Trenér českých biatlonových hvězd: „Soukalové jsem snad už i odpustil“

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Poslední závody mezinárodní sezony mají pro český biatlon zvláštní význam. V pátek v Norsku startuje poslední díl Světového poháru a sestava národního týmu se dost občerství, což je důležité před nadcházející olympiádou. Debut čeká na talentované Ilonu Plecháčovou a Hedu Mikolášovou.

Oba talenty hýčká kouč juniorské reprezentace Jindřich Šikola. Mládežnický trenér měl podíl na výchově prakticky všech nejlepších českých biatlonistek současnosti. Veronika Vítková, Gabriela Soukalová, Veronika Zvařičová, Jitka Landová, Markéta Davidová… Každá z nich prošla jeho školou.

Široká veřejnost zaregistrovala jeho jméno hlavně v roce 2018, když Soukalová nejprve ve své knize, později i v autobiografickém filmu označila Šikolu za hlavní příčinu své anorexie. Skandál poškodil trenérovu pověst, beztak dost kontroverzní.

Část sportovního prostředí už předtím měla Šikolu za nadřazeného, arogantního chlápka. Po vydání biografie bývalé biatlonistky dostal nálepku. Veřejně vždycky mluvil o nařčení, soudně se ale nebránil.

Postupně se biatlonistky postavily na jeho stranu. On dál pracuje pro svaz, vychovává talenty. O celé kauze mluví i ve velkém rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Cítíte hrdost, když další vaše dva poklady Plecháčová s Mikolášovou dělají další velký krok?

Spíš mírné obavy. Pokud se závod nezadaří, sportovce to může psychologicky nalomit. Dobře je, že vrchol sezony mají holky už za sebou. Zvlášť Ilona zvládla juniorské mistrovství světa grandiózně, přivezla tři medaile. Teď na Světový pohár obě mohou jet tak trochu za odměnu. Závody v Oslu budou pro ně opravdovou třešničkou. Jinak brzké nasazování juniorů do seniorských reprezentací se mi moc nelíbí. K mladým sportovcům musíme přistupovat zodpovědně, nesmíme je přetížit. Zatím jde de facto o dětské medaile. Chtěl bych, aby holky dosáhly úspěchů na mnohem vyšší úrovni. Rád bych o nich slyšel třeba v souvislosti s olympiádou 2030.

V individuálních závodech Plecháčová bude debutovat, ale štafetu v reprezentaci jela už dvakrát a pokaždé vypadala velmi dobře. Znamená to, že je v hlavě silná?

Silná je, stejným způsobem i vystupuje. Nedávno sama sebe popisovala, že je dost tvrdohlavá. Někdy je to ku prospěchu věci, ale občas to škodí. Každou chvíli vedeme nějakou diskusi, je to tak trochu vnitřní boj.

To jako před tréninkem přijde a řekne: Trenére, tohle dělat nechci?

Takhle by to nefungovalo. Spíš má nějaké otázky, proto vedeme diskuse. Třeba zrovna na téma, jestli by už teď měla jezdit Světové poháry. Pro mladou holku je to velké lákadlo, závody se vysílají v televizi, jsou tam další média. Já spíš razím konzervativnější přístup, snažím se ji trochu brzdit.

Plecháčová ustála těžké situace i na nedávném juniorském mistrovství světa. Například v hromadném závodě po střelbě v leže uzavírala první dvacítku a nakonec brala medaili.

Ve Švédsku bylo od začátku vidět, že si věří. Obecně s ležákem má menší problém, stalo se to i v hromadném závodě. Pak přišly dvě stojky (střelby ve stoje), kde dala dvě nuly. Tam se ukázala její psychická odolnost a vítězná mentalita.

Na MS v Östersundu byl nejsilnější disciplínou vaší svěřenkyně běh. V každém závodě byla mezi nejlepšími, ne-li nejlepší. Je rychlá od přírody?

Myslím si, že se nám náramně povedla příprava. Strávili jsme 14 dní v italské Anterselvě, holky tam jely i lyžařský lauf. Někdo se tomu divil, ale já jsem to měl ověřené. Svého času ho absolvovala už Veronika Vítková, která pak získala medaili na MS dospělých. Do Švédska Ilona dorazila ve velmi dobré formě. Měli jsme tam také perfektně připravené lyže. To všechno se podepsalo na jejím běžeckém výkonu, který byl opravdu výborný.

Když si vezmu, že dává soupeřkám v běhu minutu, neznamená to, že už je na svém maximu a ostatní v tomhle věku ještě porostou?

Doufám, že ne. Ale právě proto nechci, aby Ilončiny medaile byly přeceňovány. Titul dorostenecké mistryně světa je příjemný, ale sám o sobě ještě nic neznamená. Záleží, jak se s ním bude nakládat. Musíme být opatrní a nepodléhat euforii. Nesmíme naložit na mladou biatlonistku příliš velkou zátěž, pak by to mělo být dobré.

