Tenis jsem dlouho nenáviděl, říká Agassi. V mém životě byla spousta vzpoury

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Byl rebelem, což opakovaně potvrdil, přesto vyhrál vše, co se dalo. Americký tenista Andre Agassi (54) překvapil ve svých 22 letech vítězstvím ve Wimbledonu, čím odstartoval pouť k výhře na všech čtyřech turnajích tzv. Grand Slamu – US Open (1994 a 1999), Australian Open (1995, 2000, 2001, 2003) a Roland Garros (1999). Tuto sbírku ještě vyšperkoval vítězstvím na domácích olympijských hrách 1996 v Atlantě.

Snad ještě více než tenisovou kariérou překvapil sňatkem s německou tenistkou Steffi Grafovou (55), která získala ještě o 14 grandslamových titulů více.

Aby Agassi splnil slib a dopřál své choti podívat se do rodné země, protože pár jinak žije ve svém rodišti v americkém Las Vegas, přijal pozvání na největší světový veletrh sportovního vybavení Ispo do Mnichova. „Slíbil jsem to mé paní a mé dceři, proto jsem tady,“ začal Agassi vyprávění, při němž dále mluvil také o své kariéře, životě po ní, ale i o strachu.

Tenis jsem vlastně neměl rád. Ani jsem se sám nerozhodl, že ho budu hrát. Když mi bylo třináct let, poslal mě otec do tenisové akademie na Floridu. Byl jsem velmi odtržený od života, který jsem vedl. A jediným východiskem bylo být úspěšný.

Vím, že je těžké tomu uvěřit, ale dlouho jsem tenis nenáviděl. Úspěch znamenal platit si účty a být svobodný. Na začátku jsem ani nevěděl, kdo jsem, nevěděl jsem, co vlastně chci. Proto bylo v mém životě hodně vzpoury, vzdoru. Nabralo to na síle, gradovalo to a věděl o tom celý svět.

Bylo to pro mě velmi matoucí období. Ale bylo také velmi úspěšné. V šestnácti jsem si koupil první auto a v devatenácti jsem měl svůj první vlastní dům. Vývoj byl o tom, abych ze sebe každý den dostal to nejlepší.

Když jsem se přestal rozptylovat vítězstvím a prohrou a nespojoval svou identitu s výsledkem, dalo mi to jako hráči svobodu dosáhnout mnohem více. Úspěch pro mě znamená být plně živý a plně lidský. Je to vždy o růstu, rozšiřování mého srdce a mysli.

Rebeloval jsem proti lidem, kteří mi říkali, kdo jsem. Jako dítě jsem se vzbouřil, když mi otec řekl, že musím opustit domov vzdálený tři tisíce kilometrů a stát se tenistou. To se mi nelíbilo.

Vzbouřil jsem se proti establishmentu. V tenise se říkalo, že musíš nosit bílou. Vždycky jsem se chtěl zeptat: Proč? Proč musím nosit bílou? Proč se musím takhle oblékat? Proč musím mít takové vlasy?

A tak jsem udělal přesný opak všeho, co se mi lidé snažili vnutit. Bylo to zkoumání sebe samotného. Rebelie pro mě nebyla cílem, byla to touha být důležitý, chtít být jiný, chtít vědět, kdo jsem.

Velkou část mého života ovládal strach. Jako mladý jsem se bál, co bude, jak se se vším vyrovnám. Později jsem se bál, kdo mě kde uvidí. Když mi bylo 29 let, rozhodl jsem se, že už to tak nebude. Proto až později jsem se začal dívat na své činy nebo rozhodnutí a ptal se, odkud pocházejí, kde se to ve mně vzalo.

Teď už vím, že když se snažím něco ovládat, je to ze strachu. Protože když se něco děje ze strachu, snažíte se to ovládat. Když se to děje z lásky, důvěřujete. Důvěřujete tomu, kam to směřuje, a je to v pořádku.

