Už jsem tam nechtěl být ani minutu. Lehečka o mentálním zdraví tenistů

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Posadí se v hotelovém lobby v Basileji, než zase vyrazí na Masters do Paříže. A přemítá nad divokým rokem i bláznivým kvapíkem tenisového cirkusu. Sotva stihl vstřebat pouť do finále na turnaji v Antverpách, za tři dny musel ve Švýcarsku strávit kyselou porážku v prvním kole, což se Jiřímu Lehečkovi po návratu od únavové zlomeniny bederního obratle přihodilo vůbec poprvé. Vydrápal se na 28. místo světového žebříčku ATP.

„Mohu být spokojený,“ říká dvaadvacetiletý rodák z Kněžmostu v rozhovoru pro Seznam Zprávy, v němž si našel vzácnou chvíli, kdy se může zpřítomnit a vyprávět také o složité údržbě mentálního zdraví, jež se v nabitém kalendáři stává tématem pro stále více sportovců.

Původně jsem si myslel, že začneme vydařeným turnajem v Antverpách, leč skočila nám do toho nečekaná porážka s Martínezem v halovém podniku ATP 500 v Basileji. Jak jste si ji vyhodnotil?

Zápas se mi extrémně nepovedl. Už den před zápasem jsem se necítil fyzicky dobře. Zpětně bych udělal jiné rozhodnutí a utkání bych vůbec nehrál. Bohužel, chtěl jsem to zkusit. Nedá se nic dělat. Je to pro mě a můj tým velice dobrá zkušenost. Víc poslouchat své tělo, naučit se upřednostnit vlastní pocit nad chtíčem vyhrát. Pokud nejsem ready a necítím se připravený, tak na kurt na této úrovni nemá cenu lézt. Ale to je tenis. Hlavně poslední týden byl pro mě pořád velice pozitivní, to je pro mě hlavní.

Necítil jste se fyzicky dobře kvůli čemu?

Poté, co jsem přijel z Antverp, kde jsem poprvé po zranění hrál pět zápasů na jednom turnaji, to bylo pro mě fyzicky náročnější. Po prohraném finále jsem byl zklamaný. Přelet do Basileje jsme měli dobrý, rychlý, přesto jsem si musel dát den pauzu. Pak jsem se snažil trénink, co mi chyběl, dohnat. Den před zápasem jsem trénoval víc hodin než normálně, což se ukázalo jako špatný tah. Fyzicky i mentálně jsem se vyčerpal. Na zápas s Martínezem mi chyběla šťáva.

Dobrá zpráva je, že to nesouvisí s předchozím zraněním zad…

Naštěstí záda mohu zaklepat na dřevo. Co jsem chytil raketu do ruky, nemám jediný problém. Pevně věřím, že to takhle vydrží. Byl jsem celkově vyčerpaný. Chyběla mi mentální energie na to, být schopný se soustředit a skočit do zápasového rytmu. Bohužel jsem místo odpočinku víc trénoval. Ale to jsou zkušenosti, které mi pomohou takové chyby neopakovat – nesnažit se natrénovat hodiny, které jsem nestihl, přijmout to tak, jak to je, a nechávat si šťávu na zápas.

Docházela vám šťáva už ve finále v Antverpách proti o 14 let staršímu Bautistovi, s nímž nemáte příznivou bilanci – prohrál jste s ním čtvrtý z pěti vzájemných zápasů?

Finále rozhodují maličkosti. V hale, na dřevěných deskách, hraje neskutečný tenis. To je povrch, kde se teď indoor season hraje všude. Jeho síla spočívá v tom, že je velmi inteligentní hráč. Balony v těch podmínkách tolik nevyskakují, to mu sedí, je nepříjemný protihráč. Bylo hodně těžké hrát takovým způsobem, abych měl míče nahoře, mohl ho tlačit a jít si pro míč k síti. Sedělo to víc jemu, ale celkově jsem nepředvedl takový výkon, který jsem předváděl v týdnu. To k tomu patří. Proti někomu se vám hraje líp a proti někomu hůř. Tři týdny předtím jsem ho porazil v Pekingu, kde podmínky zase seděly víc mně a předvedl jsem lepší tenis. Musíme se z toho poučit, uvědomit si, kde byla chyba. Tak či tak jsme velice rádi, že jsme uhráli finále a nějaké body. Kdyby mi tohle někdo řekl měsíc po zranění v Madridu, bral bych to všemi deseti.

Na žebříčku jste se přiblížil k vašemu maximu – 23. místu. Těžké období jste překonal solidně.