Heda Mikolášová na trati je skoro stejně rychlá jako Plecháčová, ale střílí hůř. Dá se s tím pracovat?

Snad neprozradím nějaké tajemství, když řeknu, že Hedu trápí astma. Má problémy s dýcháním, na střelnici ji to velmi limituje. Po sezoně by měla projít důkladným vyšetřením. Jestli se to vyřeší, bude to obrovská vzpruha.

V jakém věku jste obecně schopen předpovědět, že mladý sportovec má před sebou dobrou budoucnost?

Vezmu to z jiné strany. Myslím si, že dnešní sport je neuvěřitelně profesionální už od útlého věku. Je to špatně, já s tím neustále bojuju. Pak totiž schází všeobecný rozvoj a zábava. Zapomíná se na to, že dítě má mít z pohybu hlavně radost. Vedeme to celé tak, že chceme výsledky co nejdřív. Pak hodně dětí sport přestává bavit. Jsou vyčichlí a my je ztrácíme. Při výchově sportovce je pro mě první hranice pro hodnocení 15 let, pak 18 let. Ale odhadnout budoucnost je s každým rokem těžší. Nepomáhají ani funkční vyšetření, ani jiné vědecké metody. Navíc ubývá dětí takzvaně z ulice. Takové ty přírodní typy, které nemají pohyb naučený, ale předem daný, stále více scházejí.

Koho vám Plecháčová připomíná víc – Veroniku Vítkovou, nebo jinou bývalou svěřenkyni, Markétu Davidovou?

Verča byla neuvěřitelně svědomitá, Markéta měla určitě více dáno od Boha. S ní to přece jen bylo jednodušší. Myslím si, že Ilona má od každé trochu. A také je hodně svá.

Davidová začala jezdit Světový pohár, když také ještě byla věkem juniorka. Takže v jejím případě se všechno udělalo správně?

Ale pozor, Markéta do dospělé reprezentace naskočila, když už byla juniorka posledním rokem. Ilona a Heda jsou o tři, respektive dva roky mladší. V biatlonu jde o obrovský rozdíl. Dorostenka v 18 letech by neměla závodit ve Světovém poháru, to je moje přesvědčení.

Mimochodem, jste s Markétou stále v kontaktu?

Ano. Když jsem byl před juniorským mistrovstvím světa s týmem na přípravě v Itálii, volala mi, jestli by se mohla připojit. Domluvili jsme se, tak asi na týden přijela. Byla na střelnici, měla i nějaké běžecké tréninky.

Myslíte, že jsou její nynější zdravotní problémy jen nešťastná náhoda, nebo se něco zanedbalo?

Do této polemiky se vůbec nechci pouštět. Nepřísluší mi to komentovat.

Někdo z reprezentačního realizačního týmu nedávno řekl, že Davidová je křehký hudební nástroj, se kterým je třeba zacházet velmi opatrně. Ve vrcholovém sportu je to reálné?

Jsme s Markétou už jenom kamarádi, o biatlonu se bavíme spíš obecně. Po sportovní a zdravotní stránce ji nechci hodnotit, těch údajů mám hrozně málo.

Spolu s Vítkovou získala titul mistryně světa v juniorské štafetě také Veronika Zvařičová. Mohla by to dotáhnout stejně daleko jako její jmenovkyně, nebýt té šílené autonehody?

Na Světovém poháru v Novém Městě jsem Verču viděl, pobavili jsme se. Teď to ale vůbec nedokážu posoudit, sport se hrozně posunul dopředu.

Třetí členkou mistrovské juniorské štafety spolu s Vítkovou a Zvařičovou byla Gabriela Soukalová.

Tu jsem trénoval jenom chvíli.

Ve své knize vás označila za spouštěče svých psychických problémů s anorexií. U biatlonu pracujete dál, čím jste si od vydání biografie prošel vy?

Bylo to pro mě strašně nepříjemné. Prošel jsem si tehdy velmi těžkým obdobím, i celá moje rodina. V biatlonu to bylo absolutně nejhorší, co jsem kdy zažil. Obrovsky mně to ublížilo.

V čem nejvíc?

Vůbec se nemá cenu dohadovat, jestli tam byla alespoň špetka pravdy. Celé je to hrozný nesmysl. Úplně nejhorší je, že se nemůžete bránit. Něco se o vás povídá, ale prostor k vyjádření nemáte. Sedíte a cítíte strašnou bezmoc.

Potěšila vás aspoň veřejná podpora od Vítkové a Davidové?

