Článek
24letý Thomas Pidcock závodí v cyklokrosu, horských kolech – XCO, na silnici a ve všech těchto oborech patří k nejlepším na světě. V dnešním světě úzkých specializací je to obdivuhodné. „Pidders“, jak mu říkají nejbližší, tak vlastně připomíná Ester Ledeckou.
Jsou i další jezdci, kteří jsou univerzální – Peter Sagan, Mathieu van der Poel nebo Wout van Aert. Nikdo z nich však nedosáhl ve „střídání oborů“ takového mistrovství.
Pojďme si spočítat jeho největší úspěchy – letos jezdec týmu INEOS Grenadier vyhrál velkou klasiku Strade Bianche na silnici, pak horská kola v Novém Městě na Moravě a teď je i mistrem světa v nejoblíbenější olympijské kategorii XCO. K tomu přidal 2. místo na Lutych-Bastogne-Lutych a 3. na Amstel Gold Race, dalších velkých světových silničních klasikách. A celkově dojel 13. na Tour de France.
Loni se stal nejprve mistrem světa v cyklokrosu, pak olympijským vítězem na horských kolech XCO a k tomu přidal i titul mistra Evropy XCO. Nezahálel ani na silnici, vyhrál královskou etapu Tour de France do Alpe d'Huez, přidal další dvě vítězství ve světovém poháru horských kol a třetí místo na klasice Dwaars Door Vlaanderen. A byl celkově druhý na Tour of Britain.
V roce 2021 vyhrál silniční klasiku Brabantský šíp a byl druhý na Amstel Gold Race, kde to bylo snad o půl galusky za Wout van Aertem. A ovládl i závod Superprestige v cyklokrosu v Gavere.
Tohle všechno přitom nemohlo být pro nikoho překvapením. Pidcock oslňoval ve všech třech zmíněných disciplínách už jako junior. Mimochodem na mistrovství světa UCI v roce 2017 vyhrál dokonce i juniorskou časovku. Dva a půl měsíce poté pak ovládl i juniorský závod Paris-Roubaix po samostatném úniku na Carrefour de l'Arbre 15 km před cílem.
Teď na MS ve Skotsku znovu na hlavní trati XCO (v short tracku byl třetí) dominoval i přes to, že měl poslední dvě kola mechanické problémy s přehazovačkou. Jak sám řekl, nemohl jet naplno a modlil se, aby vůbec dojel.
Právě ta lehkost a technická vyspělost, s jakou si počíná při jízdě, je obdivuhodná. Ukazuje to ve všech třech zmíněných disciplínách. Loni fascinoval fanoušky silniční cyklistiky, když se řítil z alpského průsmyku na Tour de France do údolí rychlostí 105 km/h.
V sobotu bylo vidět, jak si s horským kolem v těžkých pasážích doslova hraje a jak ho to baví. Přitom startoval až z páté řady a oproti ostatním „specialistům“ měl mít obří nevýhodu. Na MTB toho najezdí o poznání méně než oni.
Jenže v polovině závodu v Glentress Forest byl už vepředu spolu s Jihoafričanem Alanem Hatherlym a desetinásobným mistrem světa Nino Schurterem (Švýcarsko) a v předposledním kole vyrazil ve stoupání. Jakoby nic, prostě zrychlil, odjel a bylo rozhodnuto.
Sám ale mluvil o tom, jak je střídání oborů během sezony složité. „Je těžké přijet z Tour a udržet koncentraci na akci, jako je tato, kde je to úplně jiné. Psychicky je to docela těžké. I když rád jezdím na horském kole a je to příjemné.“
Ještě před cílem se otočil, zkontroloval obří náskok, v klidu popadl vlajku s bílou růží, symbol domovského hrabství Yorkshire (ve Skotsku trochu drzost), za frenetického skandování fanoušků zvedl ruce nad hlavu a pak vlajku odhodil za sebe do prachu skotské vysočiny.
„Nemusím si vybírat (disciplíny), že ne,“ říkal pak novinářům po dojezdu.
