Šéf antidopingu ostře: MMA je problém. Vadí mi, že je mimo systém

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jde o nejrychleji rostoucí sport v Česku i ve světě. MMA se postupně snaží získávat si renomé a odbourávat předsudky o násilí, ale i legitimní pochybnosti o postavách v zákulisí sportu, match fixingu nebo dopingu.

A v oblasti zneužívání zakázaných látek má prostředí smíšených bojových sportů na čem pracovat. Velkým a ne úplně známým paradoxem je třeba fakt, že ačkoliv se MMA rádo srovnává s dosahy jiných sportů, mnohé přední organizace nespadají pod Český svaz MMA. Jedná se o málo regulované firmy. A tím unikají i pravidelnému a preventivnímu testovacímu programu.

Ředitel Antidopingového výboru ČR Martin Čížek v rozhovoru pro Seznam Zprávy prohlásil, že by tuto praxi ve spolupráci s Národní sportovní agenturou (NSA) rád změnil. V interview se vrací i k nepříjemným okolnostem dopingového případu tenisové světové jedničky Jannika Sinnera.

Dřív mezi sporty nejpostiženější dopingem patřily třeba cyklistika a atletika, běžecké lyžování - sporty založené na kondici. Přesouvá se problém do bojových sportů? Mnozí vnímají problém u MMA, které je málo regulované a byť má svůj svaz, velké organizace ani bojovníci pod něj nespadají.

Tam vidím problém, ano. Atletika nebo cyklistika jsou samozřejmě stále velmi rizikové sporty. Motivace pro vrcholového sportovce v těchto sportech užít zakázanou látku je obrovská, protože fyzická stránka sportu je tady dominantní. Ale nemyslím si, že by to bylo na ústupu, že by se tam zakázané látky neužívaly, nebo že by to na druhé straně gradovalo a bylo jich tam hodně. Ale řekl jste správně, že MMA je problém.

Proč?

Jako řediteli antidopingového výboru mi vadí, že tu máme sport, který plní největší haly, má návštěvnost, ale není v systému. Snažím se to nadhazovat jako téma s NSA.

Co to znamená?

Jsou to soukromé společnosti a organizace, nežádají si o veřejné dotace, tudíž je nic nenutí být součástí systému. A my je tam jako antidopingový výbor netestujeme. Když chytneme MMA bojovníka, nemáme ho na základě čeho potrestat a ten trest po něm nemůžeme vynucovat, protože není součástí systému.

A mělo by MMA být součástí systému?

Ten sport začíná mít vyšší a vyšší sledovanost a nemá problém naplnit O2 arenu. V takové chvíli si myslím, že ze společenského hlediska a pohledu NSA, která reprezentuje stát v pozici někoho, kdo dává peníze do sportu, je to téma, které bychom měli začít řešit. Nemyslím si, že je to dobře.

Kvůli čemu?

Máme sporty, které vůbec nemají možnost, kapacitu a schopnost naplnit O2 arenu, nejsou tam ty prostředky. Ale tam testujeme, protože jsou poctiví a jsou součástí systému. A obráceně těm, kteří tam nejsou, začínají proudit peníze a sledovanost. Měli bychom to začít uchopovat.

Jak k tomu ale chcete MMA organizace přimět?

Máte ale omezené prostředky, protože pokud v MMA nechtějí dotace z veřejných peněz a jsou soukromí, tak si v rámci našeho demokratického systému mohou dělat, co chtějí. Užívat zakázané látky není trestné ve smyslu trestního zákoníku. Nemluvím o držení nebo dealování, ale o užívání. Pak je tedy těžké někoho k něčemu donutit, aby se sami od sebe zařadili mezi další sporty, když sami nechtějí.

Pojďme teď k aktuálnímu případu Jannika Sinnera. Jaký ve vás převládá dojem z jeho kauzy?

Nahlížím na to tak, že v antidopingovém hnutí teď probíhá boj, jak se vypořádat s problémem kontaminací. Některé případy teď ukazují, že mohou být kontaminovány doplňky stravy nebo mastička, a vzniká problém. Prokázat úmysl sportovci je velmi složité a byť jsem na straně jakéhosi žalobce, případy ukazují, že ačkoliv se jedná o tenisovou světovou jedničku, tak přemýšlet nad tím ve stylu: „Má za to spoustu peněz, měl by mít kolem sebe lidi, kteří se tomu vyvarují, masér by měl být profesionál, aby Jannika nekontaminoval…“ sahá jen k určité hranici toho, co už je nespravedlivé, co po sportovcích požadovat.