Samozřejmě, že mě moc potěšilo, jak Markéta vystoupila a zastala se mě. Tím spíše, že to vůbec nemusela dělat. Celá záležitost šla mimo ni, v inkriminované době ještě ani nezávodila. S Verčou Vítkovou jsme se ocitli na jedné lodi, ta kniha hází špínu také na ni. Sám jsem knihu sice nečetl, ale z doslechu znám věcí docela dost. Z toho, co se vyprávělo, mi bylo zle.

Ani následující film jste neviděl?

Ne, bludy mě nezajímají.

Cítil jste podporu i biatlonového hnutí?

To je těžké… Pravdou je, že nikdo za mnou nepřišel, nepoklepal po ramenu: Drž se, Jindro, stojíme za tebou. V tom smyslu žádná velká podpora nepřišla. Na druhou stranu, nikdo mě také neshodil. Žádné problémy jsem kvůli tomu na biatlonovém svazu neměl. To se cení, za to chci zpětně poděkovat.

Jestli se dnes náhodou potkáte se Soukalovou, pozdravíte ji?

Zaplaťpánbůh k tomu ještě nikdy nedošlo.

Takže pocit hořkosti v sobě stále ještě máte.

Pokud na svět nevyleze něco dalšího, snad jsem jí už i odpustil. Koneckonců na světě jsou horší věci.

Změnil jste se za poslední leta jako trenér a jako osobnost?

Určitě. Když jsem byl mladý, tak jsem si myslel, že všichni kolem to dělají špatně. Také jsem byl přesvědčený o svých schopnostech z každého sportovce vychovat hvězdu. Tím si snad prošel každý začínající trenér. Dnes je mi přes padesát a na všechno se dívám spíš jako taťka. A těžím z těch chyb, které jsem nadrobil v mládí.

Co byste dnes nikdy neudělal z toho, co jste klidně mohl udělat dříve?

Mám tam nějaké věci, ale o tom bych nechtěl úplně mluvit. Jinak jako trenér jsem měl štěstí na sportovce, které jsem vedl. Většinou mi vrátili, co jsem do nich vložil. Za to jsem velmi rád.

Sportovci se také změnili?

Trenérskému řemeslu se věnuju už 35 let. Všechny moje úspěchy byly založené na vzájemné důvěře a komunikaci. Sportovec vždy mohl přijít a říct: dnes to nejde, něco mě bolí. A celý život jsem byl schopen na to zareagovat. Nynější doba je jiná, mládež je uzavřená do sebe. Nejsem na to zvyklý, neuvěřitelně mě to trápí.

Chcete říct, že děti nekomunikují?

Dříve, když jsme jeli někam na soustředění, vždy se hrály karty. Nebo byla jiná zábava, sranda. Dnes si sportovci nasadí sluchátka, vezmou do rukou mobily a dokáží osm hodin nemluvit. Nemůžu to pochopit… Mládí máte přece jenom jednou, musíte se občas i zasmát.

U českého juniorského výběru působíte už podruhé. Ale zdá se, že teprve teď jste se zklidnil.

To si úplně nemyslím. Vždycky dojedu na to, že nezavřu pusu a dokážu být hodně kritický. Nejenom sám k sobě, ale také k jiným. Zdaleka ne každý to přijme… Zklidnil jsem se možná trochu věkem, ale stále to mám v sobě. Na druhou stranu, jsem za to i rád. Nechtěl bych jenom někam zalézt a mlčet.

V práci s juniorkami jste se opravdu našel?

Skoro celý život jsem trénoval ženské a mladé holky. Blízké okolí říká, že jsem asi jediný, kdo je schopný to zvládnout. (směje se) Je pravda, že k tomu mám vztah. Na jednu stranu, chci být ke sportovcům vstřícný. Jsme kamarádi, nikdy v životě mi nebudou vykat. Ale bez profesionalismu to také nepůjde. Tak to mám nastavené a vždy to přinášelo výsledky.

Před několika lety jste ale z biatlonového svazu musel odejít.

Byla to zvláštní situace. Mohl jsem tehdy jít od juniorů k dospělým, ale odmítl jsem. Bylo to nějakým způsobem spojené s Markétou… Dnes bych to asi řešil jinak, ale už se k tomu vracet nechci. Svou cestou jsem si prošel a žádnou zášť necítím.

Jaké máte teď vztahy s vedením?

Nechci to moc rozvádět. Řeknu jen, že velkou část problémů jsem si zavinil sám, to si nyní uvědomuju. Smlouvu mám ještě na rok, do olympiády. Co bude dál, to se teprve uvidí.

Vím, že jste dobrý truhlář. Kdyby přišlo nejhorší, dokázal byste se tím uživit?

Řemeslo mě baví, jen ten čas chybí. Posledně jsem udělal nábytek v obýváku pro babičku, ale to už je dost dávno.