Článek
S výjimkou Paříže vyhrál Srb letos dva ze tří největších turnajů, do nichž mohl nastoupit. Schválně píšeme, že mohl, protože kvůli covid-19 měl do některých zemí jako neočkovaný zákaz vstupu.
Nejdřív po velmi těžké první půli roku vyhrál Wimbledon, už posedmé. Pak i Turnaj mistrů v Turínu. Tam zároveň získal největší odměnu v historii tenisových prize money. Protože ovládl všechny zápasy, odnesl si závratnou sumu 4 740 300 dolarů (přes 112 milionů korun).
Musela to být satisfakce jako hrom. Byl to totiž rok, jaký Djokovič ještě nezažil. Rok plný trablů, kvůli jediné věci. Že nebyl očkován proti covid-19. Paradoxně přitom hlavní a nejnebezpečnější vlna nemoci už letos pominula. Musel se cítit jako na houpačce. Nejprve narazil v Austrálii, kde opatření proti nemoci patřila mezi absolutně nejpřísnější.
Byl to rok na horské dráze, něco, co jsem ještě v životě nezažil. A jen my víme, čím jsme si prošli. Chci, abyste věděli, že si vás opravdu vážím. Tato trofej je stejně vaše jako moje.
Bylo to po dost sporných tahanicích a důvod byl nakonec z australského pohledu veskrze vnitropolitický. Protože Australané byli kvůli nákaze uzavřeni do velmi tvrdého a dlouho trvajícího lockdownu, báli se australští činitelé, že by benevolencí vůči Djokovičovi mohli vyvolat vlnu domácích protestů. Skončilo to jeho deportací z Austrálie.
Pak přišla Dubaj, kde mohl hrát, ale jakoby pokračovala „australská deka“. Srb prohrál ve čtvrtfinále s Jiřím Veselým a opustil post světové jedničky. Vystřídal ho Daniil Medveděv, což bylo poprvé od Andyho Roddicka v únoru 2004, kdy se muž mimo Velkou čtyřku dostal na místo světové jedničky ve dvouhře.
Srb se odhlásil z amerických turnajů (protože nebyl vpuštěn ani do USA) a pokračoval v dubnu na antukovém Monte-Carlo Masters. Tam prohrál ve druhém kole s Alejandrem Davidovičem Fokinou. V Bělehradě skončil až ve finále s Andrejem Rublevem a na Madrid Open v semifinále prohrál s 19letým mladíkem a pozdějším vítězem Carlosem Alcarazem.
Na Italian Open o týden později už to byl zas ten silný Djokovič. Jakoby neuměl stárnout. V semifinále porazil Caspera Ruuda a dosáhl tak 1000. vítězství v kariéře. Jako teprve pátý muž v Open éře. Ve finále zdolal Stefanose Tsitsipase a získal svůj šestý Italian Open a 38. titul Masters.
Jakoby se mu vyplácel i ten úzkostlivý a mnohými kritizovaný až posedlý stav o tělo a organizmus. O to, co do sebe nechá, tedy spíš nenechá, píchnout, co sní, co vypije.
V květnovém French Open jako obhájce titulu skončil ve čtvrtfinále na raketě Rafaela Nadala. Ale přišel již zmíněný Wimbledon a rekordní 32. finále grandslamu, kde porazil Nicka Kyrgiose ve čtyřech setech a získal tak titul počtvrté za sebou. Dosáhl zároveň celkem 21 titulů na majoru, čímž překonal o jeden Federera a o jeden se posunul na druhé místo za Nadala.
Na US Open nemohl a tak si spravil chuť aspoň na Astana Open 2022, kde ve finále porazil Stefanose Tsitsipase. Vyhrál tím 90. singlovou trofej a kvalifikoval se do finále ATP 2022.
Po Wimbledonu vlastně prohrál jediný zápas s teenagerem Holgerem Runem a zapsal si další prvenství – rekordní 56. finále ATP Masters 1000 a 650. vítězství na tvrdém kurtu v kariéře. Na Turnaji mistrů nakonec porazil všechny – Tsitsipase, Rubleva, Medveděva, v semifinále Fritze a nakonec i Ruuda. Bylo to poprvé, co vyhrál turnaj končící sezónu od roku 2015.
„To vítězství je ještě větší vzhledem k okolnostem, kterými jsme prošli můj tým, moje rodina a já. Ale cítil jsem, že nejsem sám. Cítil jsem velkou podporu… Bylo jen otázkou času, než najdu rovnováhu a optimální sílu ve své hře, abych skutečně dosáhl vrcholu a začal hrát ten nejlepší tenis, jaký dokážu,“ řekl Djokovič po Turnaji mistrů Eurosportu.
„Byl to rok na horské dráze, něco, co jsem ještě v životě nezažil. A jen my víme, čím jsme si prošli,“ řekl na adresu své rodiny. „Chci, abyste věděli, že si vás opravdu vážím. Tato trofej je stejně vaše jako moje.“
Celý ten rok musel Djokoviče nesmírně posílit. A i když jsou dnes ve hře obrovsky nadaní mladíci, může se v roce 2023 vrátit k dominanci.