Nechci to ještě zakřiknout, mám před sebou dva turnaje, kde se budu snažit předvést naprosté maximum. Ale je to pro mě vzpruha, že jsem byl schopný se po zranění dostat do docela slušné formy, mít pár dobrých výher, otáčet zápasy. Cílem je skončit rok v první třicítce. Když vezmu, že jsem tři měsíce nehrál, kvůli zranění jsem vynechal tři Masters, dva grandslamy, olympiádu, tři pětistovky, tak je tohle solidní návrat. Ještě bych ho chtěl trošku vylepšit.

Na začátku roku jste v Adelaide vyhrál svůj první titul na okruhu ATP, pak přišlo vážné zranění a teď se drápete zase nahoru. Velké zkušenosti?

Zase se mi potvrdilo, že zkušenosti se nabírají neustále. Když ne z kurtu, tak ze zranění. Nic jednoduchého. Rok byl jako na houpačce. Začal jsem velice dobře, pak jsem na tři měsíce vypadl, což znamenalo komplikaci. Hrál jsem se žebříčkem 23. hráče světa, takže bych na obou grandslamech byl nasazený, na tisícovkách taky. Nezbývalo než to přijmout a soustředit se, aby návrat byl ještě lepší než sezona předtím.

Vrátil jste se mentálně silnější, když jste si sáhl na dno?

Je to tak. V Madridu jsem klečel na zemi v momentě, kdy jsem předváděl jeden ze svých nejlepších tenisů své kariéry. Porazil jsem Rafu Nadala, i když loučícího se. Poskočil jsem na 23. místo, vyrovnal své maximum.

A pak perda.

Hned potom mi bylo řečeno, že můžu mít po sezoně. Z euforie velké zklamání. Udělali jsme všechno pro to, aby se zranění zahojilo co nejrychleji.

Největším ponaučením je, že máte svého fyzioterapeuta na všech turnajích?

Měl jsem to v plánu delší dobu a po Madridu to bylo finální. Na této úrovni je to nezbytnost. Tréninky i zápasy jsou těžší, je to více o fyzické připravenosti.

Děláme hodně individuální sport, který je téměř brutální. Cituji tenistu Grigora Dimitrova, který otevřeně promluvil o svých psychických problémech. V tenise nejsou remízy, jdete z výhry do prohry, do toho přelety, zranění, nabitý kalendář, tlak na obhajobu bodů, pro hráče mimo první stovku také tlak na finance. Jak se staráte o mentální zdraví?

Je to ožehavé téma, které je velmi těžké hodnotit. Mentální zdraví tenistů a tenistek je strašně náročné na údržbu. Turnajů je strašně moc, sezona se natahuje, volných týdnů, kdy je možnost nějaký turnaj vynechat, je málo. Sezona končí 9. listopadu a nejpozději 25. prosince se musí odletět do Austrálie, to psychickému i fyzickému zdraví hráčů vůbec nepomáhá. Je to dlouho vedená diskuze mezi všemi hráči a orgány ATP.

Věříte ve změnu?

Je to jedna z věcí, která se musí změnit. Někteří hráči řeknou, že si přece mohou vybrat, jaké turnaje budou hrát, ale když už se ATP rozhodne ukončit sezonu 9. listopadu, pokud nepočítám Turnaj mistrů a Davis Cup, tak nevidím důvod, proč by měl být problém to ukončit o pár týdnů dřív. Čáru, kdy kalendář skončí, nakreslit museli. To by jinak nedávalo smysl ani přestávat hrát turnaje. Hráčů, kteří to řeší, je moc. Ať už to byl Carlos Alcaraz, Alexander Zverev a další. Hodně velká jména našeho sportu se ozývají. Naprosto s nimi souhlasím. Kompetentní lidé by se nad tím měli zamyslet. Hráči potřebují více času na regeneraci a odpočinek jak během sezony, tak hlavně po ní.

Tlak nejen na fyzickou i mentální kondici se v profesionálním sportu zvyšuje. Někteří hokejisté v NHL hledají úniky v návykových látkách, špičkoví fotbalisté mají častější svalová a úponová zranění už v mladším věku. Dokážete vypnout i během sezony, nebo až po ní?

Učím se mít odpočinek, hezké chvíle i na turnajích. Je to nezbytné. Dáme si jeden den volno, podíváme se do města, po nějakém turnaji si dám tři dny volna a navštívím rodinu, to je pro mě největší relax – čas strávený s blízkými.

Ve 22 letech máte hromadu zážitků, poznal jste spoustu krásných míst, jenže jaksi nemáte čas to prožít. Frčíte na další a další.

