Už je to jak Formule 1, popisuje české eso posun v běžeckém lyžování

V září musel Michal Novák (28) na operaci kvůli akutnímu zánětu slepého střeva. Dva měsíce zůstal bez tréninku. Veškerou fyzickou aktivitu musel vypnout. Všechno spadlo na nulu, takže se výrazně posunul i jeho start sezony. První ostrý závod jel až v polovině prosince.

Před dvěma roky na MS v Planici skončil čtvrtý ve sprintu. Když před ním nadhodíte, jestli se podařilo vybrousit formu podobně, zamyslí se. „Rád bych dosáhl těch nejvyšších umístění, ale konkrétní číslo neřeknu. Vím, že pokud mám skutečně dobře natrénováno a všechno se sejde, můj potenciál je hodně vysoko. Toužím ho naplnit, chci být minimálně v desítce nejlepších,“ odvětí nakonec.

MS v Trondheimu začíná ve středu a Novák by měl určitě nastoupit do sprintu, skiatlonu a závodu na 10 km. Dál se uvidí i podle toho, co řekne tělo.

Na kolika procentech svého tréninkového maxima tedy dnes jste?

Rád bych řekl, že na stovce. Ale jak to bude ve skutečnosti, ukážou až závody. Předtím jsem nikdy v životě nevypadl z tréninku na dva měsíce bez jakékoliv fyzické aktivity. A ještě v té nejdůležitější fázi, na podzim. Vzalo mi to podstatnou část dosavadní sezony, trénink jsem prostě musel poctivě odpracovat. Už na závodech Světového poháru po Novém roce jsem se cítil velmi slušně. Věřím ale, že můj potenciál je ještě výš.

Před dvěma lety se vám podařilo výtečně vyladit formu pro mistrovství světa v Planici, výsledkem bylo čtvrté místo ve sprintu. Povzbudí vás, když víte, že to umíte dobře načasovat?

Zrovna teď jsem na ty závody vzpomínal. Jak to všechno bylo úžasné a nečekané, jakou výbornou formu jsem měl. Je to přesně, jak říkáte, může mě to psychicky podržet. Jsme si jistí, že to umíme. Víme, co všechno máme dělat a jak na případný vývoj reagovat. I ty myšlenky nyní a před dvěma lety jsou dost podobné. Mám z toho dobrý pocit, něco by se mohlo povést.

Trénujete v reprezentaci, ale máte kolem sebe vlastní tým lidí. Jak početný je váš štáb?

V dnešní době, abyste sbíral úspěchy, potřebujete kolem sebe pevný tým. A každé dobré umístění je zásluhou všech, kdo tam patří. Mým osobním trenérem je Vasil Husák, který je zároveň asistentem v reprezentačním družstvu. Mám servismana, který je také součástí reprezentace. Manažer, lékaři, fyzioterapeuti… Těch lidí je hodně, nerad bych na někoho zapomněl.

Zajímá mě mentální trenér Petr Žídek. Co vás vlastně učí?

S Petrem spolupracuju už několik let. Musím ho opravdu pochválit, je úžasný. Chce mi ukázat cestu, která by dala potřebný směr. Hodně spolu řešíme profesní záležitosti, ale i ty osobní. Je to obrovská podpora, Petr je pro mě velký mentor.

Přitom bych neřekl, že vám schází třeba sebevědomí.

Mezi sebevědomím a sebedůvěrou je rozdíl. Není dobré, když je toho moc, ani když je toho málo. Musí tam být optimální hladina. Já si ten barometr hlídám… Ale řekl bych, že občas je tam určitý nedostatek sebedůvěry. A s tím se snažím také pracovat.

Působíte jako hodně přemýšlivý typ. Nevychází ten nedostatek sebedůvěry někdy i z toho, že o věcech moc hloubáte?

Totéž mi říkají známí, a je to pravda. Probíráme to s Petrem dlouhodobě. Zároveň si myslím, že v rámci sportovního výkonu umím odpojit tu hlavu velmi dobře.

Jak jste spokojen se spoluprací s norským odborníkem na techniku lyžování Ragnarem Andersenem?