V čem tato hranice spočívá?

V antidopingové komunitě vnímáme, že kontaminace přináší rozpor s historií. Dějiny byly černobílé. Někdo měl pozitivní test na anabolické steroidy a proces byl úplně jednoduchý. Potrestat co nejvíc, ať to působí prevenčně na ostatní. Ale tady už se to začíná měnit v tom, že sportovci to mají velmi složité, byť je to světová jednička. Kontaminace ale přináší víc problémů.

Jakých?

Případy těchto světových sportovců, kteří se ukázali v tenise, ukazjí, že když sportovci jde o hodně a má prostředky na lidi kolem sebe a právníky, tak to vysvětlení přinese a je věrohodné.

Dříve se za doping trestalo bez rozdílu. A dnes rozhoduje rozpočet sportovce?

Sportovec musí prokazovat, jak se mu doping dostal do těla. Musí si tedy zaplatit rozbory a analýzy v laboratořích, což stojí spoustu peněz. Ukazuje to, že sportovci nižších tříd, kteří mají stejný problém, ale jen nemají tolik prostředků a nemají tolik o co stát a o co bojovat, tak si nechají tyto tresty dávat. Dáváme jim tedy často mnohem vyšší tresty. Pak vlastně trestáme i dvouletým nebo čtyřletým zákazem sportovce, kteří nejsou tak významní, versus takovéto špičky sportu. Kdyby přitom tento sportovec zabojoval a prokázal, což je jeho povinnost, tak by třeba ten trest nižší byl. Potom, když se podívám na setinu trestů, jsou tam nevýznamní sportovci, kteří mají vysoké tresty, a významní sportovci, kteří mají nízké tresty.

A jaké jsou další problémy s kontaminacemi?

V mých očích je problém i ten, že legislativy národních zemí jsou různé. U Igy Swiatekové je lék běžně dostupný v lékárně, a obsahuje zakázanou látku. V italském případě je totéž u mastičky. Co nám to říká? V lékárnách jsou léky, které obsahují zakázané látky, a jsou běžně dostupné. Možná by stálo za to se na to podívat z legislativního úhlu pohledu států, protože do toho ještě přicházejí doplňky stravy, které nejsou regulované, přitom léky ano.

Jaké riziko to představuje pro sportovce?

Pro sportovce jde o chaotickou situaci. U doplňků stravy hrozí mnohem větší riziko, protože mohou obsahovat látku, která není na etiketě. To se taky stává.

Vypadá to zvenčí, že chaotické jsou i tresty za doping. Jak se s tímto problémem antidopingové hnutí vypořádává?

Vytváří se nový antidopingový kodex, který by měl být v účinnosti od roku 2027. Tresty by se měly upravovat v návaznosti na to, jaká je dnes realita. Historicky byla realita tvrdých trestů, protože byla tvrdá pochybení u anabolických steroidů apod. Ale dnes musíme mít víc variant. A taky to ukazuje, že než bude nový kodex, jsou takovéto dohody nebo měsíční, tříměsíční zákazy opravdu chaotické.

Vyznáte se v nich sám?

Ani já zatím úplně nerozumím, proč někdo obdrží trest jeden měsíc a někdo tři. Nerozhodovali jsme o tom, nemám ty případy načtené přímo ze spisů. Je to teď ale trochu guláš. Vaše dotazy jsou ale legitimní, skutečně to chaotické je a není to dobře. Ukazuje to ale, že jde o vývoj. Jak se vyvíjí život, bude na to muset reagovat i antidopingový kodex a bude třeba dát to do nějakých řádů.

Nebojíte se ale, že do té doby to bude pro vrcholové sportovce ještě větší pobídka, aby chodili čím dál víc na hraně? Vypadá to, že by se jim mohlo vyplatit riskovat při tak nízkých trestech.

