Poel nebo sprinterech jako Jasper Philipsen, si tak Australan vydobyl viditelné místo.
„Tým se soustředí na sprinty a klasiky, protože máme jedny z nejlepších jezdců planety,“ řekl Vine. „Ale dnes jsme měli v přední skupině hned tři kluky a ti mě tam dokázali umístit a udržet.“
Bylo to vítězství v těch nejtěžších podmínkách, pršelo a byla zima. Úplně něco jiného než šlapání v teple domova na trenažéru. Jay Vine na tiskové konferenci po vítězství přiznal, že i dnes v tréninku hodně používá k přípravě na závody platformu Zwift. „Stále používám trenažér, protože jsem trochu měkký,“ vtipkoval. Vzápětí ale potvrdil, že kdyby bylo u něj doma v Andoře při tréninku takové počasí jako teď při závodě, venku by nejezdil a využil raději Zwift.
A nakonec ještě k tomu, jak mu pomohla manželka Bre, bývalá sportovní novinářka a také cyklistka. Slyšíme to dneska dost často. Mezi úspěšnými sportovci se sluší říkat, že za svůj úspěch vděčí rodině a nejbližším. Většinou zůstane u těchto obecných řečí a vy si pod tím můžete představit skoro cokoli.
Jay Vine to však podrobně vysvětlil. Znělo to až dojemně, když své ženě Bre, složil opravdovou poklonu. „Moje žena nepracuje, podporuje mě na plný úvazek, takže doma máme vlastně každý den tréninkový kemp jak pro mě, tak i pro ni. V posledních metrech závodu jsem o pár věcech hodně přemýšlel. Pochopil jsem, že to vítězství je právě pro ni, za to, co všechno pro mě poslední tři, čtyři roky udělala, abych toho dosáhl.“
Ještě na něco myslel Australan v posledních metrech prvního vítězného závodu. Že konečně přišel ten okamžik, aby si pořídil vysněné sportovní žihadlo Chevrolet Corvette.