No vidíte, je to další člověk, který spadá do týmu okolo sportovce. Začal jsem s ním spolupracovat nejdřív sám, když jsem ho poznal v Norsku. A to díky Dušanu Kožíškovi, který nás seznámil. Hodně jsem za ním cestoval právě kvůli těm tréninkům na techniku lyžování. Dnes už druhým rokem je součástí našeho národního týmu. Podařilo se to dojednat, za to jsem velmi rád. Myslím si, že vliv Ragnara je obrovský.

V čem?

Jednak je to obrovská kapacita a génius, pokud jde o techniku. Dokáže vidět věci, které by nepoznal ani počítač. Nad tím jeho uměním žasnu. Jsem přesvědčen, že jeho teorie, která se týká běhu na lyžích, je založena na hluboké pravdě. Nejsou to nějaké plané dojmy. Navíc je to fantastický člověk, poctivý a slušný. Mít takové lidi v týmu je skvělé.

Je vám už 28 let. Není těžké v takovém věku měnit zažité věci?

No… Popravdě, už to chce nějakou dávku sebereflexe. Není to tak jednoduché, jako když mi bylo 20. Zároveň musím říct, že jak jsem ten přemýšlivý typ, tak to nějakým způsobem zvládám (směje se).

Prý máte odborníky i na vedení sociálních sítí. Vážně?

Ano, pomáhá mi s tím speciální tým. Jsou to šikovní, kreativní lidé, kteří se věnují především prezentaci obsahu. Nápady primárně patří mně, jsou to koneckonců moje sítě. Ale kolegové s tím také pomáhají, je to takový mix.

V posledních letech jste dosáhl výrazných úspěchů. Ovlivňuje to zájem o vás ze strany sponzorů?

Řekl bych, že ano. Tady bych chtěl poděkovat svým osobním partnerům, kteří jsou pro mě velmi důležití. Ale stejně je cítit, že běžecké lyžování v Česku je pořád trochu ve stínu biatlonu. Mohlo by to být zkrátka lepší.

Jak jste na tom finančně v porovnání se soupeři?

S Norskem se to vůbec nedá porovnat, je to úplně jiná liga. Švédsko nebo Finsko jsou také hodně napřed. I to Švýcarsko je o dost před námi. Je to bohatá země, navíc zimní sporty tam mají obrovskou tradici. Na druhou stranu, s příchodem nového vedení Českého lyžařského svazu se podmínky pro reprezentanty postupně zlepšují. Ještě před pár lety jsme nemohli objet všechny podniky Světového poháru, protože v rozpočtu chyběly peníze. Teď je ten problém vyřešen, je to velký skok dopředu.

Českým sprinterům se nyní celkem daří v kvalifikacích, ale už méně ve finálových rozjížďkách. Nemyslíte si, že týmu chybějí zkušenosti z kontaktních závodů a také ostřejší lokty?

Soudě podle výsledků, evidentně chybějí. Ten problém je dán také tím, že konkurence u nás není tak vysoká. Není to jako v Norsku, kde je spousta výborných lyžařů, kteří zuřivě bojují o svou šanci. Tím si zvykají na tlak a učí se správné taktice. Nás není tolik, my se k tomu tak často nedostaneme.

Nebylo by východiskem založit samostatnou sprinterskou skupinu, která by cestovala po Evropě, soupeřila s nejlepšími a sbírala zkušenosti?

Takové pokusy byly už několikrát. Zkoušeli jsme udělat i společný kemp s jiným národním týmem. Dokonce jsem se na tom domlouval s Johannesem Klaebem, když jsme jednou byli spolu v Livignu. Nedopadlo to, protože bylo náročné synchronizovat tréninkové plány. Ta zátěž je dnes hodně přizpůsobena individuálně. Každý sportovec potřebuje něco jiného, je to složité.

Ondřej Černý se stěžoval, že mu po rozjížďkách docházejí síly. Kdyby kromě sprintu jezdil také distanční závody, byla by jeho vytrvalost lepší?