V tenise se strašně rychle zapomíná. Jeden týden jsem ve finále turnaje ATP a za tři dny jsem poražený v prvním kole. To bude trvat do pondělí, kdy budu startovat na Masters v Paříži, kde se může stát cokoli. Tenis má krátkou paměť. Je důležité najít balanc a těšit se na každý týden zvlášť.

Než zase skočíte do letadla.

A to je to teď v Evropě jednodušší, nelétají se dlouhé lety, nejsou tak těžké jet lagy. Ale každý týden jsme na jiném místě. Z Antverp jsme díky mému sponzorovi měli možnost letět tryskáčem, takže jsme ušetřili nějaký čas. Normálně bychom museli letět až později nebo jet vlakem, autem, řešit jeden přestup. Bohužel ani to mi nestačilo k tomu, abych se do toho dostal. Kalendář je doopravdy šíleně nabitý. Každotýdenní přelety a změny povrchů a míčů jsou náročné pro tělo i hlavu. Pořád se musíte znovu koncentrovat, pořádně připravit tréninkový plán.

Plánování vzhledem k tomu, že nevíte, kdy na turnaji skončíte, není snadné. S logistikou vám pomáhá váš agent Pierre Christen?

Ano, řeší všechny logistické věci – hotel, aby na nás čekalo auto, když bude mít letadlo zpoždění. Letenky řeší Lukáš Vavrečka, který s tím pomáhá tenistům v Česku. Když se dohraje turnaj, přednesou se různé možnosti a pak je už na mně a trenérech to rozseknout – jestli se poletí hned večer, nebo se upřednostní spánek a snídaně. Když jsem letěl z Číny ze Šanghaje zpátky do Evropy, řekl jsem: Hele, už tady nechci být ani minutu, letíme okamžitě nočním letem. Zrušily se dopředu koupené letenky a koupily nové. Tohle často ale nejsem schopný ovlivnit, letenky bývají vyprodané. Někdy se vaří z vody, to k tenisovému životu patří, naštěstí mám kolem sebe dost lidí, kteří mi pomáhají. O to jednodušší to je pro mě.

S plánováním turnajového kalendáře vám pomáhal i Tomáš Berdych, s nímž jste ukončil nedávno spolupráci poté, co jako kapitán převzal daviscupový tým. Nechybí vám?

Tomáš nám v tomhle hodně pomohl. Hlavní myšlenku dělat to poctivě a co to znamená, nám dal. Předal nám extrémní množství důležitých zkušeností, které dál využíváme. Jsem rád, že jsem s ním mohl spolupracovat.

Co znamená dělat to poctivě?

Naším největším cílem je nemít na kurtu špatný den. Dělat věci poctivě, správně a hlavně se snažit zvolit kvalitu nad kvantitou, že je lepší trénovat méně, ale aby měl trénink vysokou úroveň, než trénovat čtyři hodiny a tréninky i tak nebudou stát za tolik.

Upřednostnit intenzitu nad koňskými dávkami.

Přesně tak. A to je jedna z věcí, která se mi teď nepovedla v Basileji. Cítil jsem se docela fajn, tak jsem se rozhodl natrénovat ještě o něco víc. To mě pak stálo síly v zápase.

Musí vás trenér Michal Navrátil vyhánět z kurtu?

Hodně o tom diskutujeme. Důležité je o tom mluvit s týmem, víc hlav víc ví. Názor fyzioterapeuta, kondičního trenéra a trenéra a z toho udělat výsledek, který se musí zastřešit mým pocitem. S týmem se známe natolik, že ví, že chci ty věci dělat dobře a nechci se vymlouvat z tréninků, že bych byl líný. Musí v týmu panovat důvěra. Když řeknu, že na kurt nejdu, že se necítím dobře, tak řeknou: Jo, v pohodě. Nebudou mě do ničeho tlačit. Důvěřují mi, že to neřeknu jen proto, abych se mohl víc vyspat.

Rozhodnutí o ukončení spolupráce s Tomášem Berdychem jste oznámil den poté, co nahradil v Davis Cupu Jaroslava Navrátila. Hned bylo jasno, že už to nepůjde skloubit?

Tomáš přebírá roli daviscupového kapitána, rozhodnutí z naší domluvy vyplynulo.

Byla to pro vás citlivá věc vzhledem k tomu, že jste se jako daviscupový reprezentant zastal kritizovaného a záhy odvolaného Jaroslava Navrátila a také že vás trénuje jeho syn?