Je možné, že s tím někdo takhle může spekulovat. Já bych si ale nemyslel, že toho nějaká významnější většina začne zneužívat a půjde cestou, že si řekne, že bude užívat zakázané látky nějak trochu sofistikovaněji a přinejhorším dostane měsíc. Nemyslím si, že takhle většina uvažuje. Samozřejmě asi jednotky individualit by k takové strategii přistoupit mohly. Ale připouštím, že teoreticky to možné je, to je pravda. Je to blbé. Byť jsem na straně systému, tak uznávám, že to nepůsobí dobře. A zmínil bych jiný případ z hokeje.

Máte na mysli Hradec Králové, který dostal trest ve výši dva miliony korun a jeho tři hráči desetiměsíční stopku za užívání nepovolené látky v doplňku stravy?

Ano, Hradec byl jeden případ. Ale pak bych se ještě vrátil ke kauze okolo Jana Mandáta. Pro porovnání: za kokain dostal zákaz činnost dva roky. A od té doby, co dostal zákaz činnosti, se pravidla o zákazu trochu změnila. Za mimosoutěžní užívání dopingu či drog je dnes trest ve výši třech měsíců. Čerstvě obdržel hokejista ve Švýcarsku zákaz v řádů měsíců a bylo to za dva měsíce vyřízeno. Mandát ale dostal dva roky a celý proces trval dva roky. I na to poukazoval šéf APK (Asociace profesionálních klubů), že jsou tam různé nesrovnalosti. Spousta věcí vysvětlení má, ale to veřejnost moc nezajímá. Ale chápu to.

Nakolik si myslíte, že jsou dnešní přípravky, i když je to individuální a záleží na těle sportovce - dá se globálně trochu srovnat účinnost dnešních přípravků, které jsou na hraně či jsou zakázané, nebo patří k těm nejužívanějším, versus EPO a anabolika? Nakolik závažné jsou dnes přečiny a zmapované případy dopingu versus to, co bylo dřív?

Jsem ředitel Antidopingového výboru ČR třetím rokem a vyložený případ vědomého užití anabolického steroidu nebo EPO jsem nezažil. Myslím, že už je to trochu přežitek. EPO bylo hodně v cyklistice a ta se díky Armstrongově kauze, myslím, dost pročistila. Neříkám, že je to úplně čistý sport, ale asi se některé věci změnily. Myslím, že jak se vyvíjí vše, tak se vyvíjí i doping. Ve stěžejních sportech, které jsou nejkonzumovanější ve společnosti, zájem členské základny o steroidy nebo EPO není nějak rozšířený. Jak se to vyvíjí, je to přehnané.

A tedy pokud se jedná o porovnání s kontaminacemi, nakolik závažné přečiny to jsou?

Ve své funkci zaznamenávám tyto případy nejčastěji. Je vždy otázka, jestli jde o úmysl, nebo ne. Tedy jestli jde o sofistikovanou verzi dopování, při které bude sportovec argumentovat, že se ale jedná o neúmyslný doping a doplněk stravy nebo vitamín je kontaminovaný. Ale často jde o neúmyslný doping. Nemám zkušenost s tím, že bychom měli vyloženě případ, typicky atleta, který by měl nález čistě anabolických steroidů a byl by tam jasný úmysl, jako tomu bylo dřív u dopingových systémů řízených státem. Tyto nálezy nemáme.

A jaké tedy máte?

Máme případy typu neúmyslný doping z kontaminace nebo rekreační drogy. Kokain, marihuana. Ale to je jiný problém. Nemyslíme, že by si sportovci chtěli za každou cenu zvyšovat výkon, spíš je to neetické jednání proti zdraví. Takových černobílých případů vnímám míň a míň. Samozřejmě ve sportech, jako je kulturistika, záchyty jsou. Ale kulturistika je ve světě dopingu tak trochu stát ve státě, není to typický obrázek toho, jak se chová sportovec. Vyvíjí se to.

Když se tedy vrátím k původní otázce, účinnost EPO a anabolik je tedy mnohem vyšší než to, co může sportovec získat například z kontaminovaných doplňků stravy?