Myslel jsem si, že jsem tenista světové třídy. Dokud jsem nepotkal svou ženu. Pak už mi mé výkony nepřipadaly tak světové, protože Steffi dosáhla daleko víc. Vyhrála více grandslamů i dalších turnajů.

Ale víte, na tenise je zajímavé to, že nemusíte být dobrý. Stačí být lepší než ten druhý na kurtu. Musíte vyřešit spoustu problémů a řešit svou hlavu. Bez ohledu na to, co v zápase cítíte, musíte to skrývat. Musíte se velmi soustředit na další bod, nenechat se rozptýlit tím posledním a nestarat se o ten další. Vždy musíte hrát tady a teď, pro tu jednu výměnu.

Na co dodnes rád vzpomínám a co považuji za jeden z mých největších životních úspěchů, že jsem nikdy neprohrál s Jimmym Connorsem (bývalý americký tenista, kromě Roland Garros vyhrál ostatní tři grandslamy, bývalá světová jednička; pozn.). To proto, že v šatně nebyl zrovna zdvořilý.

Vzpomínám si, jak jsem trénoval s Carlem Lewisem. Pro mladší generaci vysvětlím, že jde o devítinásobného olympijského vítěze, běhal 100 a 200 metrů a skákal do dálky. Ve své době v 80. a 90. letech minulého století byl prostě nejlepší a nejrychlejší.

A tak jsem se ho jednou při tréninku zeptal: Carle, proč čekáš 60 metrů, než ostatní předběhneš? Proč neběžíš od začátku rychleji? A on mi odpověděl: Já na 60 metrech nezrychlím, to ostatní zpomalí. A od té doby se řídím tím, jak to myslel, tedy že pokud věci děláš perfektně a stále plně koncentrovaný, tak tvoje výkonnost zůstane konstantní a lepší než ostatních. A myslím, že totéž platí i v tenise.

Steffi nepotřebuje budík – ona je totiž budík. Každý den vstává mezi půl šestou a šestou, kdežto já o „pár minut později“. (smích) Začínám trochu pomalu a s rozjezdem, Steffi je už ráno v nejlepší formě. Prostě „německé inženýrství“ a „německá důkladnost“. Ona je vždy všude včas.

Se Steffi se věnujeme snad všem míčovým sportům. Nejnověji také padelu. Ten jsem si zahrál i tady v Mnichově na výstavišti. Ale je to tak, že Steffi umí prostě všechno, jako vždy, a proto mě ve všem poráží. Já rád odpaluji míčky a ona k tomu ještě ráda běhá. Takže je z toho dost náročný trénink.

Mohu si dopřávat toho luxusu, že se svou krásnou ženou poznávám její zemi ze všech stránek a z mnoha míst. Od kultury až po normální život a vždy mě to velmi baví. Nejčastěji se pohybujeme kolem Frankfurtu a Heidelbergu.

Letos jsme zavítali také do Berlína a Hamburku, které jsem si užil. V Mnichově jsem nebyl mnoho let, takže jsem se těšil. A to i na vánoční trhy, protože jsem to slíbil své ženě i své dceři.

Byla to velká změna, protože jsem byl rebelem, což jsem nikdy nepopíral, spíš naopak. A také to o mně všichni věděli. Ale po kariéře a se Steffi po boku přišla nová éra. Pochopil jsem, že vzdělání je klíčem ke všemu, především k lepšímu životu, tak jsem se rozhodl pomoci znevýhodněným dětem.

Naše nadace pro vzdělávání veřejné charterové školy K-12 dopřává studium všem, aby američtí studenti a speciálně ti z Nevady, kteří mají nejhorší výsledky i v rámci USA, dohnali ty z ostatních zemí.

Vím, že každé dítě si zaslouží co nejlepší vzdělání, ale ne všichni na něj mají. Proto každý z nás – rodiče, pedagogové a zákonodárci – nese odpovědnost za to, aby pomohl dětem naplnit jejich potenciál a dosáhnout jejich snů. Proto jsem této práci zasvětil svůj život.