„Teď jsem žena.“ První transgender hvězdě pomohl Trumpův právník

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Americký prezident Donald Trump exekutivním příkazem z předminulého týdne zamezil transgender sportovkyním účastnit se soutěží žen. Už se nebude řešit hladina testosteronu ani věk, kdy došlo ke změně pohlaví. Nově má v USA o tom, kdo je muž a kdo žena, rozhodovat jediné kritérium: údaj v rodném listě.

Příkaz je cílený zejména na střední a vysoké školy, kde sportovní programy mají velkou tradici a jsou spolufinancovány z federálních zdrojů.

Navzdory vzrušeným debatám posledních let jde však o problém velmi okrajový, aspoň co se četnosti případů týče. National Collegiate Athletic Association – hlavní autorita zámořského univerzitního sportu – se Trumpovu nařízení okamžitě přizpůsobila, ale její šéf Charlie Barker už v prosinci v Senátu uvedl, že mezi 530 000 sportovci z 1100 vysokých škol není ani desítka žen, jež podstoupily změnu pohlaví.

Amerika se tak svým způsobem vrací do 70. let, kdy se poprvé začalo diskutovat, jestli transgender ženy smějí závodně sportovat.

Z dnešního pohledu je poměrně pikantní, že tím, kdo jim otevřel bránu, byl Roy Cohen, právník a mentor mladého podnikatele Donalda Trumpa. U nejvyššího soudu v New Yorku uspěl v roce 1977 s případem tenistky Renée Richardsové, která se domáhala práva hrát profesionální turnaje.

Právě příběh první transgender hvězdy ukazuje, jak nejednoznačná a citlivá celá problematika je.

Renée Richardsová se až do 41 let jmenovala Richard Raskind. Ten žil zdánlivě dokonalý sen americké vyšší střední třídy. Sloužil u námořnictva, byl úspěšným amatérským tenistou, vystudoval Yale a po ukončení medicíny si na Manhattanu otevřel prosperující oftalmologickou praxi.

Zároveň od dětství bojoval s vlastní identitou. Oblékal se do dívčích šatů a sílil v něm pocit, že je uvězněný v nesprávném těle. Deprese nepolevovaly, stejně jako občasné myšlenky na sebevraždu.

Nepomáhaly psychoterapie ani dlouhé pobyty v Evropě, kde se snažil žít jako žena. Dokonce se odtud dvakrát vypravil na vyhlášenou kliniku do Maroka, ale v poslední chvíli si zákrok rozmyslel.

Nikdo z okolí neměl o jeho stavech ponětí. Byl hvězdou večírků, obletovaly ho ženy a jednu z nich si vzal, po čase se jim narodil syn.

K radikální změně se odhodlal až v roce 1975, krátce po čtyřicítce. S manželkou už byli rozvedeni, tak se rozhodl pro operaci. „Nejbližší mě v tom podpořili. Jeden z kamarádů vtipkoval, že smeká před každým, kdo zatouží stát se čtyřicetiletou ženou.“

Richard Raskind z New Yorku se tak proměnil v Renée Richardsovou z Newport Beach v Kalifornii.

Stěhování na západní pobřeží mělo jediný účel: začít nový život, s minimálními vazbami na ten minulý. „Hlavně nezkoušej hrát tenis,“ varoval Richardsovou gynekolog. „Někdo uvidí tvůj forhend a bude mu jasné, kdo jsi.“

Přesto se přihlásila do místního klubu, aby nevyšla ze cviku, a občas se zúčastnila malého turnaje. Vždy si předem ověřila, že je to opravdu podnik, o němž se nebude psát a kam nejezdí televize. Pro jistotu se registrovala jako Renée Clarková. „Moje dívčí jméno,“ vysvětlovala pořadatelům.

V červenci 1976 byla ovšem její identita odhalena na turnaji v La Jalle. Poznal ji jeden z bývalých soupeřů a vše se doneslo reportérům. Za pár dnů byly noviny plné titulků typu „Vyhrál ženský turnaj muž?“ Propíralo se rovněž, jestli je transgender, nebo jen travestita.

Na všechny dotazy odpovídala, že teď je prostě žena. „Zeptejte se mého gynekologa,“ říkala.

Na ostře sledovaný případ musely reagovat ženská profesionální asociace (WTA) a domácí tenisový svaz (USTA). Okamžitě jí zakázaly starty na turnajích, především na blížícím se US Open. Sport měl prvotřídní senzaci.

„V roce 1976 jsem byla jedním z nejslavnějších lidí na světě,“ napsala později v memoárech No Way Renée.

USTA jí vzápětí nabídla, že pokud se podrobí chromozovým testům, v té době ve sportu nijak neobvyklé proceduře, povolí jí start na turnajích. To však odmítla. S argumentem, že v úředních dokladech i lékařské licenci má uvedeno, že je žena, a to úplně stačí, aby mohla startovat na ženských turnajích.

„Na začátku svého druhého života jsem na tenisovou kariéru nepomýšlela. Ale když mi zakazovali hrát, rozhodla jsem se bojovat,“ přiznala.

Po vyhraném soudu už jí nic v cestě nestálo. Tedy kromě nevraživých reakcí části veřejnosti i tenistek samotných.

Někdy jí soupeřky po prohraném zápase místo podané ruky ukázaly zdvižený prostředníček, jindy se z turnaje demonstrativně odhlásily. Nebo nosily trička s nápisem I AM A REAL WOMAN. Fanoušci uměli být sprostí i před vynálezem internetu a sociálních sítí, poštovní schránku měla plnou nenávistných dopisů. Do toho neustálá přítomnost paparazzi a dokola se opakující novinářské dotazy na každé akci, kam zavítala.

