Článek
Je to další z příběhů, kdy se úspěšní ukrajinští sportovci, kteří už byli takzvaně za vodou, rozhodli postavit za svou zemi a třeba i nasadit životy na obranu proti ruské okupaci.
Začátkem roku odehrál Stachovskij svůj poslední turnaj, když prohrál v kvalifikaci Australian Open. Vypadalo to na pohodový tenisový důchod s krásnou manželkou a třemi malými dětmi. Společně si chtěli v Maďarsku užívat těch pár milionů dolarů, které vydělal na tenisových odměnách a sponzoringu. Vůbec netušil, jak brzy ale udeří zlé časy. Netrvalo to ani dva měsíce a 36letý Ukrajinec dobrovolně opustil rodinu a vrátil se na Ukrajinu, aby pomohl zemi proti brutální Putinově invazi.
„Věřím, že se brzy vrátím domů a své ženě se za všechno, co teď musí sama s dětmi prožívat, omluvím,“ řekl pokorně. Mimochodem, Ukrajinec Serhij sdílí shodou náhod „kritické“ smíšené manželství. Jeho žena Anfisa Bulgakovová je totiž ruskou modelkou a učitelkou jógy, která našla zajímavé pracovní místo v Maďarsku, kde má nyní rodina i společný domov.
Jsem tady, protože věřím, že budoucnost mé země, budoucnost mých dětí a budoucnost Evropy, jak ji známe, jsou ve velkém nebezpečí. A pokud mohu něco udělat, abych něco změnil, pokusím se to udělat.
Stachovskij nikdy nebyl velkou tenisovou hvězdou, ale na druhé straně pár úspěchů má za sebou. Narodil se v roce 1986 v Charkově a tenis začal brát opravdu vážně ve 12 letech. Málokdo ví, že tehdy hodně trénoval nejen na Ukrajině, ale i v České republice. Profesionálem se stal v 17 letech, v roce 2003, ale už rok předtím porazil ve čtvrtfinále turnaje v Lucemburku Novaka Djokoviče. Za dva roky pak postoupil až do finále juniorského turnaje US Open, kde nakonec podlehl Andymu Murraymu. To byl jeho nejlepší výsledek mezi juniory.
Ve vrcholné dospělé konkurenci už to tak slavné nebylo, ale pár úspěchů Stachovskij zaznamenal. 2005 až 2008 působil převážně na úrovni Challenger Tour, ale ke konci tohoto období už vyhrál svůj první turnaj. Začal se lepšit, až došplhal v září 2010 na 31. místo světového žebříčku ATP ve dvouhře a v příštím roce na 33. místo ve čtyřhře. Vyhrál 4 turnaje ve dvouhře i ve čtyřhře a šestkrát postoupil do třetích kol grandslamových turnajů. Na odměnách vydělal 5,5 milionu dolarů. Porážku Federera už jsme zmínili, slavného Švýcara vyřadil ve Wimbledonu 2013 ve druhém kole po boji 6:7, 7:6, 7:5, 7:6. Byl to šok.
Teď se ale Stachovskij ocitl v situaci, kterou si nikdy neuměl představit. „Nemám slov, abych to popsal. Nikdy v životě bych si nepředstavoval, že k tomu dojde. Že budu ve svém rodném městě se zbraní v ruce,“ řekl agentuře Associated Press. „Spousta lidí kolem mne říká, že se probouzejí a doufají, že to všechno byl jen zlý sen. Jenže hned vědí, že to sen nebyl. Prvních pár dní to bylo skoro neskutečné. Nevěřili jsme, že se to skutečně děje. Jenže brzy jsme už věděli, že si na to zvykneme a jen se budeme snažit najít způsob, jak své zemi pomoci přežít,“ vyprávěl Stachovskij.
Dostává stovky zpráv o podpoře snad z celého tenisového světa – od hráčů, trenérů, funkcionářů. Třeba od Richarda Gasqueta, vítěze smíšené čtyřhry French Open, nebo Novaka Djokoviče, 20násobného grandslamového šampiona.
Stachovskij nastoupil do oddílu ukrajinských ozbrojených sil, který operuje pouze uvnitř aglomerací. Byl prý vytvořen už před několika lety, aby podržel infrastrukturu města v případě války. Málokdo tehdy věřil, že něco takového bude potřeba, ale stalo se to. Stachovského dny jsou rozděleny do dvouhodinových směn následovaných šesti hodinami volna. Ale i ve volnu pomáhá jako humanitární pracovník. „Jen se snažíme dělat, co můžeme, protože jinak byste se z toho museli zbláznit,“ řekl Stachovskij.
Kromě rodiny v Maďarsku má i druhou část stále v Kyjevě, včetně babičky, otce a bratra. I to byla významná motivace, proč se na Ukrajinu a právě do Kyjeva vrátit. Jeho dceři je 8 let, mladšímu synovi 4 a staršímu 6 a půl. Když odcházel do války, nebyl schopen jim říct pravdu. „Jsou tak malí, nevěřím, že by pochopili význam války. Moje žena to věděla… ale nikdy se nezeptala a já jsem jí to nikdy přímo neřekl. Takže když jsem jí řekl, že odcházím, začala plakat.“
Chvíle, kdy se mu podaří dovolat domů, jsou nejhezčí, ale zároveň i nejtěžší. „Děti se pokaždé ptají: Kdy přijedeš? Co děláš? A já jim říkám popravdě, že nevím, kdy se vrátím. Vím, že pro mě nebylo správné rozhodnutí být tady, ale ani zůstat doma. Nic z toho není správné. Ale jsem tady, protože věřím, že budoucnost mé země, budoucnost mých dětí a budoucnost Evropy, jak ji známe, jsou ve velkém nebezpečí. A pokud mohu něco udělat, abych něco změnil, pokusím se to udělat.“