Ta účinnost EPO a anabolik asi byla vyšší než u kontaminovaných doplňků stravy. Tam se jednalo o záměr a bylo to pro tento účel vyvíjeno. Ale ďábel tady bude existovat pořád. Vir má vždy náskok před antivirem a je otázka, jestli ve sportovním světě není něco nového, o čem ještě my jako ochránci systému nevíme a co se teprve ukáže až za pár let. Je to těžké. Předcházet tomu a být rychlejší než ďábel je problematické. Ať WADA dělá, co může, vir bude mít vždycky náskok.

Pro čisté sportovce je to ale frustrující.

Ukazuje se to třeba i na konkrétních případech. Atletka Zuzana Hejnová obdržela stříbrnou medaili z olympiády v Londýně z roku 2012 poté, co se odhalilo užívání zakázaných látek u její soupeřky. Je možné, že za pět, sedm či deset let se budeme bavit o roku 2025 trochu jinak, protože ještě nevíme, co sportovci užívají. Ale steroidy či EPO vnímám u záchytů hrozně málo.

Máte v rámci antidopingového hnutí signály, že by tady nějaká podobná nebezpečná látka měla být, určitá tikající bomba, o které se veřejně úplně neví?

No… Ani ne, to vám nebudu lhát. Žádné takové signály nového trendu od WADA nemám. Ale hodně je to spojeno s tím, jak se společnost vyvíjí a mění. Dnes mladí lidé vůbec nemají motivaci se sportem živit jako dřív. Jsou dnes i jinak ovlivňováni a vnímáme hodně mezi mladými lidmi užívání kratomu nebo sáčkového nikotinu. Ale souvisí to spíš s lifestylem a trendem. Jsou to látky, u kterých se na seznamu uvažuje, jestli tam budou, nebo ne. Zatím tam nejsou, ale je to velký nešvar. Byť to není záležitost zvyšování sportovního výkonu, není to zdravé a etické. Tedy to, co chráníme v rámci antidopingu.

Způsob a množství užívání dopingu tedy souvisí s tím, nakolik se mladí lidé chtějí živit sportem?

Dřív mohla být jedna z motivací dostat se do vrcholového sportu, který byl jedním z nástrojů, jak se prosadit a odejít z nevyhovujícího politického systému, který v Československu byl. Ale ta motivace se mění, na základě nastavení dnešních mladých lidí vůbec nedává logiku třeba užívat anabolické steroidy, když stejně nechtějí být vrcholovými sportovci. Ale zároveň potřebujeme, aby se společnost hýbala, a záležitosti jako kratom nebo žvýkací tabák tyto principy narušují.

S tím, jak je ve vrcholovém sportu stále více peněz, má antidopingové hnutí čím dál těžší úlohu?

Logicky podle toho, co říkáte, tím, že je ve sportu stále více peněz, tak vlastně ano. Peníze dělají hodně, takže z logiky věci to těžší být může. Nejsme naivní. Ale že by se nůžky více rozevíraly? WADA se snaží, má laboratoře, snaží se hledat způsoby. Vzorky jsou deset let v laboratořích, je možné je tam skladovat, aby se případnou novou metodou mohlo odhalit potenciální dopování. Proto se taky vracejí medaile po osmi, deseti letech. Systém tady je funkční.

Takže je dostatek peněz i v antidopingovém hnutí?

O kolik více peněz je ve sportu, o to více prostředků přiměřeně směřuje celosvětově i do antidopingu. Ekonomicky vyspělé státy si hlídají, aby jejich agentury byly na špičkové úrovni, jsou tam dobře zaplacení lidé. Odebírají hodně vzorků. Ale problém může spočívat v tom, že systém není úplně celosvětově úplně uzavřený.

Co to znamená?

Kdyby měly všechny státy funkční antidopingový systém, nebyla by taková motivace doping vyrábět či distribuovat. V některých zemích, které nejsou tak vyspělé, směrem na východ, se to vyrábí a odtud se věci dováží. Tam je problém. Snažíme se tyto země motivovat k tomu, aby se dostaly do systému, aby zavedly antidopingový program, začaly testovat a problém vymýtily. Ale že by celý svět měl funkční systém, tak to není. Sport je taky mezinárodní, takže se to přelévá. Když sportovec z Albánie jede na mistrovství světa, když se mu podaří vyhnout se dopingové kontrole a není testován, může mít tu výhodu, je navyklý látky užívat. Země není tak vyspělá v rámci antidopingu.