„V řadě měst a na hodně turnajích jsem se ale cítila dobře,“ tvrdila. „Třeba v Buenos Aires mezi německou komunitou. Někteří z nich byli děti nacistů, ale v pohodě se přátelili s transgender židovkou.“

Ženský tenis nezničila

Premiéru na grandslamové scéně prožila 1. září 1977, v úvodním kole US Open. Na turnaji, jehož se dřív, v amatérských časech, pětkrát zúčastnila jako Richard Raskind. Na kurtech ve Forest Hills, kde vyrůstala.

Los jí přidělil Virginii Wadeovou, turnajovou trojku a aktuální wimbledonskou šampionku. Ale žádná senzace se nekonala. Richardsová prohrála poměrně hladce 1:6 a 4:6.

Obavy, že zničí ženský tenis, rázem vyšuměly.

Když ostatní hráčky viděly, že jejich postavení nijak neohrozí, začaly ji brát jako sobě rovnou. „Stačilo mi mrknout se jednou na její tréninkový zápas a věděla jsem, že ženskému tenisu kralovat nebude – rozhodně ne nade mnou,“ napsala Martina Navrátilová v autobiografii vydané v roce 1985. Byla jednou z těch, kdo jí dodávali kuráž, ať dál hraje. „Nehodlala jsem jí život ztrpčovat víc, než už ho trpký měla.“

Veřejně ji podporoval i Ilie Nastase, její partner ze smíšené čtyřhry. Byl to pozoruhodný pár: rumunský bouřlivák, jemuž nic není svaté, a transgender celebrita.

Richardsová se ve světovém žebříčku dostala nejvýš na 20. místo a při US Open bylo jejím maximem druhé kolo. Nikdy neporazila hráčku z TOP pět. Vyhrála pár menších turnajů a na jednom z nich, v Detroitu, zdolala i sedmnáctiletou Hanu Mandlíkovou.

Za to, že dokázala držet krok s širší špičkou, vděčila především zkušenostem. Byla o čtvrt století starší než nejmladší soupeřky, uměla skvěle číst hru. Fyzicky však nedominovala. Kvůli hormonální terapii přišla o velkou část svalové hmoty (při 186 centimetrech vážila jen 66 kilogramů) a na kurtech potkávala hráčky s podobnou muskulaturou.

Po čase se úsměvným stalo i původní podezření, že vše dělá pro peníze. „Jako oftalmoložka jsem ročně vydělávala přes sto tisíc dolarů. O tom jsem si v tenise mohla nechat jen zdát,“ tvrdila.

Poslední turnaj odehrála na podzim 1981. Bylo jí 47 let a věděla, že s profesionálním tenisem je konec.

Už na US Open, kde opět vypadla v prvním kole, nabídla své služby Martině Navrátilové. Česká emigrantka se tehdy ocitla v krizi a zdálo se, že její tenisová dráha míří do ztracena. Nevěřila si, nestačila na hlavní rivalku Chris Evertovou.

Richardsová se stala její první trenérkou na plný úvazek. Zapracovaly na úderech, taktice i psychice a výsledky se brzy dostavily. Navrátilová v roce 1982 prohrála jen tři zápasy a znovu byla světovou jedničkou. Tím začala nejlepší léta její kariéry.

Spolupráce jim vydržela půldruhého roku, nakrátko ji oprášily v létě 1987. Richardsová dovedla Navrátilovou k pěti grandslamovým titulům, včetně dvou ve Wimbledonu.

V roce 1983 se přestěhovala zpátky do New Yorku a rozhodla se obnovit oftalmologickou praxi. Do prostředí profesionálního tenisu už se trvale nevrátila. Věnovala se pacientům, později přednášela na univerzitách. Vydala také dvoje memoáry, natočilo se o ní několik dokumentů a její životní příběh byl zfilmován pod názvem Second Serve.

Změny nelitovala, publicity ano

Pro hodně lidí s podobným osudem byla inspirací, ale odmítala stát se aktivistkou. Při každé příležitosti sice zdůrazňovala, že transgender lidé si zaslouží právo na důstojný život a respekt ze strany většinové společnosti, zpochybňovala však, jestli k tomu patří i právo věnovat se profesionálnímu sportu. Rozhodnutí umožnit transgender ženám start na olympiádě dokonce označila za mimořádně hloupé.

„Teď vím, že kdybych se nechala přeoperovat ve dvaceti letech, klidně jsem mohla vyhrát Wimbledon,“ řekla například v roce 2019 pro magazín Sports Illustrated.

V době, kdy začala hrát profesionálně, byla prý připravena okamžitě skončit, pokud by na kurtech dominovala. „Nebylo by to dobré pro mě ani pro tenis,“ tvrdila.

Nejvíc se však na veřejnosti snažila mluvit o tom, co obnáší změna pohlaví. Že to opravdu není rozmar, nýbrž mimořádně složité rozhodnutí, které zásadně ovlivní i životy blízkých, v jejím případě syna. A že se stále budou vracet pochybnosti, výčitky, opakující se otázky po smyslu toho všeho.

„Rozhodně nelituji, že jsem se tak rozhodla,“ napsala Richardsová v pamětech. „Ale lituju způsobu, jakým k tomu došlo. Hlavně toho, že jsem svůj druhý život neuchovala v soukromí, že jsem se dostala na titulní strany novin a časopisů po celém světě.“