Článek
Devětatřicetiletý Bangladéšan proťal cílovou čáru časovky na pobřežní ulici časem o více než 19 minut pomalejším, než měl pozdější překvapivý vítěz Nor Tobias Foss. Ten ujel 34 km dlouhou časovku za zhruba 40 minut.
Průměrem 34 km/h oproti Fossovým 51 km/h skončil Alam úplně poslední o více než sedm minut za předposledním Edwardem Oingerangem z exotického ostrova Guam.
Ten rozdíl je propastný, ale když se nad tím zamyslíte, tak Alamův průměr není zas tak ostudný. 34 km/h na vzdálenost 34 km pojedou jen opravdu dobří amatérští jezdci. A závodní cyklistika je v Bangladéši v plenkách.
Alam jel oproti ostatním účastníkům opravdu mizerně, ale važte dvakrát, než toho chlapíka odsoudíte, nebo se mu budete smát. „Jsem vyčerpaný, pomalý, ale dal jsem do toho všechno,“ řekl po dojezdu webu CyclingTips, který si ho vyhlídl a udělal s ním rozhovor. „Jsem šťastný. A jsem rád, že jsem tady.“
Jsem vyčerpaný, pomalý, ale dal jsem do toho všechno.
Bangladéšan si to pochopitelně nepřijel na šampionát rozdat s velkými favority. Měl úplně jiný cíl, mnohem skromnější. Ačkoli v jeho zemi zná kolo každý malý kluk, on byl tím prvním, který kdy jel světovou časovku. Drabir Alam je tak svým způsobem velkým průkopníkem.
„Připravoval jsem se na to rok. Jediné, co jsem chtěl, bylo ukázat, že moje země existuje a že má taky cyklistiku. To je vše, kvůli čemu jsem tady.“
Pokud jste ještě nebyli v Bangladéši, tak vězte, že na kole tam umí jezdit každý, protože to je ten nejběžnější dopravní prostředek. Jenže je to jinak než u nás, kde má každý druhý horské kolo a každý třetí elektrokolo na víkendové výlety. Kolo v Bangladéši patří těm nejchudším vrstvám a ty na něm na výlety nejezdí. Ti bohatší mají moped, pak motorku a nakonec auto. Kdybyste ta kola viděli, tak byste asi nevěřili. Jsou to ta nejstarší, nejojezděnější, nejrezavější kola, jaká jste kdy viděli.
Alam si slibuje, že jeho příklad může pomoci rozvoji cyklistického sportu v Bangladéši. Sám je ale naprostým nováčkem. Začal jezdit teprve před pár lety a časovku zkouší čtyři měsíce. „Začal jsem jezdit na kole, když mi bylo 35,“ říká. „Měl jsem nějaké zdravotní problémy, dal jsem se na cyklistiku a nakonec jsem skončil na národních závodech. Vyhrál jsem pár medailí a pak jsem chtěl jen propagovat naši cyklistiku.“
Těsně před šampionátem zranění
Jeho příprava však dost připomínala osudy mnoha profesionálů, kteří na poslední chvíli řešili zdravotní problémy. Alam si pouhý měsíc před šampionátem nešťastně zlomil při pádu z kola zápěstí.
„Jel jsem na tréninkový kemp do kopců, ale přede mnou byl provoz. Uklouzl jsem, upadl, zlomil si zápěstí a také si trošku pochroumal klíční kost. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo šlapat na trenažéru.“
Nakonec Drabir Alam časovku zvládl. Když dojel, zápěstí ho bolelo, ale on slavil své malé vítězství. „Bože, to bylo šílené. Někteří lidé kolem volali mé jméno. Ve skutečnosti ale fandili Bangladéši. Bylo to fantastické.“
Bangladéšský závodník teď letí na křídlech fantazie a už plánuje. Chce zlepšovat vlastní ježdění a pomáhat bangladéšským cyklistům. „Pokusím se dostat mezi amatéry. Letos mi bude 40, chtěl bych také dělat Ironmana… A mezitím trénujeme pár kluků. Budou připraveni za pár let. Doufejme, že se tam najde někdo, kdo se za 4–5 let dostane do top 20 nebo top 30.“