Odvolání kapitána není má věc. Ale že se to neudálo s grácií a nějakým respektem, když vyhrál dva daviscupové tituly a dělal to 18 let, se mi nepozdávalo. Ale to se musíte ptát na jiných místech, proč to tak bylo, ne mě. Co se týče Tomáše, že je kapitán, byl jsem za to rád. V Česku je k této práci jeden z nejlepších, ne-li nejlepší člověk. Ví, co pro to udělat. Těším se na to, až budu hrát pod jeho vedením.

Také je to jeden z vašich vzorů. I díky podobnému stylu hry jste to srovnání poslouchal od mládí.

Hlavně herně jsem se snažil k němu přibližovat. První dospělé turnaje jsem hrál ještě pod vedením pana Jaroslava Navrátila, který mi trošku upravoval forhend tak, že ho v některých aspektech mám podobný jako Tomáš. Jako vzor pro mou hru není vůbec špatný.

To ani Rafael Nadal. Je výhra v Madridu nad ikonickým tenistou, který ukončí brzy kariéru, vaše nejsilnější vzpomínka na něj?

Rafa je prostě ikona. On, Djokovič a Federer jsou tři nejvýraznější postavy tohoto sportu a ještě dlouhou dobu budou. Měl jsem to štěstí si s ním zahrát. Jsem na to pyšný. Jeho herní styl je možné pochopit až v momentě, kdy proti němu stojíte na druhé straně kurtu. V poslední době to byla už spíš jeho aura. Ale to, co byl schopný v lidech vyvolávat, bylo něco neuvěřitelného. Když opomenu, jak jsem ho porazil v Madridu, kde 13 tisíc lidí fandilo proti mně, tak jeden z nejsilnějších zážitků byl pět let zpátky, kdy jsem jako junior startoval na Australian Open. Měl jsem možnost vidět jeho rozcvičku předtím, než nastoupil na centrální dvorec Roda Lavera. Je tam veliká hala, chodba, kde kamery zabírají hráče, když se rozcvičují. Jakmile se začal rozcvičovat Rafa, tak všichni lidé, co procházeli, nebo hráči, kteří trénovali, se zastavili a jen pozorovali, jak se rozcvičuje.

Pokorná hvězda.

Respekt si nevydobyl tím, že by měl silná prohlášení, ale tím, jak miloval tenis, jaké extrémní nasazení dával do všeho, co tenis obsahoval – ať už to byla rozcvička, nebo zápas. V tom byl jedinečný. Obdivoval jsem ho nejvíc ze všech.

Řeší se, kdo epochální tenisovou trojici nahradí. Alcaraz se Sinnerem mají našlápnuto. Také toužíte promluvit do hry o uvolňující se trůn?

Bylo by to hezké, kdybych se jednou dostal na takovou úroveň. Je to v mém plánu. Vysoké cíle si musíte dávat. Jestli se to povede, to je ve hvězdách. Věřím, že se to povede. Hlavní pro mě je, až skončím kariéru, že si budu moc říct, že jsem udělal pro to maximum, že jsem naplnil svůj potenciál. S nástupem Alcaraze a Sinnera už můžeme vidět znaky těch tří velikánů. Jsou schopni produkovat podobnou úroveň tenisu. Jsou konstantní, co se výsledků týče. Sinner je favoritem v každém zápase. Stávají se z nich největší hráči a postupně budou legendami.

Český tenis může těšit, že nahoru jdou kromě vás i další mládenci Tomáš Macháč s Jakubem Menšíkem.

Tento rok je průlomový jak pro Tomáše, tak pro Kubu. Oba hrají famózní tenis. Velcí hráči už je začínají vnímat. Jsem rád, že to tak je, když se na jaře hraje Masters v Monaku, tak tam nejsem jediný Čech a jsme tam tři. Můžeme se tahat nahoru, zahrát si spolu čtyřhru. Jejich kariéry sleduju, jsem za ně rád. Český tenis jde na výsluní.

S Tomášem Macháčem jste vrstevníci. Posouvá vás sportovní rivalita už od mládeže?

Zdravá rivalita tam vždycky byla a bude, to je jen dobře. Vnímám to také u Američanů nebo Italů, kterých je ve stovce o dost víc než nás. Ti, co jsou na vrcholu, motivují ostatní. Pro celý český tenis je důležité, že mladí tenisté vidí, že tam jsou tři kluci od nás, co poráží největší jména. Ale nenechávám se tím stahovat dolů. Jsem přesvědčený o své kvalitě, pro kterou dělám hodně. Když se mi bude dařit předvádět dobré výkony, výsledky přijdou.