Ondra Černý nebo i Bára Antošová mají neuvěřitelnou výbušnost a zrychlení. Jejich vytrvalost není tak dobrá na to, aby jeli distanční závody. Myslím, že by to pro ně nemělo smysl. Jenom by zbytečně utráceli čas a energii. Člověk má nějakou genetiku od přírody. I kdyby se postavil na hlavu, už to nezmění.

K těm ostřejším loktům. Mistr světa ve sprintu Vasilij Ročev mi jednou přiznal, že dokáže úmyslně zlomit soupeři hůlku. Co vy, měl byste na to?

Vyloženě dělat takové naschvály, to ne. Podle mě to má být férový, čestný boj. Nemělo by docházet k tomu, že někoho úmyslně shodíte z tratě, zlomíte mu hůlku nebo stoupnete na lyže. Tyhle věci do sportu nepatří.

Celá vaše rodina patří k velkým fanouškům lyžování. Táta vám dokonce pomáhal s přípravou lyží, což je na takové úrovni pro laika dost neobvyklé. Prozradíte, oč šlo?

Minulý rok na jaře jsem za ním přišel s prosbou o pomoc. Táta totiž byl velmi chytrý člověk, stavební inženýr. Protože jisté fyzikální aspekty se odrážejí na lyžích, dá se s tím pracovat. Tak jsme konstrukčně řešili ty lyže a jejich vývoj s výhledem do budoucna.

Takže věda ovlivňuje sport stále víc.

Jednoznačně. Dnes je lyžování hodně o technologiích. Přirovnal bych to k Formuli 1. Stále potřebujete výborné jezdce, ale ani ten sebelepší pilot ve špatném autě závod nevyhraje.

Když jste mluvil o tátovi, použil jste minulý čas.

Bohužel, minulé léto táta odešel. Velmi mě to zasáhlo.

Vaše starší sestra Petra se také věnovala běžkám na reprezentační úrovni. Je jasné, že jste zčásti šel v jejích šlépějích. Stalo se ale někdy, že byste si řekl: Tohle není správné, takhle to dělat nebudu?

Zajímavá otázka. Neřeknu, že to byla vyloženě chyba, ale měl jsem na to jiný názor… Jde totiž o vysokoškolské vzdělání, které sestra chtěla spojit s vrcholovým sportem. Úspěšně dostudovala chemicko-technologickou vysokou školu, ale trochu na úkor lyžování. Myslím si, že ji to stálo hodně dobrých výsledků. A také to ovlivnilo její zdraví. Proto jsem své studium na elektrotechnické fakultě ČVUT v Praze musel přerušit. Ten obor mě extrémně bavil, a to ještě i proto, že jsem se hodně vzhlížel k tátovi. Studoval jsem tam dva roky, a byl to nekonečný časový stres. Spojení školy s vrcholovým sportem se pro mě ukázalo jako nemožné. Pochopil jsem, že jestli chci aspoň jedno dělat pořádně, musím s tím druhým, byť dočasně, skončit. Tak jsem nakonec vsadil na sport.

Vaše kolegyně, jednička ženské běžecké reprezentace Kateřina Janatová šla ještě dál. Kvůli sportu se přestěhovala do Norska, kde nyní žije i trénuje. Její příklad může být inspirací pro vás?

Před několika lety jsem vážně uvažoval, jakou cestou se vydat. Jestli by třeba pro mě také nebylo výhodné podstoupit nějakou zahraniční expedici. Nestalo se, uvěřil jsem tomu, co se budovalo v Česku. Jsem patriot, záleží mi na tom, aby sport v republice měl nějakou úroveň. Chtěl jsem pomoct s budováním systému, který by mohl být úspěšný. Přišel jsem totiž v době, kdy lyžování u nás po všech stránkách nebylo v ideální situaci. A spolu s mými výsledky se zlepšovaly celkové podmínky i zázemí.

Nelitujete svého rozhodnutí?

Zpětně si uvědomuju, že jsem ztratil několik let sportovního života. Možná, že ztrácím i dál. Mohl bych být úspěšnější, než jsem teď. Uvidíme, co přijde do budoucna. Pořád se nevzdávám té myšlenky, protože kariéra sportovce není moc dlouhá. Rád bych jednou docílil něčeho velkého.